OA

Nevím, co si o tomto počinu myslet.. První půlka první serie je spíš takové tápání, kdy místy máte pocit, že ztrácíte zbytečně svůj čas, nicméně někde v pozadí vaší mysli vás to nutí pokračovat, protože to ve vás probouzí hlad zjistit, o co vlastně jde a hlavně jak to skončí. A ono to skončí divně, otevřeně, vlastně tak, že stejně nevíte, co teda. Druhá série je na tom podobně (zatím mám za sebou dva díly), kdy začátek je šíleně divný a vy nechápete, jak máte navázat na konec první série, ale postupně, s odkrýváním jednotlivých dílků, to začnete skládat do sebe.. Nicméně zatím zůstávám u třech *, protože třetí série se nedočkáme a jestli tu druhou nechají skončit podobně, jako první, tak to bude pro mě propad do čistého zoufalství nevědomí a divoké fantazie. A to já fakt nerad. (13.08.2019)

1. série - 100% - Je náramně snadné vzít koncept mírotvorné hlavní hrdinky a začít se smát ezoterickým významům, militantním veganům a vůbec vyrábět další prvoplánové humory. Protože jsem podobným směrům slušně vzdálený, troufám si říct, že se stačí jen na chvíli zastavit a snad každému musí být jasné, že OA žádný podobně návodný příběh nevypráví. Jako někdo, komu vadí, když se něco až moc snaží vymezit proti ostatním a být extra alternativní, rád vidím, že tohle je pravý opak. Seriál plný emocí, nenásilných zvratů a napětí tím tíživějšího, čím dál seriál postupuje a paradoxně i čím nenápadněji se tváří. 2. série - 90% - Od první do poslední epizody nevím, jaké hodnocení mám pokračování dát. Na začátku diváka až provokuje tím, že ničím neodpovídá na konec minulé sezóny a místo toho vrší lavinu dalších otazníků, později jen velmi neochotně pojí tři dějové linky k sobě, občas na diváka pomrkne (kapesní miniroboti), občas ho až zkouší z toho, co vydrží (Nina na pódiu v klubu), ale nikdy neucouvne před dalším možným krokem vstříc originalitě. Měl jsem tenhle seriál rád nejen proto, že byl jiný, to na mě ne vždy funguje. Ale že se rozvíjel do čím dál širších osnov a mrzí mě, že mohu jen slepě hádat, kde by časem skončil. Už to, jak drzým způsobem mi chrstl scénář do tváře poslední minuty sezóny a tím pádem i celého počinu, je tak trestuhodné a přitom odvážné, že doteď nemám slov. Brit Marling je osobnost o to větší, že věřila, že takhle neuchopitelný seriál by sledovala víc než jen hrstka věrných. (20.06.2018)

Po 1. sérii: Co jsem si přál, aby mi někdo řekl před sledováním: Většina flashbacků nejsou flashbacky, nýbrž ztvárnění toho, jak si posluchači v hlavě představují vyprávění Prairie. Jason Isaacs záporačí ještě víc než Lucius Malfoy, Scott Wilson se podobně snaží překonat Hershela Greena v dobráctví, zato Phyllis je pořád Phyllis. Ačkoliv možná nic z toho není pravda a Prairie to prostě jen nemá v hlavě v pořádku. Jak ale vysvětlit, že znovu vidí a jiné další věci? Poutavě udělaná filozoficko-ezoteristická minisérie, kde se to hemží symboly, záhadami, nedořešenými událostmi, kýčovitými momenty a potenciálními dírami v příběhu. (27.12.2016)

Nečekané překvapení na konec roku. The OA se zpočátku prezentuje jako mysteriózní seriál o zmizení, následně však překlene ve velice spontánní hru s možnostmi televizního formátu a serializovaného vyprávění, mimo jakékoliv škatulky. Zároveň ukazuje, že i při znalosti fungování žánrových schémat lze stále přicházet s něčím novým, co není jen zdařilou, byť falešnou ozvěnou minulosti (viz Stranger Things). Dokonale funkční pocitovka, která na plné čáře vyhrává se zcela výjimečným, kontroverzním závěrem. (15.01.2017)

Astrální výlet do dimenze, kde hrdinové postrádají sympatie a tvůrčí proces logiku. To new age tajtrlíkování s anděly a estetikou autistické jógy mi vlastně vadí o něco méně, než to, že vyprávění stojí na vachrlaté režii, která neumí pracovat s napětím a vše vrší do zpočátku nezajímavého a ke konci směšného celku, který má tak vratký základ, že pointu málem přehlédnete a u finálního gejzíru se už vyloženě za tvůrce stydíte. Míň vážně se berou i ty ezo vědmy ve dvě ráno na Barrandově. (14.01.2017)