Réžia:
Vojtěch JasnýScenár:
Vladimír ValentaKamera:
Jaroslav KučeraHudba:
Svatopluk HavelkaHrajú:
Jan Jakeš, Václav Babka, Věra Bublíková, Vlastimil Brodský, Vladimír Menšík, Jana Brejchová, Jiří Vala, František Vnouček, Otto Šimánek, Věra Tichánková (viac)Obsahy(1)
O chlapci, který hledal konec světa
Je jaro a malý Joska s kamarády hledá konec světa. Zvídavě pozoruje zázraky přírody a čeká, až tatínek přiveze maminku s čerstvě narozenou sestřičkou. I když si sestřičku představoval ve svém snu jinak, přivítá maminku kyticí petrklíčů.
Lidé na zemi a hvězdy na nebi
V horkém létě se mladičká Lenka seznámí s třicetiletým Janem. Jan má za sebou již zklamání, ale Lenka věří, že jí život dá všechno, co si přeje.
Anděla
Stárnoucí Anděla pracuje v hospodářství sama. Jen o žních jí každý rok pomáhá Michal, který ji má rád a chce se s ní oženit. Anděla ho vytrvale odmítá. Po žních musí nemocná Anděla do nemocnice. Na podzim se zesláblá vrátí domů, ale svůj postoj k Michalovi a zemědělskému družstvu nezmění. Bude se dál dřít sama.
Maminka
Šedesátiletá učitelka Hynková žije sama v rodinné vilce. Dospělí synové mají své vlastní životy a matku navštěvují jen občas. Maminka onemocní a zemře. Po pohřbu procházejí synové zimní zahradou a vzpomínají na mládí.
(oficiálny text distribútora)
Videá (1)
Recenzie (71)
Půvabné filmové pohlazení o koloběhu lidského života, od bezstarostného dětství po bezmocné stáří.. Nádherně natočené.. Herecký ansámbl velice příjemný, počínaje malým Joskou (okouzlující Jan Jakeš) přes nesmírně podmanivého Jiřího Valu až k neuvěřitelně výborné Věře Tichánkové a tady mě mile překvapil i Václav Lohniský, no a závěrečnou povídku zvládla Anna Melíšková skvěle.. Krásná záležitost.. ()
Nejlepší povídkou je určitě podzimní Anděla, nejslabší "zuby kazící" letní Lidé na zemi a hvězdy na nebi. Škoda zbytečného industriálního závěru v Mamince, kruh uzavírající scéna na kopci by byla mnohem lepší. Jakkoliv je na mě množství citu příliš, nedá se Jasnému upřít, že chvilkama z plátna stříká poetika po litrech. ()
Čtyři roční období, čtyři doby lidského života. Probuzení a jakési znovuzrození československé kinematografie po těžkých letech zmanipulované a manipulující diktatury se odehrálo ještě před vznikem prvních uměleckých proudů nové vlny šedesátých let. Generace Jasného neměla v sobě už onu mladickou rozvášněnost a zároveň nevyzrálost osobní i profesní, ale naopak sama prošla nelehkým procesem uvědomování. Touha jakoby předznamenala pozdější Jasného režijní profil; nalezneme zde především hluboké vnitřní zakořenění v civilizací neponičeném moravském venkově i specifický charakter rozmanitých lidských typů, bravurně odpozorovaných v bezprostřední blízkosti Jasného rodiště a okolí. Výběr a forma jednotlivých povídek vytváří poetickou metaforu k úvodnímu vpisku a v žádném případě nelze dělit jednotlivé příběhy na lepší či horší. Každý má svůj smysl a svou významovou rovinu, od nádherně modelované dětské alegorie s vejcem, přes první milostné okouzlení mladé dvojice a vytrvalost osudem těžce zkoušené Anděly, až po smutkem zahalené očekávání definitivního konce života, se před námi rozkrývá jedinečnost lidské duše, měnící se věkem i prostředím, v němž vyrůstá a tvoří své pevné základy. Mimořádně cenným přínosem tohoto neobyčejně empatického filmu je výběr kameramana a hudebního skladatele, kteří tu oba - každý ve svém žánru - vytvořili skutečná mistrovská díla, sahající v kontextu doby k naprostým špičkám uměleckého ledovce. Toho se zatím zlehka dotýkají i herecké výkony mladinké, tehdy teprve osmnáctileté Jany Brejchové a Jiřího Valy, vynikající a troufám si tvrdit, že možná životní příležitosti tu beze zbytku vyplňují Václav Babka, Věra Tichánková, Václav Lohniský i Anna Melíšková, umělci, jejichž velikost byla později rozmělněna tak trochu macešsky v epizodních standardech. Touha odemkla bránu k novému chápání a uchopení filmového řemesla a v mnohém předurčila směr, kterým se později vydala generace těch, jež tu zatím pilně sbírali své první zkušenosti a získávali první okouzlení v magickém oku kamery. Vlaštovky sedící na drátě a netrpělivě očekávající příchod jara. ()
Jednotlivé povídky vynikají spíše v celku znázorňujícím lidský osud než sami o sobě. První zaujme volností dětské fantazie, druhá sepjetím citu s přírodou i pronikajícími, ale ještě nevnímanými temnými podtóny, třetí drsným údělem člověka snažícího se zachovat svou tvář navzdory osudu a poslední nabízí dojemný obraz konce života v příznačném prostředí a zároveň uzavírá kruh a vytváří novou naději. Samotné povídky mají pro mě vzestupnou tendenci, i proto, že už mohou být vnímány ve srovnání s předešlými. Poslední z nich se mě dotkla jednoznačně nejvíce, téma smrti z ní sálalo z každého záběru a nakonci už jsem musel pomalu vytahovat kapesník. Je třeba překousnout trochu teatrální výkony a mít s dílem hlavně zpočátku trpělivost, pak se divákovi dostane bohaté citové odměny. ()
Čtvero ročních období a fází života. Čtyři příběhy plné fantazie (dětství), naděje a ideálů (mládí) , zralosti a nepoddajnosti (dospělost) a smíření (stáří). První jarní povídka je svěží, hravá a okouzlující, příjemnému pocitu dodává i zasazení někam na moravskou vesnici, Probuzené vzpomínky. Pět hvězd. Druhá povídka o lásce a ideálech jen tak prošumí jako krátký letní prázdninový románek, pro jedno kvítí, slunce nesvítí. Tři hvězdy, možná i kvůli Valovi, jemuž jsem milovníky nikdy nevěřil. Třetí povídka nejdrsnější a možná i s trochou negativní, ovšem režimně konstruktivní satiry, byť balancuje na hraně kritiky kolektivizace, nakonec je obětí sebe sama a své touhy po soukromém majetku zarputilá sedlačka. Lohniský v netradiční roli dobráka a téměř romantického milovníka a přesná Věra Tichánková, jejíž potlačovaná touha je přímo hmatatelná. Čtyři a půl hvězdy. Poslední povídka o stáří a smíření se smrtí je vlastně svým způsobem nejhezčí, smrt totiž patří k životu a vzpomínky na naše drahé nám vždycky zůstanou. Pět hvězd. ()
Galéria (6)
Zaujímavosti (10)
- Povídka Anděla se natáčela v obci Střílky na Kroměřížsku. (baxz)
- Snímek získal v roce 1959 na MFF v Cannes ocenení Nejlepší film pro mládež. (hippyman)
- V povídce „Lidé na zemi a hvězdy“ na nebi můžeme pozorovat exteriéry písecké krajiny podle řeky Otavy. Ve scéně, kdy Lenka (Jana Brejchová) a Jan (Jiří Vala) zamilovaně tancují, rozeznáváme hospodu U Smetáka a v pozadí vidíme na protějším břehu populární plovárnu U svatého Václava, která svou rekreační funkci plní již od roku 1935. Ve scéně, kdy se oba zamilovaní loučí na nádraží, zase vidíme u drážní budovy nápis Vrcovice, což je vesnice Písku vzdálená zhruba 6 km. (PanZahadnyCZ)
Reklama