Zoufalství a naděje
First Reformed
First Reformed
First Reformed
Réžia:
Paul SchraderScenár:
Paul SchraderKamera:
Alexander DynanHudba:
Brian WilliamsHrajú:
Ethan Hawke, Amanda Seyfried, Philip Ettinger, Michael Gaston, Cedric the Entertainer, Victoria Hill, Bill Hoag, Elanna White, Kristin Villanueva, Erica Fae (viac)VOD (3)
Obsahy(1)
Ernst Toller (Ethan Hawke) je nešťastný kněz z malého historického kostela na severu státu New York, jehož život se radikálně změní po setkání s Mary (Amanda Seyfried) a jejím manželem Michaelem, labilním ekologickým aktivistou. Prázdný kostel a stále silnější pocit, že svět se řítí vstříc katastrofě, Tollera donutí pustit se do nebezpečného podniku s nadějí, že se mu konečně podaří získat zpět nahlodanou víru a naplnit své poslání – napravit křivdy, které se kolem něj dějí. (Bontonfilm)
(viac)Videá (1)
Recenzie (150)
... a to mi film vyhovoval aj ako ateistovi ..... este moze na to pozerat Verbal, ten nie je zurivy militantny ateista, ten je v jadre pravoslavny ... to aj ja. Pan Uhlovodik Jastrab /Spolecnost Mrtvych basniku, Pred Usvitem/ hral na urovni, normalne som mu veril aj herecky vykon. len Dufam ze to neobjavi KaDak, alebo taky Wacoslav - ten dal aj slusnej Chatrci 2017 odpad, doteraz nechapem dovody: No a Kadak je u mna uboha, neoriginalna, desne nevtipna napodobenina Verbala : 70 % ()
"First Reformed" je pre mňa skutočne zaujímavým filmom. Myslím si, že má veľmi dobré myšlienky, má dobré momentky a rozhodne musím pochváliť herecký výkon Ethana Hawka. Je absolútne fascinujúci. Rovnako fascinujúce je vidieť, že film bol natočený vo formáte 4:3. To som nevidel za posledné roky ani nepamätám. Dnes sa všetko robí v natiahnutých záberoch 16:9, a hoci to filmu vie pridať, tak vidieť niekedy niečo iné je skutočne super. Pre mňa v tomto film funguje. Nie je kresťanský. Je skutočne dobre a racionálne podchytený. A najmä mám pocit, že veľmi dobre ide proti alibizmu a hlavne chce povedať, že reálne je správne, že všetci nemáme robiť nič preto, aby sme chránili planétu. Lebo možno je to všetko boží plán. Záver vás podľa mňa buď nadchne, alebo vás bude iritovať. A dokážem prijať obe strany. Ja som bol z toho všetkého zmätený. Potom som si našiel názor niekoho iného a dokázal ma celkom presvedčiť o tom, že tam nejaký zmysel je. Nebudem to spoilovať, no minimálne mám pocit, že v tomto to chalan vysvetlil veľmi dobre. A sám som si to po premietnutí celého filmu uvedomil. Takže nech je váš názor akýkoľvek, dá sa na to istým spôsobom pozrieť. Naznačím to aspoň takto... "Možno nevidíme to čo sa reálne udialo. Možno len uvidíme to, čo náš hrdina chcel, aby sa udialo. Koniec koncov, ako sa k nemu dokázala Mary dostať, keď predtým jeho priateľ nemohol vstúpiť do kancelárie, ktorá bola zamknutá? Viac vysvetľovať nebudem. Nemyslím si, že by som sa k filmu vrátil, no ak máte radi náročnejšie filmy, tak odporúčam ho vidieť aspoň raz. Ale je diskutabilné, čo si z toho vezmete, lebo je to rozhodne film, ktorý vás môže aj absolútne iritovať. A je to pochopiteľné. Hodnotenie: B+ ()
V prvej polovici sa nás First Reformed snaží presvedčiť, že ide o skromnú komornú drámu ktorej nie je ľahostajná ekológia a klimatické zmeny. Príbeh rozpráva o kňazovi ktorý sa snaží zmieriť so svojim osudom. Tragicky priišiel o syna a jeho žena ho opustila. Píše si preto denník a obstojne si vypomáha alkoholom. V podstate by na tom nebolo nič zlé keby sa tvorca viditeľne nesnažil a neprosil kritiku o zlaté sošky. Pridané "umelecké" a surreálno abstraktné vsuvky kazili zážitok . ECO časť ktorá ma na začiatku bavila bola neskoršie samoúčelne vyťahovaná ako s trenírok K...t a nemala v deji väčšie opodstatnenie. Prvá polovica bola parádna. Druhá u mňa zlyhala. ()
Jak může Bůh dopustit takové nestoudné znečišťování, drancování a ničení naší planety, svého výtvoru? Po setkání se zoufalým ekologickým aktivistou, který se zdráhá přivést na svět bez budoucnosti dítě, začíná tato otázka silně rezonovat i v nemocném reverendovi (vynikající, vnitřně zápasící Ethan Hawke), přestávajícím (nejen) kvůli tomu vidět ve společnosti a církvi naději. Formálně strohé, minimalistické, náročné (také akademicky pomalé) drama předkládá silné téma i hloubavé myšlenky; nedořečený, ba přímo utnutý konec pak nechává rány otevřené (opravdu by je dokázala zacelit láska, aspoň jako milosrdný přelud muže rozežíraného zevnitř?). 70 % ()
Galéria (11)
Súvisiace novinky
Karlovarský festival startuje se Zátopkem
55. ročník Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary začíná již zítra. Odstartuje světovou premiérou nového českého filmu režiséra Davida Ondříčka Zátopek, který je věnován legendárnímu atletovi… (viac)
91. ročník Oscarů vyhlášen
V noci ze 24. na 25. února 2019 byly vyhlášeny 91. ceny americké Akademie filmových umění a věd. Od roku 2002 se udílí v Dolby Theatre, a letos tomu nebylo jinak. Jedna výrazná věc se ale přeci jen… (viac)
Paul Schrader a tak trochu jiný western
Režisér a scenárista oceňované letošní novinky Zoufalství a naděje Paul Schrader má možná 72 let, podle jeho aktivity byste to do něj ale nejspíš neřekli. Nově totiž chystá western Nine Men from Now,… (viac)
Ceny LA kritiků vyhlášeny
Oscarový závod je v plném proudu a nebýt toho, že je nový snímek režiséra Alfonso Cuaróna cizojazyčný, byla by Roma definitivním adeptem na sošku za nejlepší film. Potvrdily to teď čerstvě rozdané… (viac)
„Pročítám tyhle první stránky svého deníku bez radosti. Ovšem, mnoho jsem se nauvažoval, nežli jsem se rozhodl psát.“ Deník venkovského faráře v čase globální ekologické krize. Jakmile se ruka kněze dotkne pera a před tou uštvanou, nehybnou tváří se otevře bílá stránka, každý jen trochu znalý vzpomene na Bernanose a na Bressona. A jen tomu, kdo Bressonovu adaptaci neviděl a ani mu nic neříká záhy zachycený sloupek knih, se smí ještě jednou zatmět před očima. Ostatní se odvrátí nebo ponoří. Zanedlouho poté, co režisér na scénu uvedl kněze, který si píše deník, jsem pocítil téže výhrady jako zobrazená, vyprávějící postava a musel jsem se přestat dívat, abych se po týdnu vrátil, a už se nedíval, ale četl. Jaký má smysl parafrázovat zkraje jedenadvacátého století tak úchvatný film, jakým je Deník venkovského faráře? Jistě ne jen proto, že si ho v propadlišti dějin jen málokterý filmový divák (či lépe řečeno spotřebitel) objeví. Myslím, že posun, kterým se Zoufalství a naděje vzdálilo od obou Deníků není jen formální. Bernanosovi stačila deníková forma, aby dostatečně zproblematizoval ústřední postavu. Spolu s fiktivním dokumentem předložil čtenářstvu otázku po autenticitě zachycených pocitů, kterou vyhrotilo vypravěčské hledisko, nesmlouvavý zrak – a tím nesmlouvavější, čím více se bojí neodvratného poranění. V Bernanosově knize právě přesné a zaujaté vyprávění, bezohledné a syrové, distancuje knězův deník čtenáři, a ten může směle soudit – o díle, jeho světě i o světě vlastním. Bressonův film se týmž způsobem opřel o gigantický neherecký (sic!) výkon geniálního herce Clauda Leydu: mez osobního nasazení je ustavičně překračována a vše zachycené jako by se vzpouzelo kameře… S hrdinou se nelze ztotožnit a nevykrvácet přitom. Divákova vlastní duše se rozpíná jako tělo na pitevním stole a nelze neřezat... Schraderův film vyvstal před mýma očima jako struktura a při druhém sledování, kdy jsem se překlenul přes dvacátou minutu, jakýsi záblesk osvítil snad všechna lešení, po kterých jsem zvědavě šplhat. Schrader svůj snímek buduje z frází, které až absurdně obnažuje, a tím brání divákovi, aby se k nějaké z postav vztáhl osobněji. Na každé scéně mi něco vadilo. Každý motiv něco vychýlilo. Jako by vše bylo nemocné - a no vskutku je. Deníkový rámec exponuje jako hlavní problém jazyk. Jím se spíše odtrháváme od světa i od nás samých a ani americkému protestantskému knězi, jemuž nestačí jedna značka whisky, ale pro každý svůj večer, v němž bilancuje svá selhání a předvídá další, (tam, kde se Bernanosův kněz spokojil se špatným vínem) si líbivě vyhrazuje značku novou, jeho deník moc nepomůže. Více jím pohnou smyslové zážitky: brutálně odhalená rozstřelená hlava farníka a jakoby bokomaristický styk s těhotnou ženou (šamanský vzestup toho těžce nemocného muže, který píše, zatímco by měl milovat, dýchá v rytmu Reggiových dokumentárních filmů - využít pro film hudbu Phila Glasse, mohl být výsledek ještě nestravitelnější, škoda). Schrader tudíž - téměř v duchu myšlenek Davida Abrama - akcentuje uvědomovanou a sdělující tělesnost jako tu nejschůdnější cestu k proměně sebe i svého vztahu k přírodě (a /nejen/ planetě) a perzifluje vlastním jazykem i způsobem snímání západní falogocentrismus a jeho vizuální protějšek. Jen tato dvojznačnost snímku (vedle ekologického poselství) - souběžně vyprávějícího (a prostě řazenými událostmi konstruujícího didakticky apelativní podobenství, nad nímž se nelze nezamyslet) a exponujícího sebe sama (svou výstavbu) - mně ho přiblížila a byla-li nezamýšlená, tedy jsou-li všechny fráze a vizuální smog autentickými projevy nevidomého profesionalismu zúčastněných, cítím se tím spíš být svědkem velké filmové události. () (menej) (viac)