Miesto pri mori

Čo na filme zaujme, sú herecké výkony - hlavnej a vedľajšej postavy. Casey Affleck, vypadá, že je lepší herec, ako jeho brat Ben, a taktiež, pozoruhodný výkon mladíka Lucasa Hedgesa, ktorý by mal mať pred sebou zaujímavú, všestrannú kariéru, len, aby sa nepokazil. Obidvaja si zahrali pokrvných príbuzných, keď Casey vystupuje, ako Lee Chandler, ktorý je strýkom Patricka Chandlera ( Lucas Hedges ), ktorému práve zomrel otec Joe ( Kyle Chandler ), ktorý bol bratom Leeho, takže Pat, je jeho synovcom. Nebožtíka si zahral Kyle Chandler, kde som sa trochu čudoval, že tento herec sa v skutočnosti volá Chandler, a aj vo filme vystupuje pod týmto priezviskom, kde aspoň meno, sa mu zmenilo. Pochválim aj civilný scenár Kennetha Lonergana, ktorý aj režíruje. Napísal a zrežíroval drámu o náhlej smrti člena rodiny, z ktorej sa budú odvíjať následné udalosti, ktoré protagonistu príbehu, tzv. donútili, aby sa vrátil do rodného mestečka, kde by sa najradšej, už nikdy VIAC v živote nevrátil. Prečo ? To sa budem postupne dozvedať, z častých flashbackov, ktorých je jednak veľa, popri tom množstve, začínajú byť rušivé a kazové + doplním, i nie príliš svedomitý strih a niekoľko zbytočných scén, ktoré mi na snímku prekážali, a tak som sa nakoniec odhodlal film ohodnotiť, tak ako som učinil. Tieto dve vlastnosti sa medzi sebou bijú, ale nakoniec zvíťazil zdravý rozum, v podobe ukážkových hercov, ktorí zo seba vydávajú úplné MAXIMUM, tak ako to činí Casey Affleck. Ten si zahral Leeho Chandlera, s povolaním inštalatéra, ktorému oznámia, že mu zomrel starší brat Joe. Vo svojom závete si želal, aby sa Lee stal opatrovníkom, jeho syna Patricka. Tým pádom prichádza do mestečka Manchester by the sea, kde nemá zrovna najlepšie spomienky... K dvom pánom, dopĺňam Michelle Williams, ktorá si zahrala Randi Chandler ( manželku Leeho ), aj ona, je na miniatúrnom priestore, intenzívna a presvedčivá. Podľa mňa, najlepšia a brilantná filmová sekvencia, je na policajnej stanici, kde Lee Chandler, vypovedá, čo sa odohralo... Až ma totálne ZAMRAZILO ! Je to v prvom rade FILM, ktorý k sebe potrebuje : múdreho a vnímavého diváka, ktorý má CIT pre POCHOPENIE druhých ľudí, a ich každodenné problémy, ktoré väčšinou prichádzajú samé od seba... (04.02.2017)

Kdyby se tři týdny před Oscary neobjevil v kinech podobný film, měl bych za to, že jsem se z novoročního deliria probral až na Velikonoce. Pomalu se z toho stává stejný americký kolorit, jako ČSFĎácké srkání osmilitrového kýble korozní černi na premiéře. Film na mě zapůsobil dojmem precizně nachystané večeře, kterou ovšem najdete na stole až druhý den ráno, studenou a oschlou. Když se nic neprožívá na plátně, co se pak čeká ode mě? Jinak já teda nevím, jaké měli bratři Affleckovi dětství, ale mohl by jim už konečně někdo vytáhnout ze zadků ty hrábě? Nominace komentovat nebudu, pojďme si o tomhle filmu zkusit pokecat bez slova Oscar. (01.02.2017)

Formální úspornost, postavy, do nichž se obtížně proniká a ještě obtížněji se opouští, nemožnost komunikace a unikání před vlastní minulostí, před vlastním životem. Výborně vystavěný scénář, který nám postupným odkrýváním věcí minulých umožňuje pozvolna přilnout k hlavní postavě, s níž jako bychom také hledali záblesk naděje v černočerné psychické temnotě. Herectví Caseyho Afflecka je opět až mrazivě přesvědčivé a deprimující, ale nijak nezaostává ani mladík Hedges nebo na těch několik minut uhrančivá Michelle Williams. K naprosté spokojenosti mi schází přeci jenom trochu vyrovnanější tempo a místy jsem zcela nesouhlasil ani s nátlakovým přívalem všudypřítomné deprese, zkoušejícím průtok slzných kanálků na úkor udržení čisté autenticity. Dojem je ale velmi intenzivní a zakončení filmařsky krásné, život je nevděčná bitch a Lonergan o tom umí výstižně baladicky povyprávět. 80% (28.02.2017)

Lonergan je famózní scenárista. Prokomponovanost té věci, práce s všedností, s úspornými dialogy, s tím, co má ukázat zblízka, co naopak pozorovat z dálky náznakem – mistrovské. Režijně se to trochu potýká s přehnanou obřadností vybraných momentů, kdy si Lonergan najednou vypomáhá tklivým Händelem i zpomalovačkami. Nikdy tomu ale nepodtrhne nohy, v nejlepších momentech je jeho soustředěné a lakonické vedení herců i sledování rutiny odeznívající (a stále přítomné) tragédie nesmírně silné. Místo u moře má možnost sklouzávat neustále k patosu, ale nikdy to neudělá. Působí střídmě navzdory tomu, že za hlavní figurou stojí drama bezmála antické, za nímž můžeme jasně vnímat scenáristickou konstrukci. Jenže Lonergan to ustojí. Mizérii nezneužívá a chemie mezi Affleckem, Hedgesem a vedlejšími postavami je naprosto fyzicky citelná v každém záběru. Film o nesnadném umění truchlit, o neschopnosti přijímat rány a vracet se tam, kde se nedá zapomenout na minulost. Těším se na další zhlédnutí, každopádně od Boyhoodu nejpůsobivější americké indie. (27.01.2017)

(1001) -"Who you gonna shoot? You or me?" Jakožto osoba s vlastním traumatem z minulosti velmi oceňuji příběh o smrti rodiče, který se zcela vyhýbá většině klišé a zavedených přihlouplých schémat, v jakých se obvykle takové filmy z americké produkce odehrávají. Postava Patrika mi přišla výjimečně dobře napsaná i zahraná a jestli si někdo za tento film zasloužil Oscara, tak by to určitě byl herec Lucas Hedges. Je tak osvěžujicí vidět na plátně dospívajícího mladíka, který se chová rozumně, osobitě a uvěřitelně a svoje emoce prožívá hlavně vnitřně a nikoliv "rebelským" řvaním na svoje nejbližší. Caseyho Afflecka mám v srdíčku už od Zabití Jesseho Jamese a i nyní musím obdivovat jeho schopnost vyjadřovat nejrůznější spektrum emocí bez zřejmého pohnutí brvou. Bohužel s jeho postavou souvisí můj osobní největší problém s tímto filmem, a to je dle mého velmi nezvládnuté zprostředkování onoho konkrétního nejdůležitějšího flashbacku. Filmu se předtím i potom daří zůstávat velmi civilní (vzhledem k tomu, jakých témat se dotýká), ale prostřihy z advokátovy kanceláře od statického sedícího Afflecka do tragické minulosti podkreslené patetickou hudbou a ukazující vše vyděračsky a chce se mi říct i zbaběle citově zabarvené se velmi odlišují od stylistického pojetí zbytku filmu, a ne dobrým způsobem. Zároveň to také signalizuje soustředění autorské pozornosti více na minulost než současnost (a já bych to chtěla naopak) a upřednostňování Affleckova vztahu k jeho ženě na úkor vztahu k synovci (a já bych to chtěla naopak). Na druhou stranu mě velmi potěšil odkaz na můj oblíbený Freudův sen o hořícím dítěti, ačkoliv ten taky do realisticky pojatého příběhu příliš nezapadá. Ve výsledku na mě Místo u moře působí jako řemeslně dobře zvládnutý produkt s jistými kvalitami, který v sobě ale po troše přemýšlení a cítění neobsahuje nic, kvůli čemu bych jej chtěla kdy vidět znovu, myšlenkově se k němu vracet nebo ho obdivovat. (19.09.2017)