Tři přání

Do dnesniho dne jsem ani nevedel, ze tento film existuje a po jeho shlednuti jej okamzite radim mezi cca tricitku nejlepsich ceskoslovenskych filmu, ktere jsem videl. Vynikajici herecke vykony vsech zucastnenych s jugoslavskou hereckou dvojici v cele. Narodit se Markovic v USA nebo jinde na zapade, tak verim, ze je z nej hvezda. Beljakova zase ke svemu hereckemu vykonu pridala obrovsky kus zenske krasy ( jako manzelku bych ji ale radeji nechtel:-) ). Skvely tah s hereckym obsazenim. Dej je velice svizny a zabavny s mnozstvim humoru a skutecne satiry na deni te doby ( " zamek bych pricarovat mohl, to by vam ho ale vzali pro rekreanty..." ). Vubec se nedivim, ze premiera filmu byla az o pet let pozdeji. Podstata filmu by vsak platila i pro dnesni dobu, je zde dostatecne prostoru pro zavist a touhu po lepsim ziti. Pravnik Petr zde pusobi velice lidsky a sympaticky. Velike plus ma i otevreny zaver filmu. Vynikajici pocin pana Kadara a Klose. (03.12.2008)

Tak o tomhle filmu jsem léta slýchala vyprávět zkazky a když se mi konečně (po r. 89) ho poštěstilo shlédnout, docela mi spadla brada. Dodneška nějak nechápu, že v době, kdy se točili Anny Proletářky a dle Pavky Kohouta svazáci tančili všude, bylo možno natočit takovouhle "sílu". Je to něco podobného, jako když na sklonku 60. let vznikla Bílá paní - u obou těhlech filmů si člověk říká: jak tohle mohlo cenzurou projít? Ale prošlo a tak dobře pro nás! Doporučuji shlédnout všem mladým komunistům a levičákům vůbec! (07.08.2007)

Pohádková satira ze současnosti, to nebyl v roce 1958 žánr, který by pasoval do dobou žádaného mustru ideologického schematismu. Režijní dvojice Kadár - Klos se o tom záhy trpce přesvědčila, když jejich snímek Tři přání putoval na příkaz stranických kulturtrégrů do trezoru a autorům byla na pět let prakticky znemožněna další tvůrčí činnost. Snímek, jehož scénář napsal Vratislav Blažek a který nenapadal vlastně nic jiného než neochotu mocných k elementární sebekritice, byl v předpremiéře promítnut na I. festivalu československých filmů v Banské Bystrici (únor 1959). Zde se dostal pod kritickou palbu zastánců tvrdé schematické linie, kteří za společensky škodlivé označili ještě dalších sedm filmů (mezi nimi i Helgeho Školu otců a Krškovo psychologické drama Zde jsou lvi). Snímek byl do kin uvolněn až v roce 1963. Tehdy také začala vrcholná etapa Kadárovy a Klosovy tvorby, završená oscarovým Obchodem na korze. Filmový kritik A. J. Liehm později potvrdil, že titíž lidé, kteří v osmapadesátém roce Tři přání jako na povel zatracovali, v třiašedesátém hovořili o filmu jako o ztracené síle a přežitku. To však nic nemění na skutečnosti, že PŘÁNÍ patří v rámci žánru komediální alegorie k nejvyspělejším a nejzdařilejším dílům. Samotný film pak ozvláštňuje i ústřední dvojice složená ze dvou chorvatských herců (Rade Marković a Tatjana Beljaková), znamenitá je další varianta dobrotivého stařečka v podání Bohuše Záhorského. Dnes s odstupem padesáti let působí ústřední motiv tohoto filmu jako neškodná anekdota. Avšak na konci padesátých let, kdy doznívala atmosféra politických procesů a kdy za pouhý náznak kritiky hrozil žalář, tomu bylo naopak. A proto i zdánlivě malé hrdinství je ve výsledku velkým činem. (23.01.2009)

Bylo nebylo, jeden vychovaný muž ve středních letech (byl) pustil v tramvaji sednout staršího pána (nebývalé). Šťastným výsledkem této drobné události bylo získání kouzelného zvonečku (což později vykradl seriál Arabela). Starý pán totiž byl (nebo nebyl? ale jo, byl) kouzelný dědeček. A kouzelní dědečci plní přání. Přání v tradičním počtu - tři. Rok vzniku 1958. Aktuálnost myšlenek (a to, což je hrozné, čáry máry fuk) jako by to natočili včera. Kdyby se šetřilo na správných místech, nemusí se potom šetřit na šatech. "Jakej já bejval charakter, dokud jsem chodil pěšky." U toho člověka bodne u srdce. A při pohledu na bílého králíka (zdůrazňuji kouzelného) jihne dětská duše divákova, i když je králíček pro děj nepodstatný. (06.08.2012)

Na svoji dobu mimořádný počin, a nadčasový. „Nezáleží na tom, co řekl, ale co mohl říct,“ přesně vystihuje bolševické vidění nepřátel za rohem. „Jaký já jsem byl charakter, dokud jsem chodil pěšky,“ to platí tak nějak pořád. „Každá pohádka je v podstatě krutá,“ to bychom si mohli opakovat pořád i dnes. Kvalitní herecké výkony, skvělé pointování průšvihů té doby. O pár minutek delší, než bylo nutné, ale jinak stále stojí za vidění. (28.12.2022)