Štvorec

Aktivní využití kinematografie. Způsob, jak zviditelnit a klást otázky bez podbízivého příběhu plného roztlemených hollywoodských hvězd. Právě to dodává na působivosti. Kde je pomyslný hranice, kterou lze překročit? Kde končí umění a začíná život. Co je umělecký nadsázka a kde zažíná život? Co všechno snesou milovníci moderního umění? Ruben Östlund zaujal svým filmem Vyšší moc. I Čtverec znamená naléhavost a neústupnost v přímé konfrontaci. Není běžným relaxačním filmem na deštivé odpoledne. U Vyšší moci mě zaujala hlavně kamera, ta je i tady originální, ale dokresluje příběh, podtrhuje obsah. Za mě dobrý! (12.02.2020)

Tenhle film je tak košatý, že jsem jej musela chvíli zpracovávat. Cristian je na první pohled úspěšný a uhlazený muž bez poskvrnky. Jako kurátor muzea se setkává s donátory z vyšší společnosti, kteří jsou ještě uhlazenější a zbaveni i těch nejmenších skvrnek. Jenže to vše je jen skořápka, pod kterou hnízdí pokrytci nejhrubšího zrna. Cristian je vystavován různým situacím a pomalu odhaluje svoji tvář. Jenže je to jen jeho tvář? Neodvracíme spolu s Cristianem příliš často oči od věcí, které nejsou pěkné? Je snazší zavřít oči, než pomoci druhému. Östlund svému divákovi nic nedaruje, pomocí úžasné kamery před něj hází indicie a nutí ho zamyslet se nad stavem současného světa, potažmo i sebe sama. Geniální hudba zvedá káravě ukazováček a posměšně vrací modernímu Evropanovi jeho prázdné žvásty o návratu ke křesťanským hodnotám. Po skončení filmu si můžeme položit otázku, kam až se posunul náš osobní práh (ne)citlivosti k ostatním. Mimochodem, šli byste na výstavě (ne)Důvěřuji lidem vlevo, nebo vpravo? Já vlastně ani nevím. (05.07.2022)

U mě především zabodovala desetiminutovka Terryho Notaryho, okolo kterého jsem čekal, že se bude film více točit (plakát), ale ona je to jen dost rozvleklá satira, točící se okolo kurátora galerie Christiana, kritika na současnou švédskou vyšší třídu, liberálnost a svobodu slova, zodpovědnost, kde všechno to snobství kontrastuje s chudobou žebráků, všechna prázdnota a pseudo-artovství muzeií, galerií a současného "umění", které je fundamentálně o ničem, kontrastuje s tím, jak je Notaryho opice naopak absolutně autentická. Určitě ne špatné, ale dost rozvleklé v tom, co chce říct. (17.03.2018)

Štvorcu nemôžem uprieť, že ma zaujal. Zaujal ma od prvého momentu a aj napriek prepálenej dĺžke až do úplného konca. Tá nebesky čistá, no zároveň mierne znepokojujúca hudba mi znie v ušiach stále. Tak ako umenie samotné, aj Štvorec je kontroverzný, inovatívny a odvážny. Rieši témy, na ktoré sa možno dívať z rôznych uhlov. Navyše ma v ňom bavili spoločné prvky s inými minuloročnými titulmi, takže očividne niekoľko rôznych režisérov trápia podobné problémy (Zabitie posvätného jeleňa, Tri billboardy...). Na druhej strane, tak ako je umenie krehké, tak krehký je aj tento štvorec, ktorý ako celok nedrží pokope.Niektoré scény sú do deja vložené ako keby len tak mimovoľne, bez výraznejšieho zmyslu, iné ostávajú príliš otvorené. Režisér sa venuje niekoľkým dejovým líniám, ktoré dohromady tvoria nejednotné tvary a do štvorca sa nie a nie poskladať. Ruben Östlund nám arogantne predkladá svoje dielo a necháva na nás, ako sa s k nemu postavíme a čo všetko z neho prečítame. (12.03.2018)

Inu, velezajímavý hloubavý film, který na svou hlavní dějovou kostru s několika trochu divně "semirealistickými" až absurdními scénami (letáky v paneláku, zvířecí performance na banketu) věší mnoho podnětných společenských témat a otázek. Ty, satiricky podané, se vztahují mnohdy k aktuálně progresivně a liberálně evolujícímu Švédsku, ale mají svou univerzálnější platnost pro celý současný Západ. Stejně tak se tyto otázky otírají o umění, milostné vztahy apod., přičemž Östlund stále jaksi osciluje mezi vážným a latentně výsměšným vyzněním. Do toho všeho tu máme silné emoční momenty, které se ale jako by rozprsknou o zeď jakési švédské ledové sterility. (30.09.2022)