Detektívi od Najsvätejšej Trojice: Modré tiene

Diametrálně odlišné než předchozí případ. Zůstává sice obsazení a postavy, ovšem námět a celkové pojetí je jiné. Snaha o artové zpracování a přidání na stopáži paradoxně tomuto seriálu spíše škodí, jelikož se to celé míjí účinkem kvůli vyloženě amatérskému technickému zpracování (zvukař by zasloužil jednu po tlamě a okamžitý vyhazov) a otravně houpavé práci s kamerou. Případ totiž zdaleka není ani daleka tak zajímavý, jako minule a děj je velice často ředěn různými podzápletkami, které ale paradoxně jsou záživnější než samotné vyšetřování. Hrstka detektivů tvoří příjemnou partu, která se sice někdy chová krajně neprofesionálně a nerealisticky a co víc, herci často vyloženě přehrávají, ale divák s nimi vcelku soucítí. Příště bych ale vyměnil režiséra a kameramana, kteří svou snahou o uměleckou seberealizaci kazí jinak docela dobrou krimi. Slabší 3*. (18.10.2016)

Jen bych chtěl zdejší koncesionáře upozornit, že podobné lapsy se občas stávají i u velké BBC. Z posledních let například hromada stížností na zvuk u Jamaica Inn a na obraz u Wolf Hall. Tak vám to tvůrci Modrých stínů ulehčili a můžete si zanadávat na obojí hned u prvního dílu. Jen doufám, že zůstalo u mailů na Kavčí Hory a nevolali jste kvůli tomu opraváře. (07.03.2016)

DoNT2 Jsem píča, no. Zatímco Hřebejkův Případ pro Exorcistu byl z hlediska žánrového odsýpání (možná) lepší detektivkou, Taušovy Modré stíny jsou alespoň pro mne bezpochyby lepší sérií. Na podkladě rozsáhlejší a angažovanější předlohy vznikla důkladná, ale nikoliv bezvýchodná kritika nedávných a současných poměrů. Zápletka se odvíjí od podezření na neoprávněně čerpání dotací (motiv, který leží autorovi předlohy v žaludku stejně jako problém manžela deptaného nesnesitelnou manželkou) na rekonstrukci univerzitní budovy. Tauš v souběhu s motivem 'přestavby' vytěžil možnosti scény a architektury a na pozadí vyšetřování jízlivě referuje o materiálních důsledcích přeskupování moci. Sauna, konvikt, kaple, soc-chata, sterilní prostory bezpečnostní agentury, především neuvěřitelně rozmrdané, ytongem přeparceloné zázemí policie (kde neomítnuté příčky půlí okna) vypráví souběžný, jízlivější příběh o tom, kam se to celé zvrtlo, když vlast překryly modré stíny. Tauš nelituje sabotovat prvoplánové bavení diváka situačními i vizuálními poťouchlostmi, zneklidňováním diváka obskurními úhly kamery, umísťování mluvících hlav mimo centrum dění a legráckami jako móresy sekretářek ("Vildo...!) a povinnými přezouvačkami v kvestorově vile (které neplatí pro každého). Na Taušovy další díly DoNT se těším víc než na Hřebejkovy. (22.11.2021)

Vůbec to není marné, konečně se někdo zbavil všech otravných detektivářských klišé. Solitérní detektiv, který jde proti pravidlům, je zobrazen jako řádný kokot, který narušuje souhru a namísto něj vyřeší případ společná práce sehrané party vedené ženskou. Hlavní kriminalistka navíc není žádná karikatura, ale profesionálka s jen lehce mateřským přístupem, kterým občas stmelí drobné trhlinky v týmu a většinou v klidu dokáže vyřešit i konfliktní situace. Přínosem je také, že se seriál soustředí hlavně na případ a až na pár výjimek neotravuje se soukromím kriminalistů. ____ Co mi ale vadilo příšerně, byl zvuk. Zvuky kroků a všechny ruchy rvaly ušní bubínky, stejně jako stereotypně omílaná muzika. Kdyby pilotní díl byl o brutální vraždě zvukaře, dala bych seriálu o hvězdičku víc. (29.10.2017)

Pro samou živou debatu nad nestravitelností formy či naopak svěží vodě v zatuchlých veřejnoprávních vodách se poněkud zapomnělo na to, zda je to vůbec forma odpovídající látce. Což není. Sýkorovy kriminálky jsou kvalitní tuctové žánrové řemeslo, které po přečtení pouštíte z hlavy jakmile v knihovně jeho titul vracíte a naslepo mezi stovkami krimi vytáhnete nemlich tu samou jen s jiným zasazením a jmény. Na to naroubovat mrtě svébytnou "éterickou" estetiku (od snímání, svícení, vedení herců, výstavby, rámování obrazu, prací se zvukem), která je důsledná ve svém záměru, to je jako jít na mravence se silnou lupou s těmi nejlepšími úmysly se na něj podívat zblízka, ale neuvědomit si, že jste pod přímým odpoledním sluncem čili mu žádnou službu rozhodně neprokazujete. Velký problém je, že předloha o nějakých čtyři sta stranách neutáhne stopáž blížící se pěti hodinám. Navíc to trpí syndromem NPC, kdy mnoho postav se vyskytuje jen na jednom místě jako by neměli žádný život, vždy k dispozici a bez práce, se stejným oblečením napříč několika dny. Vedle toho rozhašená časová posloupnost před finále, závěrečná střela, která je čistou popravou, navíc mířenou ve směru kolegů, klíčovou informaci si Výrová jak z blesk z čistého nebe vyvodí mimo obraz, není toho málo. Nemalé problémy plynou i z předlohy (všichni svorně tvrdí, že zavražděný měl jednu vlastnost, která ho definovala a kterou proti sobě poštvával kde koho, jeden již i tak z jiných důvodů podezřelý o zavražděném tvrdí něco v přímém rozporu s tímto a nikdo to nereflektuje, nikdo se na to nezeptá, prostě nic). Dále se to snaží po vzoru moderních kriminálek o přesahové adresování tuzemských kostlivců ve skříni, zde konkrétně STBáci po revoluci a korupční svět vyšší politiky (nejen) devadesátkového "kompra řeší vše, na každého se něco najde a já na bráchu brácha na mě". Ovšem je to příliš na první dobrou a nic moc z toho krom dvou či tří silných scén. Nad vodou to drží detektivní parta a nejedno lehké dilema vycházející z vyšetřování dotýkajících se jich osobně. Dále většina výkonů, opakuji většina (aneb kdo Taušovi povolil obsadit sebe sama je na vyhazov, točit umí, hrát opravdu ne). Ve výsledku je to nesporně zajímavé pozornost budící formou (ať už ji skousnete či nikoli), bohužel nikoli i (ne)žánrovými kvalitami. (06.02.2021)