Il rosso segno della follia

5/10 Giallo naopak a ešte šmrcnuté s ducharinou. Bohužiaľ výsledok je pomerne plochý náhľad do mysle vraha. Nie žeby to nemalo vôbec atmosféru, faktom je, že Bava disponoval pomerne obmedzeným rozpočtom a ide tak v rámci jeho možností o vizuálne pomerne nezaujímavé dielo (i keď pravdaže pár vychytávok sa tam nájde). (26.11.2020)

Tzv. “giallo naruby“, ktoré sa do talianskej distribúcie a teda ku divákom, dostalo až zhruba po necelých dvoch rokoch od svojho nakrúcania (rok vzniku 1968, distribúcia 1970). A prečo som titul “Il rosso segno della follia“ (Hatchet for the Honeymoon) označil výrazom “giallo naruby“? Jednoducho preto, že typický giallo rámec známy hlavne v neskoršom vývoji talianskej kinematografie a s tým spojeným rozmachom na trhu, získal istý štandard, šablónu postupu až vďaka dlhým zástupom formujúcej “žltej“. Bava ale prichádza so svojou verziou ešte v čase, kedy sa tento špecializovaný útvar krimi hororu iba formuje. Prispieva tak k rozvoju žánru vlastnou inovačnou mierou. Giallo je ešte stále v plienkach. Dnes už typický pilier štruktúry – postava vraha, jeho špecifiká; je aplikovaný odzadu (naruby). John Harrington – sériový vrah, označujúci sám seba za paranoidného šialenca, je známy divákovi vďaka úvodnej scéne vo vlaku nielen vizuálne, ale následne aj formou osobného priznania, výpovede. Je teda jasné kto vraždí, vývojom filmu aj prečo, ale o čo tu prioritne ide a je záhadou je dôvod, vzkriesenie minulosti prinášajúcej odpovede na otázku, ktorá trápi Jona najviac zo všetkého a to - Kto zabil Johnovu milujúcu matku a jeho nevlastného otca o svadobnej noci? John ako malé dieťa u masakry bol, myseľ ale vytesnila tvár vraha a spôsob tragédie. Jasnejší obraz skladačky potrebuje k svojmu vyjasneniu niekoľko impulzov. John - mladý a úspešný manažér korigujúci zo svojej pozície spoločnosť vlastnej ženy Mildred na propagáciu modelov svadobných šiat, je odhodlaný a má dobrú východiskovú pozíciu priamo u zdroja dalo by sa povedať. Cesta k poznaniu si žiada... (06.02.2011)

Jsem velký fanda Maria Bavi a považuji ho za člověka, který pomohl definovat mnoho horrorových žánrů a svými postupy v podstatě ukázal všem ostatním jak se to má dělat. Proto mě mrzí, že tohle “giallo” je tak odfláknuté a pod standardem tohoto velikána. Nebavilo mě to, nemá to atmosféru a rozhodně nedoporučuji tenhle kousek. Bava toho natočil spoustu lepšího …. (21.01.2024)

Mysteriozní drama s prvky gialla (dívky jsou zabíjeny sekáčkem na maso, vrah je však znám od začátku) a gothického horroru (rozlehlý dům, snové scény se mísí s realitou a neklidná hudba nevěstí nic dobrého). John nemá dobré vzpomínky na dětství, ale aby si vybavil klíčovou scénu, co způsobuje jeho noční můry, musí najít poslední díly skládačky. Místy poetický film s krásnou kamerou (smysl pro kompozici, detail, světlo a stín i barvy) se v poslední třetině mění v duchařský příběh, který ale diváka nevyděsí. Obecně film není příliš strašidelný, ale dobře se na něj dívá. Vynikající hudba, kdy se střídají klidné pasáže s dechovými nástroji a spinetem a pasáže temné plné tíživých tónů a řezající kytary, je typicky italská. Krásné dívky jsou třešničkou na lehce psychedelickém dortu upečeném klasikem žánru. John jakoby vypadl z povídek E.A.Poa. Z dnešního pohledu je však film spíše pro příznivce kinematografie 60. - 70. let. (27.03.2016)

"Jmenuji se John Harrington a jsem paranoik a vrah" Tak se uvede vypravěč a hlavní hrdina tohoto polovičního gialla, v němž nejde o to kdo vraždí, to víme hned od začátku, ale jak a proč a jestli bude vrah odhalen. Mario Bava zkombinoval psychologické kriminální drama, giallo i duchařský horor s nádechem gotiky. Výborně stravitelný mix, který chutná i díky představiteli šíleného vraha. Hezounek Frederick Forsyth s ocelově modrýma očima Franca Nera sice není bůhvíjaký herec, ale vše zachraňuje přirozeným charismatem a v pohodě si s ním vystačí. Za nejpovedenější se však dá označit poslední jemně hororová duchařská třetina, v níž Bava vykouzlil dokonalou gotickou atmosféru a v některých okamžicích i slušně děsí. Mírně předvídatelné rozuzlení na kvalitě snímku taky neubírá, působí totiž spíš jako přirozený následek událostí minulých, tedy pouhé dodržení zákonu akce a reakce. Spokojenost. (22.11.2016)