Dobří holubi se vracejí

Není to sice tak drsné jako Tažní ptáci, i tak to ovšem s přehledem strčí do kapsy většinu podobně zaměřených filmů. Když Hrušínký říká své "uděluji Vám tři černé body", přebíhá mráz po zádech asi nejen mně. Já tvůrcům uděluju pět českých na dřevo. P. S. Poslední role Vladimíra Menšíka. (03.10.2005)

Film s řadou hereckých hvězd odehrávající se (kunsthistorická vsuvka ;o) v barokně upravených prostorách premonstrátského kláštera v Želivi. Velmi slušná je kamera, drze snímající velké detaily obličejů z nichž plynule klouže na celek místnosti a zase zpět. Překvapí trochu netypická role Rudolfa Hrušínského jako despotického hlavního ošetřovatele, jíž znova dokládá, že to vskutku byl jeden z nejlepších herců, které jsme kdy měli. Velmi příjemným překvapením je taky skutečně silná, napjatá atmosféra. Velmi slušný je i herecký výkon Milana Kňažka a řady dalších herců, pokud jim scénář dopřeje alespoň nějaký prostor. Místy však jsou Dobří holubi nechtěně komičtí, když režijními přístupy poněkud připomenou "básníky", což je nepochybně chyba. Herci také občas působí poněkud nepřesvědčivě, jaksi koženě. Občas se zdá, že pořádají soutěž v uměleckém přednesu (Labuda). Také jejich gesta jsou mnohdy značně stylizovaná a působí nepřirozeně. Nabízí se srovnání s vnějškově podobnými filmy Karla Kachyni (Pozor vizita), přičemž Klein v tomto srovnání dosti jednoznačně prohrává, přestože v některých chvílích (dialogy, například Kňažko - Somr, Kňažko - Hrušínský) se mu blíží. Samotnou kapitolou je posledních deset minut filmu. Návštěva jednotlivých protagonistů je dobrý nápad, i když možná až příliš didaktický, ovšem z hlediska budování děje jako poměrně sevřeného celku je notně kontraproduktivní, protože jeho koncentrovanou atmosféru ruší a boří. Myslím, že by bylo filmu lépe bez něj. Podepsalo se na něm (stejně jako na celém filmu) režisérovo přesvědčení, že léčebné metody v protialkoholních léčebnách jsou k ničemu (pít se má s mírou) a zároveň zjevná snaha budovat film jako alegorii nesvobodné komunistické společnosti. To je ovšem IMHO opravdu hodně mimo. Docela by mě zajímalo, co si o tomhle filmu myslí takový Nešpor nebo další lidé, kteří věnovali celý život práci v protialkoholních léčebnách... Celkový dojem: 70% PS: komedie to není ani omylem a jestli být měla (některé scény, například ta s draním peří, skutečně trochu připomenou například Menzela), tak se asi někde něco "poněkud nepovedlo", osobně jsem však radši za tuto mrazivou verzi... (15.07.2008)

"Žít jako člověk, chtít lepším být, pracovat pilně, přestat už pít, líbat svou ženu, rodiče ctít, dětem svým příkladem jít. Můj bratře v bílém, pomoz mi žít, pomoz mi hledat, pomoz mi chtít, pomoz mi dávat, pomoz mi brát, pomoz mi zas rovně stát." Ponořit se do myšlenek notorických alkoholiků je jednou z nejtěžších disciplín, zvláště u těch, kteří tomuto mámení nikdy nepodlehli v tak intezivní míře, aby byli schopni důkladně interpretovat jejich pocity i pohnutky. U Ladislava Pecháčka bylo toto poznání o něco snazší díky jeho bývalé profesi; konfrontace se získaným materiálem tu měla nepochybně svůj úkol. Záměr umístit příběh do ponurého areálu barokního zámku, v němž je zřízena protialkoholní léčebna s "avantgardními" metodami, se vyplatil zejména v případě kamery, ale výborně zapadá i do představy bezvýchodného stavu jednotlivých pacientů. Jestliže režisér Dušan Klein hovoří v přiloženém bonusovém komentáři o seskupení tehdejší herecké elity, nelze k tomu dodávat cokoli bližšího. Vedle výborného Milana Kňažka v zajímavě podané roli přemýšlivého idealisty zaujme samozřejmě tyranizující ošetřovatel Rudolfa Hrušínského, ale nezanedbával bych ani pestré složení mužského kolektivu, neboť každý se v léčebně ocitl z různých důvodů. Naprosto výjimečný je výkon Zdeňka Řehoře, u Miroslava Macháčka lze předpokládat trpkou osobní zkušenost, stejně jako u tehdy již zesláblého a nemocí strhaného Vladimíra Menšíka. Nepředstíraná závažnost zvoleného tématu přímo vybízí k zamyšlení nad vlastním životem a tím, že se film neuchyluje k moralizování hledá východisko v názoru, že užívat bychom měli všeho s mírou. Alkoholu i knih. Záleží jen na nás, čemu nakonec propadneme. (28.08.2010)

V roce 1988 u nás vznikly dva snímky z prostředí léčeben, "Sedm hladových" z odtučnování a "Dobří holubi se vracejí" z léčebny protialkoholní. Tento titul je o dost lepší. Drsný tragikomický příběh nám ukazuje bez příkras nejen zákulisí protialkoholických léčeben, ale také nitro člověka, léčeného ze závislosti na alkoholu a pozadí socialistického všedního dne (dary známým). Díky životní formě Milana Kňažka, nádherné Aliciji Jachiewiczové, sadistickému Rudolfu Hrušínskému, Miroslavu Macháčkovi v roli téměř sama sebe a Vladimíru Menšíkovi, který se zde s diváky navždy rozloučil si zaslouží 90%. (21.07.2006)

Velice působivý a smutný příběh o většinou marném boji s alkoholem a vlastní životní deziluzí. Nemohl jsem uvěřit, že byl film natočen v roce 1988, protože takovou akumulaci politických narážek (Nejedlého Smetana s málo ateistickými andělíčky, pan ministr Vladimíra Menšíka či to smutné povzdechnutí nad tím, že kdekoli o něco jde, musí u toho být takové svině!) by člověk rozhodně před listopadem nečekal. Vedle sugestivně a přesvědčivě vylíčeného prostředí protialkoholické léčebny hlavní váhu dodává filmu naprosto skvělé vybrané osazenstvo ústavu, které jako by bylo přímo příslušenstvím tohoto ponurého místa. Nejotřesněji působí zničená postava Vladimíra Menšíka, který se do filmu dostal snad právě tím, že v osudné době trávil své poslední dny v léčebně, kde se film natáčel. (25.12.2004)