Zložka 64

Děj postupně enormně nakyne do netušených rozměrů, kdy film začne být od poloviny dál o něčem úplně jiném a stane se podstatně vážnějším, dramatičtějším a tematicky závažnějším. Konání obou detektivů je průběžně prostříháváno s událostmi ze šedesátých let, kdy si mladé dívky prožívaly peklo v jakémsi ostrovním převýchovném ústavu, kam je jejich rodiny posílaly nejčastěji kvůli potlačení sexuálního apetitu, a se současnými scénami s nějakou starší paní, která by teoreticky mohla být tím hledaným vrahem, ale není to jisté. Postavy hlavních hrdinů snad poprvé konečně procházejí nějakým vývojem, dost zásadním na to, aby věčně zachmuřený Carl nebyl pořád ten samý asociální bručoun, ale aby dokázal alespoň sem tam projevit nějakou vstřícnost, uznání nebo cit. Stejně tak se pracuje i s Carlovými obavami z osamělého života a se změnami v jeho kamarádsky-pracovním vztahu s Assadem. Napínavé vyprávění disponuje průběžně gradujícím spádem. Nejde přitom ani tolik o zásluhu dánského režiséra Christoffera Boeho jako spíš o vynikající práci trojice scenáristů v čele s Nikolajem Arcelem, který adaptoval i všechny předchozí Adler-Olsenovy romány. (05.10.2019)

Tři filmy trvalo, než Oddělení Q našlo svojí filmovou identitu. Po rozporuplných a scenáristickými neobratnostmi stíhaných dílech je tu konečně suverénní kombinace whodunnit detektivky a společenského thrilleru, kterou dopředu ženou dva ústřední charaktery. Má to ostří, skvělé tempo a jen pár dílčích neobratností. Navíc zapojení aktuální společenské linie je velmi, velmi dovedné. Mezi filmovými scandinoirs šampion. (26.01.2019)

Absolutně prvotřídní po všech stránkách. Kdyby to šlo, napálim i šestou hvězdu. Po takové době vidim hlavní dvojici detektivů, společně s Rose hodně rád. Byl jsem naprosto zhnusený ze záporné strany a bál se, že to špatně skončí. Napětí mě lisovalo nepředstavitelným způsobem a cítil jsem tolik emocí - zejména tu nejpřednější - maximální nadšení, díky špičkovým hereckým výkonům, dialogům, inteligentnímu a aktuálnímu příběhu, syrovost na mě dýchala ze všech záběrů a jedná se o audiovizuální žranici. Scéna ke konci, kdy Carl mluví s Assadem v nemocnici o návratu do oddělení, mě po dialogu "já tě taky potřebuju", vyrvala srdce z těla, vymáchala ve vlastních emocí a zejména snad jediný úsměv Carla za celou sérii, znamená pro mě tak moc, že se to ani nedá slovy popsat. Na Journal 64 jsem se díval nadšeně se všemi smysly a zejména srdce bylo naplněné štěstím. Občas se ke slovu dostane akcička, ale naštěstí hlavním tahounem, jest detektivní linie se silnými charaktery. Budu doufat v další případy a zřejmě bych se měl naplno pustit do knížek, stejně nemám pomalu za co utrácet. Čtyři díly venku a jeden je lepší, než ten druhý. (26.03.2019)

Nemám rád tyhle pohádky o spiknutí mocných. Jejich evidentní slabinou je fakt, že skupina (rozvětvená skupina!) inteligentních a mocných lidí by se nikdy nemohla angažovat v něčem tam slaboduchém. Takhle si to mohou představovat jen troubové. Pastýři mají mnohem vyšší cíle a delikátnější metody, jak ovečky kontrolovat. (Co takhle třeba televize? Nebo demokracie?) --- Pak je tu rovina detektivní, vyšetřování vražd. Opět se podléhá módě. "Normální" vražda už nestačí, musí to být pikantní. Samotný průběh vyšetřování je ale zcela nezajímavý. Skupinka přičinlivých pionýrů by to jistě rozlouskla taky. --- Závažným je ovšem téma v základech. Kultivovaná, sociálně citlivá dánská společnost opravdu poměrně nedávno nakládala odpudivým způsobem s jedinci z "problémových" skupin. No, jak se to jen mohlo stát? --- Vysvětlení spočívá ve dvou pojmech: inkvizice a socialismus. Inkvizice neznamená, jak si většina lidí myslí, církevní řízení za účelem upalování čarodějnic. Inkviziční princip znamená, že je určen orgán, který určité jednání stíhá či jinak ošetřuje z úřední povinnosti. Je nadán pravomocí a povinností konat, i když si nikdo konkrétní nestěžuje. Neptá se a jede vlastní dynamikou. Proč to dělá? Vždy ho k tomu pověří vláda, a to vždy ve víře, že tak koná v zájmu obecného dobra. --- Inkvizici vždy milují socialisté, ať už si říkají jakkoli (např. v Dánsku sociální demokraté, v Německu nacionální socialisté, atd.). Socialisté jsou z definice toho názoru, že běh světa nemůže být ponechán sám sobě. Jsou přesvědčeni, že právě oni jsou těmi, kdo věcem správně rozumějí, nezřídka navzdory opačnému názoru většiny ostatních, a jsou tedy oprávněni do běhu světa zasahovat. A to i když si nikdo konkrétní nestěžuje. Třeba i víceméně potajmu, aby to "nezasvěcení" nerušili. K sociálnímu inženýrství potřebují silný stát, s pěkně vypasenými inkvizičními orgány. --- Upalování čarodějnic si protivíme, stejně jako zacházení s pokleslými dívčinami, jak je ukazuje tento film. Ale teď přichází to podstatné: Socialisté se vždy upřímně distancují od toho, co inkvizice páchala v minulosti, ale nikdy od inkvizičního principu jako takového. A tak dnes je úkolem inkvizice potírání kouření, rasové a sexuální diskriminace, domácího násilí, ochrana životního prostředí, řešení globálního oteplování, atd. Zase je tu kdosi, kdo je oprávněn do našich životů zasahovat, protože věci rozumí líp, než my sami. --- Nejspíše až s odstupem desítek let se dozvíme, jak si na těch bohulibých cílech mocní a přičinliví tohoto světa mastili kapsy, jak pokřiveně se vnímala a stíhala kriminalita, kolik peněz se vynaložilo na nesmyslné projekty, jak jsme si vyráběli sucha a povodně, a snad vůbec nejhůře, kolik dětí se nenarodilo, kolik rodin bylo zničeno, kolik mladých se ve školách naučilo jen bezcenné fráze a osvojilo chování tupců, kolik za naše pochybení zaplatí naši potomci. --- Budoucí generace socialistů to čestně přiznají, a sestrojí novou inkvizici k nápravě neutěšeného stavu světa... (06.06.2019)

Skandinávsky prochladlý a syrový, tématicky aktuální a v mnoha ohledech lidsky snadno uchopitelný. I když jsem toho názoru, že spousta z těch "odstrašujících" a "nechutnějších" scén je tam přidáno právě kvůli tomu, aby to oči neměly pohodlné a uměle se přitlačilo na vážnosti. Ke konci se to i režijně mírně rozpadalo kvůli nedostatku času a v rámci akce si to dokážu představit nápaditější a značně více strhující, nicméně Sektor 64 fungoval pospolitě, smysluplně a celý případ měl ideální hloubku a nebyl v rámci obsahu roztahaný. Jo, nevhodně jjsem se smál, že by Carlův třas rukou byl geniálním nástrojem na residentním DJ pultu, ale oba herci zahráli své polarizující postavy slušně, kamerou a hudbou to bylo též dobré, jen ten střih a skákání z časových období štěpilo pozornost. Slabší 4*. (25.01.2019)