Vtedy na Západe

O tomto historickém velkofilmu Sergia Leoneho z roku 1968 se nejčastěji hovoří jako o „nejlepším westernu všech dob“. To ale nepovažuji za nejšťastnější označení. Ne snad proto, že bych snad o jeho estetické relevanci pochyboval. Právě naopak, žánrové prvky totiž Tenkrát na Západě využívá především coby nástroje k ozvláštňování tradic hollywoodského filmu, posilování funkcí kontinuálního neviditelného stylu a rozrušování dominance klasicky vyprávěného příběhu. Spíše než příčinně seřazený řetězec ze sebe vyplývajících událostí totiž buduje Tenkrát na Západě členitý fikční svět postupující historické změny. Detailněji se jeho analýze věnuji ve čtvrté kapitole svého Rozboru filmu (s. 45-55). (06.04.2013)

Co k tomu napsat, abyste jste se neopakovali? Asi nic, ale přesto to napíšu :) ... Takže tento film si ZASLOUŽÍ být zde tak vysoko.. hudba je opravdu geniální, a to nemluvím o tom, že většina se stala klasikou! Claudia je sakra pěkná ženská a dává tomu tu patřičnou šťávu. Leoneho styl je zde poznat: klidná kamera, hodně dlouhé záběry a (jak už jsem zmiňoval) geniální hudba. Určitě si tento film seženu na DVD, a rád si jej hodněkrát pustím. Je to prostě zážitek, na který se nezapomíná! (03.08.2008)

Scénář: Sergio Leone, Sergio Donati .. Můj milovaný film. Kultovní, geniální a nejlepší western!! Dokonalá kamera, skvělí herci, úchvatná Morriconeho hudba a dechberoucí Leoneho režie. Učebnicová ukázka té nejlepší filmařiny, kterou asi bohužel těžko někdo zopakuje. Tohle je jeden z mála skutečných klenotů kinematografie. 100%. (14.10.2004)

Legendární western, který jednou provždy změnil pohled na tento žánr, jenž až do té doby běžel poměrně setrvale ve vyjetých kolejích. Až přišel Sergio Leone a stvořil opus, který je úžasně převratný, skvěle natočený, zahraný a jedinečně hudebně podbarvený. Klasika, která patří v každé videotéce na nejčestnější místo. (19.11.2003)

(1001) Jak moc velké rouhání by to z mojí strany bylo, kdybych prohlásila, že bych byla úplně nejraději, kdyby z filmu úplně zmizela postava Claudie Cardinale a většina děje souvisejícího s ní? Nejspíš velké a také by to dokazovalo, co si sama tajně myslím, a totiž že vlastně skoro vůbec nechápu, o čem tento film vypráví a o čem vlastně má být. Úplně a nejlépe rozumím Harmonikově lince, a ta by si krásně vystačila se stopáží o hodinu a půl kratší. Ve filmu je sice pár skvělých scén (a já mám nejraději úvodní lov křepelek na McBainově farmě a potom samozřejmě osudovou vzpomínku), ale celek mě nechává chladnou. Leonův styl dosahuje brilantního vrcholu v "Hodném, zlém a ošklivém" a tady už se skrze mou optiku pomalu, ale nevyhnutelně přelévá do opulentní samoúčelnosti. Přemíra odkazů na ostatní kinematografické počiny a zalíbení v bezobsažné "coolovosti" postav naplňuje prázdnotou ta místa, kde bych normálně přemýšlela o těžkosti lidského údělu nebo o tom, jaká je ideální teplota pro vychutnání pomsty. Tady přemýšlím nad tím, jestli bych o něco přišla, kdybych si na chvíli zdřímla, a jestli náhodou nemám morální problém s romantizováním všech těch zidealizovaných trablů daného historického období. A z čeho mě úplně nejvíc bolí srdce je to, že se musím kriticky až negativně vyjádřit i k Morriconeho hudbě. Ta jedna harmoniková skladba je zcela fenomenální, ale žádná ostatní už se mi tolik nelíbí, také i proto, že velmi často sklouzává k sentimentalitě, kterou si neumím vyložit ve vztahu k příběhu a jeho brutalitě. A co mi už trošičku připadá i jako parodie sebe sama je to, jak má každá postava svou vlastní znělku a ta začne hrát při každém jejím zjevení na scéně - aniž by se nějak promyšleněji pracovalo s tím, jak tyto motivy na sebe navazují a jak se ovlivňují, respektive ony na sebe nenavazují vůbec, vždycky natvrdo jeden přestane a druhý začne. Dala jsem filmu několik šancí v průběhu několika let a to, co jsem si myslela po prvním shlédnutí, si myslím i teď. Považuji tedy tuto kapitolu za uzavřenou a jdu se dlouhodobě trápit jinými filmy, amen. (21.09.2017)