Mr. Jones

Gareth Jones měl nedávno úspěch v podobě interview s Hitlerem, a když je propuštěn ze své pozice v kanceláři ministerského předsedy Lloyda George, rozhodne se na vlastní pěst odcestovat do Moskvy a vydobýt si jako "ten Welšan, co mluvil s Hitlerem," rozhovor se Stalinem. V Moskvě jsou novináři drženi ve zlaté kleci, tak jako dnes při návštěvě Severní Koreje, a Gareth navrch zjistí, že jeho přítel, novinářská hvězda, byl zavražděn. Od mladé americké novinářky pak zjišťuje, že byl pravděpodobně odstraněn pro svoje reportování o něčem na Ukrajině. Gareth se tak pod záminkou kontroly sovětské obranyschopnosti západní hranice lstí dostane mimo dosah svých sovětských strážců a na vlastní oči (a žaludek) zažije stalinský hladomor. Agnieszka Holland zpracovala materiál slušně, ale téma filmu je pro někoho možná málo akční, a zdá se, že i proto byl v poslední době trochu prostříhán. Divák snese jen určité množství hladového Jamese Nortona brouzdajícího se sněhem a později čekajícího, zda mu někdo doma uvěří. Pro některé diváky byl očividně stěžejní až titulkový závěr, ve kterém se divák dozví o smutném Jonesově osudu, a který je dohnal k slzám. Já jsem viděl již jen 119 minutovou verzi... [Rakkautta&Anarkiaa 2019] (01.10.2019)

Krásný, palčivý film s přesahem tak aktuálním, že z toho jednomu není dobře po těle... Příběh Garetha Jonese, jeho cesty cizince do srdce temnoty stalinské říše a zpět - do světa, který hrůznou pravdu o hladomoru na Ukrajině nechce slyšet nebo ji přizpůsobuje vlastním zájmům a ideologiím - má velkoformátový rozmach Leanova Doktora Živaga a naléhavost thrilleru. Při putování hladem umírající zemí pak přechází v čistokrevný horor (záhrobní koleda malých sirotků mi v hlavě doznívala hodně dlouho). Orwellovský rámec, do kterého Agnieszka Holland svůj film zasadila, je dnes, v době vzestupu totalitarismu a dezinformačních médií stejně mrazivý jako v roce 1933. Ve 141 min. verzi promítané v Lucerně v rámci festivalu 3kino nebyla, alespoň pro mě, jediná minuta, jediný záběr, navíc. (23.10.2019)

Je to velmi těžké téma. Agnieszka Holland však nesklouzává k drastickému líčení ukrajinského hladomoru, stačí jí pár scén, aby navodila atmosféru bezútěšné hrůzy. Staví proti sobě dekadentní večírky komunistické smetánky a téměř černobílou pustou krajinu, kde se potácí jen pár stínů vyhladovělých k smrti. Doslova. Mezi tím je nám průvodcem pan Jones, nejspíš naivní, ale taky odvážný a důsledný. Pointa vyprávění o osobní statečnosti a bezskrupulózním využívání nezasloužených výhod je hodně trpká. Ta krutá nespravedlivost až zabolí. SHRNUTÍ: Vždycky lhali, vždycky zabíjeli, nikdy se neohlíželi na životy jiných. To se taky nemění. (17.11.2022)

Občan neobčan, obyvatel neobyvatel, je to těžké. Film má nějak všechno, co je potřeba. Sympatické herecké obsazení a hlavně velmi zajímavý námět, ale nedělá hned dobrý film. I když za křeslem režiséra stojí někdo jako Holland. Filmu totiž chybí nějaké jako dramatické prvky a nějaký prožitek. Sice máte velmi chladnou sovětskou atmosféru 30. let, ale to není všechno. Už jenom protože hrdina se nějak paběrkuje sem a tam s nějakým zařizováním, které k tomu sice patří, ale je záživné jako sledovat mouchu na okně. Když už jde do tuhého, najednou se hrdina objeví na Ukrajině a tam to opravdu začne jet silně. Konečně se něco děje a má to nějaký spád. Skoro až drastickým nečekaným způsobem jako ve Volyni nebo s Nabarveným ptáčetem. Jenže to je nějak všechno. Není tam nějaký dramatický boj za pravdu nebo zadostiučinění. Není tam nějaké životní napětí. Je to takové nijaké. A je to škoda. Protože film nakonec působí jako by byl o ničem. Minimálně je velmi nezajímavě odvyprávěný. Což je věčná škoda. (24.09.2020)

Agnieszka Holland se v tomto případě nesoustředí pouze na samotný ukrajinský hladomor, ale dává nahlédnout do novinářského zákulisí, kdy zahraniční žurnalisté jsou na ruku jak Stalinovi, tak svým vládám, které cítí v SSSR možnosti investic a výdělků. Zavírání očí tu patří k jakémusi bontonu. To se mi líbilo. Svůj účel splnilo i vylíčení hrůz na Ukrajině. Film se sice spíš vyhýbá naturalistickým záběrům na vyhublá těla, ale o to otřesněji působí scény, které nabízí. O vozíku a plačícím dítěti se mi nejspíš bude zdát. A spokojený jsem i s herci s výborným Nortonem na čele. Nejspíš se tomu dá vyčíst určitá sterilita a někomu se může zdát, že samotné utrpení Ukrajinců působí až příliš decentně, ale z mého pohledu film svou sílu má a říká přesně to, co říkat má. Spokojenost a je ostuda, že naše kina film ingnorovala. 80% (13.03.2020)