Štokholmský syndróm

Docela bych i věřil, že se to stalo, poněvadž se tam vlastně vůbec nic nestalo. Dva polointeligenti 6 dní dřepěj v trezoru se třema rukojmíma a jelikož nemaj ani páru, jak z toho ven, tak dost řvou, aby bylo jasný, že jsou to krutohusťáci, místo toho, aby šli do práce. Jedný hnusný ženský to imponuje, asi pro to, že má doma manžela, kterej do tý práce chodí. Tak si tak čekám, jak to vygraduje a vono furt nic a najednou je konec a já musim jít spát, jelikož dělám od sedmi. (17.06.2019)

Jsou to hodně těsný tři hvězdy, přestože téma Stockholmskýho syndromu je z psychologickýho hlediska velice zajímavý. A navíc se tady v podstatě dozvíme, jak to vzniklo, resp. proč se to tak jmenuje. Film má ale několik negativ, který ho sráží dolů, což je škoda. Mínusem je, že to točili amíci... kdyby to bylo v originále a točili to seveřani, bylo by to určitě lepší. Že šlo o nepovedenou loupež, to víme, dá se o tom dost najít na netu, ale tady jsou jak lupiči, tak i policajti vyobrazení jako naprostí debilové. Co to jako mělo být, jakej pro to byl důvod? E. Hawke někdy až přehrává, ale neřekl bych, že je to jeho chyba, spíš to po něm chtěli. Jinak je herecký složení dobrý, tady není co vytknout. Ale natočit film o vážným tématu téměř formou komedie... no nevím. (28.07.2019)

Jestli se to opravdu zhruba takto odehrálo i ve skutečnosti, tak je to vskutku bizarní příběh. Každopádně musím pochválit E. Hawka, který táhne celý film, který je místy dost křečovitý a přečkat první půlhodinu je vyloženě utrpení. Posléze se to ale rozjede a finále je prostě jeden velký bláznivý cirkus, který stojí za to vidět. (21.11.2022)

„…A PAK SE ZAMILUJEŠ DO SVÉHO ÚNOSCE...“ /// Historie jednoho syndromu. Lehce bizarní příběh, kterýmu, kdyby ho nenapsal život, neuvěřím. Perfektní obsazení, který hraje jak na divadle – jedna místnost, pár lidí… ale kromě těch herců, je jedinou přidanou hodnotou to, vo čem vypráví. Díky tomu si film zapamatujete. Jinak by šlo o obyčejnou filmovou událost… /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Článek „The Bank Drama“, kterej pro New Yorker dne 25.11. 1974 napsal Daniel Lang jsem nečetl. 2.) Sleduju práci profesora Nilse Bejerota. 3.) Thx za titule ,,zandera“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (23.06.2019)

Scházel už jen Grimm v klaunském obleku, aby stříkal z kvítka na klopě vodu po policejním šéfovi, co má v plánu osvobodit rukojmí a zatknout idiota. Nutno poznamenat, že v tomto případě by to znamenalo i rozsáhlé zatýkaní ve vlastních řadách.. Bolestně tomu chyběl silnější scénář, který by v tom krátkém čase a uzavřeném prostoru lépe rozehrál interakce. Snaha o absurditu spojenou se vznikem známého syndromu se sice cení, ale vtipnější mi už přijde historka, jak proběhlo doposud neobjasněné zastřelení švédského ministerského předsedy. Prý když té zimní noci roku 1986 odcházel s manželkou z kina, šli proti nim po chodníku dva muži a když ho uviděli, řekli jen: „Olof. Palme..“ (01.08.2019)