Climax

Je to jako taneční fever dream. Od zhruba prvních 20 minut až do konce se ten film nezastaví a postupně vás fyzicky smýká ze strany na stranu, až vás na konci úplně vyždímané vyplivne. Asi to není zase tak moc hluboké, ale jako zážitková jízda funguje na jedničku. Zejména, pokud máte rádi filmy, které s vámi fyzicky něco dělají a jste milovníci dlouhých záběrů. (14.07.2018)

Gaspar Noé s nejsilnější dávkou lsd. Kamera opět působivě experimentální. Statiku zde nehledejte. Nejhorší ale je, že Noé nepřináší, ani nesymbolizuje filmem žádnou výpověď a zanechává divákovi pouze vizuální efekt a ještě k tomu na hranici snesitelnosti. V rámci nočního festivalu skvělá věc, ale pro mě i přes lásku k experimentálním filmům příliš slabé. [MFF Cinematik 2018] (16.09.2018)

Řada známých má k tomuhle dílu velmi kladný vztah, takže se jim předem omlouvám. Já jsem trpěl. Totálně prázdná kamerová exhibice, u jejíhož sledování by bez vkládaných titulků nikdo neměl ani páru, o čem má být. Ten film musel být inscenačně náročný, o tom žádná, ale to je tak všechno, co na něm lze obdivovat - pustit někomu pouze zvukovou stopu, tak vás rovnou zažaluje za újmu na zdraví, a přesně tímhle agresivním povrchním způsobem se Noe snaží docílit zdeprimování a vyčerpanosti publika i po stránce čistě obrazové. A na tom nic k obdivování zkrátka nevidím, protože jinak jsem si z toho neodnesl do života ani hovno, snad kromě toho, že Boutella má vážně luxusní proporce i pohyby a na budoucích párty si budu pít pivíčko z vlastní skleničky. Obávám se že první a zároveň i poslední snímek, co jsem od Noeho viděl... (27.02.2019)

Snad každý druhý lepší filmový kritik načrtl rychlou, více či méně skromnou paralelu mezi Boschovým obrazem Pekla z triptychu Zahrada pozemských rozkoší a druhou částí Noého snímku, tou „hororovou“. Byla by chyba, jak to činí opět každý druhý kritik, oddělovat první (než se něco zvrtne) a druhou část filmu stejně, jako nelze oddělovat části triptychu. A zde se můžeme opřít o myšlenku, která zazněla ve filmu Jeana Eustache právě o Peklu Boschově: „Opravdu mi přijde, že je to ve třetím obraze, v popisu pekla, kdy se Bosch konečně nechává unést. Nechává se unést popisem slasti, nesmyslné a kompletní. Tato slast je tak kompletní, že tu dokonce není přítomno její vědomí.“ Jestli je vztah mezi bolestnou slastí a atraktivitou děsivosti pouze vědomým protikladem, zatímco na rovině nevědomí vytouženým cílem pudu smrti, ke které za radostného pláče hrůzy ochotně kráčíme ihned poté, co nám LSD vypne sociální inhibitory, je možnost, kterou Noé exaktně nezkoumá, jen ukazuje. A to pro mě jeho klasická poloha: směs povrchnosti a snahy po hloubce. Naštěstí již víme, že protiklady nejsou vylučující se, ale do sebe kolidují, takže i nad dílem Noého nelze z takovýchto důvodů zlomit hůl, vždyť Bosch také neměl dobré vztahy s perspektivou a tím i s hloubkou pole; rovněž Noému vyčítat povrchnost by bylo jen buržoazní ulpívání na vědomé sféře filmu. (28.02.2021)

Hysterická zdrogovaná show skupiny tanečníkov v uzavretom priestore pripomínajúci pivnice. Film sa snažia držať pohromade tanec, drogy a násilie ( násilie nie tak explicitné, ako by sa dalo čakať ), ale skôr to je technická prednosť filmu, že sa točí v dlhých záberoch. Má mnoho nelogickostí a nezmyselných scén ( dieťa ) a hoci je pohybové nadanie "hercov" na úrovni, ich prehrávanie srší z každého metra filmu. Snímok kontroverzného Gaspara Noeho vyvoláva silnú polemiku o vlastnom význame, ak teda odmyslím, že sa vraj skutočne stal. Keď však malo byť významom aké neovládateľné monštrá dokážu urobiť drogy z ľudských bytostí, tak sa to podarilo, ale mne tento šialený pop-artový prístup príliš neimponoval. (16.02.2019)