William Friedkin - bez cenzury

Friedkin patří k nejzajímavějším žijícím americkým filmařům, má na kontě několik velmi výrazných snímků (zvláště pak dvojici skvostných realistckých portrétů amerických velkoměst: The French Connection a To Live and Die in L. A.), ale samozřejmě i mnoho slabších, které se do dějin kinematografie nijak výrazně nezapsaly. To však nic nemění na tom, že Friedkin je skvělý vypravěč, je radost poslouchat jeho historky, názory na film, jeho uměleckost, filmové soutěže – a to vše pěkně bez servítků. A ten jeho dům! Přesně takový, jak si představuji, že by měl dům hollywoodského režiséra vypadat, plný rozličných artefaktů, starožitností, knih, uměleckých děl... jen škoda, že neukázal toho Corota... (02.09.2020)

Kdo pečetl Friedkinův životopis, toho v tom filmu nic nepřekvapí. Co tomu ale přidává na hodnotě, jsou postřehy režisérů. Nejzajímavější jsou nepřekvapivě Tarantino a Coppola, velká škoda, že nedostal víc prostoru Wes Anderson nebo Damien Chazelle. Místo toho jsou tam blbě natočený i nazvučený záběry z festivalů, který jsou buď zbytečný, nebo přinejmenším redundantní. Tohle je chyba dramaturgie, stejně jako ne úplně logický skákání mezi filmama, kdy jsou pokrytý ty nejdůležitější, ale zároveň je jich většina vynechaná. Nicméně poslouchat Friedkinovo vyprávění je vždycky zábava, a některý věty by se měly tesat do kamene. (29.03.2019)

Velice poutavá dokumentární procházka tvorbou a tak trochu i životem osobitého nekonvenčního režiséra, s náhledem do často fascinujícího zákulisí nejzásadnějších filmů Williama Friedkina. Bylo radostí poslouchat úpřimnou zpověď režisérského mistra, který oplývá rovněž velmi osobitými názory i nebývalým smyslem pro humor a vtip. Snad jen to zvláštní skákání od jednoho tématu k druhému (a po čase ještě s opětovným návratům k tomu původnímu) narušovalo chronologii. *** Friedkin i tvůrce dokumentů se zde ale (záměrně?) vyhýbají i těch nejmenších zmínek o méně povedených a zapadlých režisérových filmech (včetně raných Friedkinových filmů z konce 60. let, které předcházely slavné Francouzské spojce). Stejně tak se mimo notoricky známý příběh propadáku Mzda strachu vyhýbá dokument i dalším režisérovým prohrám, mj. kauzy ohledně neslavného znovuuvedení Exorcisty a vzniku nového „režisérského“ sestřihu vzniklého proti vůli samotného Friedkina. Což mi přijde trochu škoda vzhledem k tomu, že dokument nese podtitul bez cenzury a člověk by očekával, že člověk uslyší něco víc v tomto směru i od samotného režiséra... Určitě jde za mě i tak o velice povedený dokument, přibližně toho typu, jaký bych si přál vidět o každém filmovém režisérovi, jenž mě svou tvorbou nějakým způsobem zaujal. (10.04.2021)

Je pochopiteľné, že vo všeobecnosti sa bude pri mene Friedkin spomínať primárne Exorcista a Francúzska spojka, základné piliere nielen jeho rež. filmografie, ale najmä žánru ako takého a ich prevahu bolo možné čakať aj tu. Je ale určite na mieste mračiť sa, ak je v takmer dvojhodinovom dokumente, ktorý má byť prierezom jeho tvorby, tento pomer prítomný v dominantnej miere. O to viac, berúc do úvahy, že Bill je rejža stojaci za viacerými snímkami, ktoré taktiež v kinematografii niečo/niekoho ovplyvnili, možno aj rovnako tučným písmom ako vyššie uvedené dva, či už napríklad opus Žiť a zomrieť v L.A. (našťastie tu hojne ospevovaný Dafoeom, Tarantinom, Andersonom, Hillom), alebo Na love, ktorým je venovaných smiešnych pár minút, maximálne tak tri, no stále o tri viac ako iným (napr. Chlapci z partie či Kasár Tony). Cením ale nálož pozvaných relevantných hostí, cením uznanie pre Kathryn Bigelow, som potešený, že sa nezabudlo na konverzáciu s Fritzom Langom a tiež, že Friedkin Uncut v podstate stavia pomník režisérovi & jeho dielam – úplne zaslúžene. Štyri hviezdy sú zrejme zbytočné nadhodnotenie, Zippel v doku na extrémne priveľa zabudol, mal však šťastie – Friedkin je úchvatný rozprávač, ktorý keď si dokumentaristovi sadne pred kameru a začne sto minút básniť, divák ľahko zabudne na existujúce neduhy. Každopádne, ideálny čas na replay Zabijaka Joea... (x / x) (1.6.2020) (18.10.2022) (18.10.2022)

Dost mě iritovalo, že vyprávění nemá skoro žádný řád a stále skáče mezi filmy a tématy (a do toho jsou nahodile vkládány záběry z Friedkinových vystoupení na různých festivalech). Komentáře zástupu slavných osobností k té roztěkanosti přispívají a moc přínosného nesdělují. Kdyby režisér prostě jen posadil Friedkina do křesla a nechal jej hodinu a půl mluvit o svém životě a kariéře (tzn. model zdárně uplatněný u dokumentu De Palma), dozvěděli bychom se víc. Zároveň by tím nemusela utrpět zábavnost a svižnost vyprávění, protože Friedkina je pro jeho neomalenost, (filmovou) sečtělost a zásobu vtipných historek z natáčení radost poslouchat (a zjevně se sám moc rád poslouchá, byť do sebe není zahleděný tolik, aby nedokázal ocenit talent někoho jiného - nejlepším americkým režisérem dneška je pro něj například žena, Kathryn Bigelow). Oceňuji, že film (vesměs) zbytečně neopakuje informace známé z dřívějších dokumentů o natáčení Vymítače ďábla nebo Francouzské spojky a snaží se odkrýt méně známé skutečnosti. Na druhou stranu na něm zamrzí, že více prostoru nevěnuje také jiným zapadlým projektům, nejen dokumentu The People vs. Paul Crump, který Friedkina společně s televizní průpravou zřejmě nasměroval k veristickému způsobu snímání a důrazu na autenticitu a bezprostřednost na úkor elegance (první jetí je v pořádku, i když je v záběru v odrazu nedopatřením vidět celý štáb, protože „who gives a fuck?“). ___ Z mnoha pamětihodných výroků tvůrce sympatického svou bezprostředností a tím, že málokdy řešil, co se sluší (ať už jde o veřejná vyjádření nebo vyprávěcí konvence), bych nechal vytesat minimálně tento: „Nikdo nepřekoná Bustera Keatona“. 75% (24.03.2019)