Réžia:
Jiří MenzelKamera:
Jaromír ŠofrHudba:
Jiří ŠustHrajú:
Josef Kemr, Zdeněk Svěrák, Daniela Kolářová, Marie Hradilková, Martin Hradilek, Jan Tříska, Ladislav Smoljak, Naďa Urbánková, Zdeněk Blažek, Alois Liškutín (viac)Obsahy(1)
Rodina Lavičkových by chcela vlastniť chalupu na vidieku, najradšej blízko lesa. Zoznámi sa teda s dedom Komárkom, ktorý vlastní pravú, nefalšovanú chalupu v nádhernej prírode a je ochotný koncom roka sa aj vysťahovať. Zatiaľ s Lavičkovými uzavrie dohodu, že môžu k nemu chodiť na víkendy a žiť tam ako doma. Lavičkovci sa rýchlo udomácnia, cítia sa tu s deťmi výborne. Začiatok spokojnosti však vystrieda netrpezlivosť, pretože sa im nedarí s kúpou chalupy a vysťahovaním deda. (STV)
(viac)Videá (1)
Recenzie (813)
Zvolíme-li dnes už zvetšelé téma "život za komunismu" (možno dosadit První republiku, monarchii, výlet časostrojem apod.) a nedostaneme-li při vyslovení tak hrůzné věty osypky, zjistíme, že bůčkový blahobyt měl i svou specifickou duchovní dimenzi, která byla, jaká byla, ale přesto existovala. Cimrmanovská filmová perioda pozdního komunismu patří k dnes historickým a zvláště cenným kapitolám naší národní kinematografie hraného filmu. Tím spíš, že dodnes není zcela uzavřena a její metoda malých radostí laskavého všedního dne má co říci i dnes (VRATNÉ LÁHVE). Schopní herci, špičkový režisér, scénáristé, kteří vědí, co chtějí a mají říci. Chalupářský způsob života té doby je tu jako na dlani. Zatracované chalupářství, které téměř zastavilo rozpad - myslím stavební - naší vesnice a vneslo do jejího života nové, často prospěšné prvky - dnes i pracovní příležitost, která se po r. 1990 začala vytrácet - je tu jako na dlani. Pro dítě je lepší, poznává-li přírodu a její život zblízka v tomto věku, než když je nuceno pronášet srovnatelně přihlouplá moudra v dospělejším nebo dokonce zralém věku. To všechno a radost ze života k tomu dokázali všestranní tvůrci dostat do svého filmu. To, co bylo divácky vděčné před třiceti lety, hladí po duši dnes a není pochyb o tom, že se tak bude dít i zítra a pozítří. ()
"Jitko!" "Krávo!"Menzlovština se spojila se Svěrákovštinou a vzešel z toho moc příjemný filmík se spoustou zapamatováníhodných hlášek,které se budou citovat asi až do skonání světa.K mému nejoblíbenějšímu českému filmu to má daleko,přesto se na film Na samotě u lesa rád podívám kdykoliv znovu.A Josef Kemr,to je Bůh! 85 % ()
Menzel i Svěrák mají na svém kontě zdařilejší počiny. Film i po letech překvapí množstvím hlášek, které dávno zlidověly. Zápletka kolem chaty má být zdrojem humoru, ale ten rychle vyschne. Na Kemrovi je zase vidět, že v době natáčení ještě nebyl ve věku důchodce vyhlížejícího zubatou a přeliv to skutečně nezakryl. ()
„Kozo, kozička, kanálie..“ Jsem si vědom, že svým hodnocením budu uvržen na samotku do lesa, leč pro několik neúspěšných pokusů oblíbit si tento Menzelův snímek si nemohu zkrátka pomoct. Důvody můžou být pečlivě artikulující Svěrákův Olda, spousta hluchých míst ve srovnání třeba se střediskovými Křečovicemi, nebo (teď píchnu politý limonádou do hnízda plného frustrovaných vos) mě prostě jen odradil ten příklon k cimrmanovskému humoru, který kulantně řečeno nevyhledávám.. ()
To máte Svěrák, Smoljak, Menzel, Kemr, Tříska, Kolářová, Řehák, Trégl, Vlach, Jegorov, režie, scénář, laskavý humor, dialogy, hlášky, žáby, mlýn, chčije, Lorenc, klekání, blechy psí, a taky prince co mel tři prání a dvě už prošustroval. Když to sečtete, dostanete jednu z nejlepších "smoljakosvěrákovek". Svěží komedii, která nemá jediné slabé místo, jediné místo, kde bych se i při sté repríze královksy nebavil nebo alespoň spokojeně neusmíval. Skvělé obsazení dokonale padne výborně napsaným postavám, jedna skvělá scéna střídá druhou, a ze všech padají hlášky tak hustě, že jediné filmové políčko nezůstane suché. ()
Galéria (6)
Zaujímavosti (64)
- Při repríze filmu v Československé televizi před rokem 1989 byly scény s Janem Třískou (MUDr. Václav Houdek) z důvodu jeho emigrace v roce 1977 vystřiženy. (karel46)
- Ve filmu se opakovaně objevuje výraz „klekání“. Klekání je zvonění, které se opakovalo každý den třikrát – za úsvitu, v poledne a večer. Lidé měli při zvuku zvonu zanechat práce, pokleknout a modlit se modlitbu „Anděl Páně“. Tradičně se klekání zvoní po dobu trvání této modlitby, tedy zhruba dvě a půl minuty, a protože modlitba „Anděl Páně“ sestává ze tří biblických veršů, někdy se klekání zvoní s dvojím přerušením. V době, kdy ještě nebylo rozšířené nošení hodinek, sloužilo také k určování času. Za ranního klekání vstávali, při poledním obědvali a u večerního posílali své děti spát. Starší děti večerní klekání upozorňovalo, že se mají vrátit domů. Opozdilce mohla podle pověstí v poledne odvléct polednice a večer pak klekánice. (sator)
- Hlavní lokací byly Obděnice patřící pod nedaleké Petrovice, vzdálené třináct kilometrů od Sedlčan. Chalupa dědy Komárka (Josef Kemr) se nacházela na samotě zvané Svídí asi kilometr od obděnické návsi. (Duoscop)
Reklama