Barbar Conan

Nikdy jsem nemusel moc fantasy a je tomu tak i v dnešní době. Barbar Conan mě jako dítě u "vhs videa " příliš nenadchnul. Ovšem o nějakou tu desítku let později je tomu zcela jinak. Ten film podle mne svým věkem zraje jako víno , což se o filemch 80. let obecně říct nedá. Je tam naopak opačná tendence. Tohle je pro mne nejlepší fantasy, jeden z nejlepších filmů o pomstě a nakonec i jeden z nejlepších filmů podle komixu. Začínající Arnold se zde vyloženě na svoje poměry překonává a to, že většinu času promlčí mi ani příliš nevadilo. Technicky naprosto dokonale zvládnutý film, kterému se jinak nedá absolutně nic vytknout. Od příběhu, kamery, výtvarné stránky, atmosféry, choreografii soubojů (spolupracovali japonští mistři), stříkance krve, usekané končetiny, šílené Conanovo utrpení a strádání v první polovině filmu a jeden z nejlepších "vyhlazovacích soubojů pomsty" v závěrečné části filmu (mezi šutry připomínající Stonehenge). Absolutní skvost korunovaný jedním z nejlepších soundtracků všech dob. (10.09.2008)

První filmový Conan se svého času stal hitem a rozpoutal vlnu osmdesátkových fantasy filmů. Přičemž ale žádný z nadcházejících titulů už obdobně neuspěl a jestli se dnes těší nějaké popularitě, tak coby campově nahlížené artefakty. Oproti tomu "Barbar Conan" sice dnes působí lehce zastarale svým tempem, ale pořád fascinuje unikátním uchopením nejen žánru heroické fantasy, ale i samotné její nejikoničtější figury. Důvodem pro to nepřekvapivě je režírující scenárista John Milius, který byl Spielbergem, Lucasem a Coppolou vyzdvihovaný jako nejlepší vypravěč generace nového Hollywoodu. On stvořil málomluvný epos vyprávěný především obrazem a fenomenální mýtotvornou hudbou Basila Poledourise. Když už se figury vyjadřují verbálně, tak hlavně v monolozích obtěžkaných melancholickou poetičností (Osric, Valerie) či surovou filosofií (Thulsa). Jak naznačuje jeden z mála dialogů filmu, navíc vzácně odlehčená výměna mezi Conanem a Subotajem, Milius vyprávění prošpikoval vulgární teologií a celý étos barbarského hrdinství postavil na opozici lidského a božského světa. Hlavní linie pak nevyhnutelně směřuje k brutálně manuálnímu svržení poloboha ovládajícího mysl svých následovníků. Miliusův Conan není žádný ctnostný rek, ale náležitě přízemní požitkář. Sice jej párkrát během filmu vidíme v zasmušilé myslitelské póze, ale za jeho výrazem cítíme spíše prázdno, než existenciální hloubku. Jeho život je zasvěcen okamžitým požitkům a sžíravé pomstě bez rozmyslu  ne kontemplování života či smrti, které rozsévá. Lze pak i domýšlet, že některými kritizované herecké výkony představují úmyslnou součást Miliusovy nekompromisní vize koherentního pohanského světa. Casting jednotlivých figur se naopak ukazuje jako skvostně ambiciózní a typově přesný - od mastodontích naturščiků, přes sošné, ale nikterak prvoplánově pohledné ženy po impozantně mnohoznačného Jamese Earla Jonese. "Barbar Conan" v jádru představuje typicky milliusovskou, a tedy sveřepě paličatou i drze přízemní opozici vůči high concept blockbusterům nového Hollywoodu, ale při tom je nejen jejich souputníkem, ale také jedním z nich. Náleží mezi ně nejen životopisem a konexemi svého režiséra, ale také coby autorsky osobitá moderní revitalizace starého žánru. Jen Milius na staré dobrodružky nehledí s naivní nostalgií jako Spielberg či Lucas a nechce vytvářet moderní ekvivalenty okouzlujících bijáků se šviháky typu Errola Flynna. Naopak divákům servíruje bestiální barbarský epos s humpoláckým dobyvatelem, kterému bylo předurčeno, že se vlastním přičiněním stane králem (Hollywoodu). ___ PS: Nemluvě o tom, že Milius koncipoval "Barbara Conana" pro kina. Nikde jinde jeho surový epos o střetu hrubé síly a náboženství nemůže adekvátně vyznít. Teprve na velkém plátně lze plně docenit zdejší pompézní viněty, kde se v novo-hollywoodském duchu zrcadlí vizuální inspirace (fantasy) eposů od "Kaidanu" Masakiho Kobajašiho až k "Iljovi Muromcovi" Alexandra Ptuška. (17.04.2022)

Spousta násilí, orgií, drsný Arnold a brilantní hudební doprovod Basila Poledourise, který ač to nerad přiznávám, tvoří podstatnou procentuální část mého hodnocení. Tajemství oceli a zákeřný hadí kult aneb jak se otrok z Cimmerie stal kulturním barbarem prahnoucí po pomstě. I přes béčkový nádech, slabší triky a nevalné herecké výkony, nelze filmu upřít slušně navozenou atmosféru fantasy světa plného chlastu, magie, heroických bitev a dobrodružství. (9/10) (25.06.2003)

S časovým odstupem musím uznat, že v rámci filmové hrdinské fantasy se jedná o výjimečný snímek. Svět R.E.Howarda není snadno převoditelný na filmové plátno. To, co funguje v textu, často selhává v obraze. A Howard je velice dobrý a poutavý vypravěč, který dokáže svým příběhům dát nejen napětí, mystiku a tajemno, ale díky nespoutané fantazii umí barvitě vylíčit jak rozsáhlé džungle a zapomenuté chrámy, tak mizející města a krajiny temných kněží, démonů a bytostí z největších hlubin země a dávných věků. Naprosto úchvatné jsou pro mne dvě scény - úvodní s vypleněním vesnice ( příjezd válečníků lesem v dobrovodu famózní hymnické hudby Basila Poledourise) a zabitím Conanovy matky, a pak scéna palácových orgií s rovněž úžasným hudebním doprovodem. O herectví A.Schwarzenneggera nemá cenu se z rozepisovat, jelikož hercem prostě není. Jak napsala dobová kritika - střídá dva výrazy tváře - naštvaný a zkřiveně radostný, na tuhle roli se ovšem hodí skvěle. Naopak mrazivé herectví J.E.Jonese ( Thulsa) je omračující a bezchybné. Jednomu se chce věřit, že dokáže opravdu vraždit pohledem... (23.08.2010)

Když mě krátce po revoluci nalákal bratranec do kina, nadšeně onanující... pardon - opěvující úchvatnost "Barbara Conana", odcházela jsem z filmu poněkud rozpačitá. Byla to sice výpravná fantasy, mávalo se tam mečem, stříkala krev, kouzlilo se, nechyběl uhrančivý padouch a různé obludné potvory - hlavně Arnold, jeden z dávných smrtelných hříchů mého vkusu, jenže zároveň to celé bylo tak nějak divné a jiné, než knížky pana Howarda, tehdejšího literárního guru pubertální Phobie. Ale ta hudba, týýý kráááso, ta hudba! Basil Poledouris pozvedl fantasy béčko na vyšší level. Čím jsem starší, tím trapněji se cítím při toporných "hereckých" kreacích mistra Universe (pravda, tady byl ten konstantně yntelygentňý výraz nejspíš žádoucí), tím odpudivější mi přijde jeho přemrštěně se boulící svalstvo a stále méně toho v příběhu nacházím, co by mě oslovovalo. Jen jedna složka filmu zůstává naprosto geniální: soundtrack si můžu pustit kdykoliv a pokaždé mě spolehlivě dostane, zaplaví heroickými emocemi, až mám pocit, že bych zvládla vzpírat železniční vagóny (i s nákladem samozřejmě) a ještě s nimi laškovně žonglovat! Za tu hudbu jedna poctivá hvězda nahoru. 70% (13.11.2012)