Milujem ťa až na zožratie

Rozhodně si nemyslím, že je to odpad, ale chápu všechny komentáře k tomuto filmu. Je to velmi nechutné a divné dílo. Musím však uznat, že po shlédnutí jsem měl neskutečně ošklivý pocit. O to asi autorovi šlo a také mu to v mém případě vyšlo. U těch "drastických" scén toho moc vidět nebylo, ale i tak to bylo silné kafe. Tentokrát nebudu přirovnávat film k jídlu jak to vždy dělám:( (26.01.2007)

Trouble every day. Některé filmu dostávají v Česku tak originální názvy, že vlastně, bez vlastního přičinění, ztrácejí na kvalitě. Kdo se nenechá názvem oklamat a je natolik pokročilý angličtinář, jistě docení i tu zmíněnou kvalitu. Ano, je zde, kvalitní zpracování skoro nevyslovitelného tématu. Lidská sexualita, jak je vidět ve světě čím dál víc, je nepředvídatelná a nebezpečná. Člověk se stává bezmocným a je absolutně pohlcen silou, kterou dokáže "bytost" v něm vyvinout. Ať už jde o jakoukoli sexuální úchylku, na člověku vidět není. A ono, když se nikdo nedívá, tak proč si trochu nezaexperimentovat s vlastními fantasiemi i tajnými myšlenkami. Sexuální chtivost vyvolává zlo. Zlo, které je ukryto, a ukáže se jen ve formě šoku a absolutního odsouzení. Lidé jsou ovšem přitahováni a chtějí být šokováni. Vnímat to svým zrakem. Na první pohled nudné a nezáživné plynutí děje, na ten druhý výborné vtáhnutí do příběhu o jedné "nenasytné" ženštině, která skutečně trouble řeší every day. A o jednom novomanželovi, který trouble řeší zatím jen ve své hlavě. Pomalu odkrývaný závěs neskutečného se rozevírá, aby poté nabídl trouble na vlastní oči. A o to jde. Krvežíznivý divák, odkojený kýblema červené tekutiny, lítající zpoza kamery není spokojen, ovšem divák vnímající neskutečnost a zdrcující realitu situace, musí prožívat očekávaný šok. Skladba, která doprovází celý film, je nanejvýš vypovídající svým smutně odevzdaným nádechem plným bezmocnosti. (27.09.2012)

Gallo je síce fyzionomicky predurčený pre postavy úchylákov, ale vedome by som do tohto kúsku určite nešiel. Pomalé tempo ma o tretej ráno počas prelúskavania tv kanálov priklincovalo k obrazovke a záverečná prehliadka explicitného násilia mi vzala poslednú nádej na pokojný spánok. Fakt som nemal šajn vo co go kedže som na to narazil kdesi v prvej tretine. Milé televízne prekvapenie, ktoré už ale viackrát vidiet nechcem. * navyse za vybornu hudbu (06.11.2008)

Modrá a geometrická.¬         Svou "krvavostí" připomněl mi tento snímek jiný horror od jiné fracouzské režisérky, a to "Raw". Lidožravé Raw mělo v sobě ještě tolik příčetnosti, že je nelze hodnotiti úplně záporně; ale magorické "Miluji tě k sežrání" překročilo bariéry příčetnosti dokonale a je tak zřejmým uměleckým odpadem, kterému lze s přihlédnutím ke slušnému uměleckému provedení dáti visačku "chabé".¬                 Konstrukt je udělán pro účin, žádná analýza se nekoná, prdlé francouzské ženské přeskakuje to v mozku a vyhřezává tak jednotlivé episody.¬                 Tam, kde se použije silné výrazivo nebo výrazivo velice nevšední — tam to musí býti umělec býti schopen odůvodniti svým záměrem; ovšem, je-li záměrem "šokovati", případně blíti své podvědomí do světa, po tom se jedná ne o umění (a to ani "artové"), ale pouze a pouze o další z modrých lejen geometrických tvarů, které plodí takyumělečtí nekňubové.¬                 Případné opoznámkování: uživ. gudaulin. (09.05.2019)

LFŠ 43 (Film 8): Někdo má rád holky, jiný zase vdolky. A protagonisté tohoto filmu zase vdolky s kousky holky uvnitř. Proti tomu nemůžeme nic namítat, strava je to na proteiny bohatá, a šetříme životní prostředí. S čím ale mám problém, je způsob s jakým režisérka zachází s napětím. Tedy lépe řečeno nezachází. Je skoro až umění, dosáhnout toho,m že při promítání vašeho filmu o vraždících úchylných kanibalech, kde hlavní roli hraje rajcovní raketa a výraz "eat her pussy" má více než jeden význam, odejde znuděně polovina sálu z kina Pozor, ne znechucením, to by bylo snímku ke cti, nýbrž protože se nudili), ale nemůžu se jim divit. Sledovat některé postavy bylo vyloženě utrpení, kupříkladu černý doktor (Btw, všimli jste si, že černoši ve francouzských filmech jsou buď chlapci z okraje společnosti se srdcem ze zlata, nebo doktoři, právníci a jiná podobná elita?), jehož přítomnost jsem nepobíral, nebo hůř, pan Brown (ironicky je to běloch), jehož štěněcí pohled a ublíženecký výraz je vyloženě na facku. Tempo filmu je pomalejší než chůze Miloše Zemana po mrtvici a zápletka chatrnější než rozvodná elektrická síť v Zambii. Více lidí mi tvrdilo, že Claire Denis je taktilní režisérka, lépe řečeno, cže máte pocit dokonalého ponoření do plátna a vnímate více smysly než jen zrakem a sluchem. Musím přiznat že to je pravda, dosahuje toho zvýrazněním ambientních zvuků (křupání bot na štěrku, šustění peřin, vrzání kožené bundy při chůzi) a přiblížením záběru (celou dobu filmu jsem se nemohl ubránit pocitu že jsme moc blízko, jako kdybychom zasahovali do osobní zóny protagonistů), takže výsledkem je velice zvláštní pocit, skoro až voayeurský. Bohužel, to je tak asi jediné co můžu na filmu pochválit. Film trpí klasickým syndromem artového filmu, kdy výrazně vítězí forma nad obsahem, a jako celek je to prostě slabé. P.S. Vlažnější potlesk tu neměla ani Leni Riefenstahl (31.07.2017)