Angelin popol

Obecná škola na irský způsob? Potom ale o poznání chmurnější. Dětství, jaké zažíval hlavní hrdina, mu asi nikdo závidět nebude a přitom takových rodin musely být tisíce. Románovou předlohu neznám, takže nemůžu posoudit nakolik byly postavy oproti ní plošší, mě se vykreslení jejich charakterů zdálo (pro potřebu filmu) dostačující. Vypíchnul bych otce v podání Roberta Carlyla, Emily Watson byla taky výborná i když svojí kreaci z Prolomit vlny už asi nikdy nepřekoná. Líbilo se mi, že při vší té bídě (prostředí zablácených, smradlavých uliček a kutlochů bylo podáno hodně sugestivně) a hořkosti nevyznívá film depresivně. Parker umí i když zrovna netočí přelomová díla. (23.12.2009)

„Chlap, ktorý prepíja peniaze pre bábätko, zašiel príliš ďaleko.“ Angelin popol som nikdy neplánoval vidieť. Nič som proti nemu nemal, ale proste niektoré druhy filmov ma nezaujímajú. Napríklad izraelsko-bulharské road movie. A Angelin popol. Alana Parkera mám síce rád za Angel Heart a Horiacu Mississippi, ale tým to haslo. No a potom som sedel na nočnej a nudil som sa. Prepínal som stanice a zrazu ma zaujala mimoriadne pochmúrna výprava nejakého filmu na RTVS. Bol to Angelin popol. Pozrel som si úvodnú polhodinu, viac som nemal čas, ale povedal som si, že si to musím raz zohnať a pozrieť celé. A tak sa aj stalo. A neľutujem. Emily Watson som nikdy nemal rád a Robert Carlyle to s tým svojím vyhláseným pošukovstvom občas preháňa, ale treba dodať, že tu sú obaja dobrí. Watson nie je vyložene nesympatická a ku koncu mizne z plátna a Carlyle sa šokujúco (ak vezmeme do úvahy veci, ktoré stváral v Trainspottingu a Pláži) drží pri zemi. Takisto ostatní herci sú vybratí typovo dobre, dospelí i detskí. A všetkému dominuje nechutná, temná, megadepresívna výprava/atmosféra. Rozbahnené cesty a chodníky, odporné búdy, v ktorých živoria celé rodiny, totálna chudoba ako z post-apokalyptického filmu, deti rodiace sa do špiny a hnusu, stále prší (alebo aspoň popŕcha) a to som vám ešte radšej nepovedal o stave miestnych latrín. Najväčší problém je nakoniec paradoxne v režisérovi, ktorý sa príliš drží pri zemi a hoci je scenár plný vyhrotených okamihov a tragických úmrtí, Parker netlačí na pílu. Akoby len neškodne kĺzal po povrchu. Mohla to byť epická megasága, ale zostalo to uprostred cesty. Napriek solídnej minutáži by filmu možno prospela ešte hodinka navyše, aby bol ešte precítenejší a silnejší. 3,5* (04.09.2017)

Alan Parker a jeho adaptace románu Franka McCourtha, který je v podstatě vlastní autobiografií o dětství a dospívání. Prostředí Irska působí klasicky chudě, sklesle a prázdně. O tom již bylo natočeno mnoho snímků, ale Angela Ashes není o Irsku, ale o rodině Angely. Manžel, otec několika dětí, které i díky chudobě postupně umírají, je neschopný najít si práci a při vyššímu obsahu peněz v kapse ihned končí opilí v hospodě. Těžký vývoj chlapce v takové rodině v chudinské čtvrti vedle svých bratrů... Chvílemi silné a působivé, aby v druhé chvíli film přišel trochu naivní (ale aspoň někdo v Irsku měl trochu štěstí...). Jen ta délka je možná příliš... (18.07.2009)

Velice pěkný a koukatelný film, který bych definoval jako takové "parkerovské Lásky mezi kapkami deště". Škoda, že obsahoval jednu scénu, která mě přišla jedím slovem debilní. Když patnáctiletý fakan udeří matku, tak mu snad už jen z principu vrátí tři a ne že s pláčem uteče, tomu prostě jsem tak strašně nevěřil a ta scéna mi přišla tak sentimentálně debilní, že jsem kvůli tomu chtěl dát hvězdičku dolu a furt si nejsem úplně jistý, to prostě Parker trošku ulítil. Když pojmu tento fakt, tak mrazivá a deštivá atmosféra opravdu temného prostředí mi sedla 80 - 85 %. (08.05.2014)

To není chladný odstup, to je chvályhodná snaha nedělat z toho všeho tragického, co se na plátně stane, slzopudný kýč. Jak jinak přežívat takovýhle osud, než že se člověk mírně zatvrdí a bere život bez velkého patosu, místy až trochu cynicky – s posunutým pohledem na to, co je a není k nepřežití. Pro mě jeden z filmů, kterým se mimořádně daří zprostředkovávat „jaké by to bylo žít jako…“ v tomto případě jako chudý klučina v Irsku třicátých let 20. století. Přesné, věcné, psychologicky věrohodné, emoce tam rozhodně jsou a je jich tak akorát, aspoň v první cca. polovině; pak to chytne náběh do takové té líbivé amarcordové lidičkovské laskavosti, která mi odjakživa poněkud leze krkem, takže i když jsem (taky pro svou lásku ke všemu irskému) pošilhával po páté *, zůstávám protentokrát u čtyř. (08.09.2012)