Pink Floyd: The Wall

Nicota, zmar a rouhání životu - to vše zabalené do (nutno uznat) vysoce uměleckého roucha. Proto chápu celkem vysoké hodnocení, ale já ho pro obsah dát nemohu. (Umělecké hodnocení 5!): tohle ovšem naprosto skvělé: https://www.youtube.com/watch?v=P2zpA5dvUl4 (12.07.2011)

We don’t need no education, we don’t need no thought control, no dark sarcasm in the classroom, hey, teacher leave them kids alone, all in all it's just an another brick in the wall. Zážitek (ať filmový či hudební), který nelze popsat slovy. Zážitek, pro jehož objektivní zhodnocení je málo hvězdiček. Film, který se vám bude líbit, nebo ne, ale nikdy na něj nezapomenete. (25.05.2007)

Hudba Pink Floydů mi vždycky připadala divná, jejich celovečerní film je megadivný. Zprvu mě napadlo, že Alanu Parkerovi někdo zapomněl říct, kolik minut obvykle trvá videoklip, ale ve skutečnosti žádný videoklip nepostihuje tak širokou škálu různých témat tolika různými způsoby. Je tu dětství, negativní vliv školního drillu, absence mužské opory a s tím související silná fixace na deprimovanou matku. Je tu dospívání, stála potřeba najít si schopnou ženskou. Po vystřízlivění přichází na řadu drogy a s nimi nová extra dávka bizarních halucinací. Je tu dospělost, vzpoura, revolta, touha stát se jednou cihlou velké zdi a současně jiné zdi bořit, tohle se už neobejde bez následků. Je jenom na vás, jakým způsobem budete servírované audiovizuální tornádo absorbovat. Zda-li se jim necháte unést, nebo zůstanete s čistou hlavou na pevné zemi. Mnozí to nejspíš vzdají dřív než dojde na „masomlýnek“, jiní si budou rochnit v alegorických záběrech a nechají se rozcupovat depresivní atmosférou navozenou tou „divnou“ muzikou. Nyní mám Pink Floydí hudbu rád, chápu o čem je a chápu, že to (vysvětlení) byl částečně i záměr Parkerova filmu, ačkoli Waters nad výsledkem zrovna nejásal nadšením. Zeď je psychedelická záležitost, která vám dost možná převrátí žaludek naruby a jistě vás přiměje k zamyšlení. Sice už nemá, ani nemůže mít tak silnou výpovědní hodnotu jako v době, kterou kritizuje, tedy v době svého vzniku, ale její vizuální kamufláž mě i po čtyřiadvaceti letech ohromila jako žádný „normální“ film. 100% Zajímavé komentáře: Djkoma, Superpero, Bláža, Dominicus (08.08.2006)

V době, kdy se mi poprvé prorašilo chmýří nad ohanbím, zasáhl mě tento umělecký počin s neskutečnou silou. Dovoluji si odhadnout, že poměrně významně ovlivnil budoucí vývoj mého myšlení i osobnosti. Co se týče odporu k nesmyslným válečným konfliktům, řadím jej na úplnou špičku. Zároveň se jedná o snad jediný film, ve kterém mne vložená animace nerušila, ba naopak, dokázala skvěle umocnit a zdůraznit samotné vyznění díla. Klaním se tvůrcům. (15.05.2012)

Pink Floyd patří mezi mé nejoblíbenější hudební skupiny, zvláště díky emocím, které ve mě jejich hudba vyvolává. Naprosto absolutní je Final Cut, (bohužel) poslední společné album, strach doby studené války je naprosto hmatatelný. Obdobné je to s The Wall, Watersovou osobní zpovědí, ve které se dozvídáme, co cítí chlapec a později mladý úspěšný muž, jenž nepoznal otce, který je pro něj jen mlhavou autoritou a nahlas nevyřčenou touhou. Matka miluje a chrání, ale chybí jí vřelost. Strach z vlastní popularity, zbožštění. Deprese, neschopnost dát najevo cit. Zeď, do níž sami přidáváme cihly. V tomto filmu se vypravěčem stává rovnoměrně hudební i obrazová složka, která sestává jednak z hraných sekvencí (skvělé záběry například na pochodující kluky na nádraží nebo vojáky odcházející do večerního slunce), jednak z animovaných fází (Gerald Scarfe). O animované části už bylo napsáno mnoho, omezím se na konstatování, že takovou tvůrčí invenci jsem ještě neviděl. Spojení hudby a obrazu působí velice sugestivně, obě složky se dokonale doplňují. Proto toto dílo lze brát jen jako celek, poselství o důležitosti opravdových citů. (01.03.2006)