Duša

|| [VIDĚNO 26.12.2020] || "Na Počátku nejde zabít duši. K tomu přece slouží život na Zemi." "No nekecej." ________ Při sledování tohoto fascinujícího animáku ve mně neustále rezonovala otázka "Jak to ten Pixar do píči dělá, že mě dokáže pokaždý tak dokonale emočně rozjebat?" ...... Snímek 'Duše' je takový symbolický klimax tvůrčí inovace a vypravěčských motivů studia Pixar. Pixar nás totiž ve svých kultovních dílech již dříve přesvědčil, že auta mají duši, zvířata mají duši, hračky mají duši, příšerky mají duši, dinosauři mají duši, ale i emoce mají duši - a nyní se zde zaobírá velmi podobným a neméně originálním tématem - že i duše mají duši. Takže i tady opět není o čem. 'Duše' je snad ze všech relevantních hledisek bravurně melancholicky koncipovaná, vizuálně jímavá, emocionálně imerzní oslava černošské muziky, která v sobě skrývá neskutečně mnoho implicitních stimulů i surreálných abstrakcí, a jež je dokonalá snad ve všech dílčích intencích. Jenže tohle není jen tak ledajaký fantazijní animák. Ať už jde o využití ezoterických témat (spirituální cestování či astrální projekce), anebo famózní ambientní soundtrack od dua Trent Reznor & Aticus Ross - který perfektně umocňuje nejen vzájemný vztahový peripetie protagonistů a neustále se zintenzivňující napětí, ale taky onen spirituální trip do nitra lidského bytí - to vše a nejen to dělá z 'Duše' nesmírně subtilní transsubjektvní alegorii o tom, že nám život uniká mezi prsty, aniž bysme si to mnohokrát uvědomovali. To, co se zde tvůrci skrze existenciální paralely snaží divákům sdělit, je reakce na náš současný disociativní způsob života, v němž se hekticky ženeme za materiálními zbytečnostmi, zatímco naše duševní zdraví akutně strádá. Tuhle analogii lze naprosto bezproblémově využít k momentální pandemii, která odhalila nejniternější lidský démony, a na světlo vyhřezla naši nejniternější podstatu - že dáváme přednost komfortním lžím před trpkým políčkem pravdy, přestáváme se radovat z maličkostí, pomalu začínáme pohrdat vzájemnými sociálními interakcemi, a sobeckost pro nás má již větší cenu než empatie. Je proto až neuvěřitelně rafinovaný, jak trefně tvůrci implementovali do této animované tragikomické mozaiky tolik životních pravd, stereotypů, miskoncepcí, deziluzí, a posléze je zaobalily do klubka neutuchající naděje...... Tyhle sofistikovaný aspekty dělají z 'Duše' nesmírně inspirativní dílko, který si zaslouží nejenom celosvětový renomé, ale zejména enormní uznání všech generací a věkových kategorií. Již nějakej ten pátek jsem prostě neviděl tak dojemnou alegorii o vůli odpouštět, vůli poskytnout druhé šance, a v neposlední řadě vůli darovat vlídnost vůči ostatním. Pixar jednoduše překonal sám sebe - a já stále nedokážu pochopit, jak ze mě pokaždý dokáže tak efektivně vyždímat hektolitry slz - poněvadž 'Duše' mě zasáhla do duše způsobem, který já prostě nedokážu vysvětlit, natožpak pochopit. O to víc mě sere, že téměř rok po premiéře jsem ke snímku teprav napsal komentář, kterej víceméně má hlavu i patu; nebo si to alespoň myslím. A vy si mezitím běžte přečíst nějaký filozofický pamflet od Nietzscheho, Bukowskiho, Marca Aureliua, anebo Žižka...... // VERDIKT: váhal jsem nad hodnocením 9,4 - ale to je šumák; tohle je tak unikátní žánrový milník, že uděluju 10 duší z 10. Pomyslná tečka za rokem 2020, a jedna z nejlepších pixarovek, ne-li přímo nejlepší // PS: Pakliže se duše Dvaadvacítky doopravdy dostala do Číny, určitě bych uvítal pokračování s názvem 'Duše 2: Balada o Uyghurech'. Jo a s hippie kapitánem bych klidně strávil celej svůj posmrtnej život :))) ________ "Škola je ztráta času." "Samozřejmě. Jak mi jednou říkal můj mentor George Orwell: Státem financované vzdělávání je jako chrastění klackem uvnitř kyblíku se splaškama. Studijní osnovy vládnoucí třídy potlačují různorodost názorů." "Přesně!" 💙💙💙💙 (06.11.2021) (menej) (viac)

Tři hvězdy určitě ne proto, že by to byl průměrný film. Ale proto, že jde ode zdi ke zdi, od odvážně - či nerozvážně - zpřítomněných hraničních prožitků úzkosti z promrhaného života až po ta nejprovařenější nefunkční klišé, kterými se pak to rozkuchané lidské nitro snaží kvůli happy endu a následnému klidnému spaní zalepit, jako by chtěli otevřené, rozoperované břicho uprostřed roztěkané práce zase radši zavřít a udržet pohromadě pomocí flastrů s potiskem Kačera Donalda. *** Způsobuje to hodně mixed feelings, s naprosto neuspokojivým závěrem. Rozjitří se tam hodně nejcitlivějších věcí, v podstatě člověka a jeho individuální odpovědnost za smysluplné naplňování životního času nejdřív dost odvážně rozpitvají, na to, že to má být rodinný film, je to místy drsné až moc, a přináší to rozhodně podnětné a v mainstreamové produkci málo zpracovávané momenty, třeba jak se nepříjemně poctivě vrtají v tom, co je smysl života a co jsou nezdravé fixace na vlastní potřebu vyniknout, upínání se k něčemu. Dvě třetiny filmu mi bylo za postavy existenciálně úzko, a už vůbec jsem nemohla rozdýchat ty bezduché věčné úředníky, co se starají o dost debilní byrokratickou provozní mašinerii v přípravce duší na svět i k cestě na Druhý břeh (doteď vlastně nevím, jestli to bylo míněno jako drsná kritika, nebo to byla spíš neintencionální reflexe), a nezapomenutelně na dřeň a na solar mířil ten mrazivý vtip o rybách (jak se ta mladá chce dostat do oceánu a pořád o tom horuje a ta stará jí říká, že už v něm ale je, a mladá na to odpovídá, but this is just water, I speak 'bout the ocean! a pak už je jen významné ticho...). *** Z téhle reflektované zkušenosti jednoho musí do morku mrazit! Akorát že se pak autoři to rozkuchané citlivé nitro a rozjitřený stav duše ve finále snaží zalepit takovými klišé a absurdně banálními náplastmi, že to člověka v takovém stavu vyděsí jen ještě víc. Hodně mi třeba překáželo výtvarné pojetí těch jiných sfér, určitě si je šlo představit méně přízemně. A silně je tu všudypřítomně cítit vyčpělý americký patos a důraz na osobní štěstí a selfmademanství, což už je dneska dávno prohlédnuté jako falešný sobecký sen a náhražka pospolitého života, který je nám v tlaku na konzumerismus a izolacionismus a kariérismus odpírán - a ten závěrečný "povznášející" pohled na přeelektrifikovaný New York vyzařující do světa emise západní nenažranosti a sobectví na úkor zbytku světa už je dlouho chápaný nikoli jako něco, nač má být lidstvo hrdé a čím se má opájet, ale naopak jako výraz globálního průšvihu, západní nesolidarity a nespravedlivého dělení se o pozemské statky a výsledky práce a jako výraz bezohledné destrukce, závodu ke dnu. - Myslela bych, že tohle už je obraz, za jaký se propagátoři vystavují obecnému shamingu a kritice, stejně jako kdyby oslavovali otroctví nebo segregaci. *** Ale nakonec na mě asi právě tohle silně zapůsobilo tou nedotažeností, nedokonalostí, slabostí v závěru, tak naprosto lidsky bezradnou, když jde o ty větší, jednotlivce přesahující otázky a jejich řešení. Takže mě to (padající vrtulky javorů nechme stranou) nakonec asi nejvíc dojalo právě v těch slabinách, finální ztracenosti, pokud jde o nalezení řešení, nezáměrně, ztraceně, a o to bezelstněji. *~~~ (04.03.2021) (menej) (viac)