Dcéra

Daria Kashcheeva svým krátkometrážním snímkem Dcera názorně ukázala, jak se dá bez jediného slova vyjádřit všechna bolest světa. Tedy přinejmenším toho našeho vnitřního, když už ne toho všeobjímajícího. Ba ani mně se nedostává slov, jak jsem jejím krasosmutněním okouzlená i dojatá zároveň. (100%) (05.11.2021)

Filmařka Daria Kashcheeva natočila krásný a citlivý autobiografický film, vypovídající o vztahu otce a dcery. Vzájemné nepochopení a hledání cesty jednoho k druhému. Sugestivní loutkový film, který má opravdu velký emoční přesah dokresluje vynikající kamera a melancholická hudba. Film získal mnoho cen a ocitnul se i v nominaci na Oskara. Jsem velmi potěšen za takové tvůrce, kteří přinášejí neobvyklý pohled na umění filmu. Mezi takové Daria Kashcheeva rozhodně patří. (19.03.2020)

-4* Trvalo to, ale přece jsem se přes dafilms.com dostal k českému želízku v ohni na loňských animovaných Oskarech. Sice ona se k sošce nakonec nedostala, ale po mém srovnání s ostatními adepty si ji zasloužila. Zpracování je originální a je mi záhadou, jak se dá do loutek vložit tolik živého. Jinak jde o obyčejný lidský příběh, který je plný emocí, avšak na mě nepůsobily přehnaně. Věřím, že další snímek autorky už bude mít větší štěstí. Už teď beru za úspěch zdejší vysoké a určitě zasloužené hodnocení. [ PŘÍBĚH: 1 /// SMYSL: 2 /// ATMOSFÉRA: 3 /// TEMPO: 1 /// ORIGINALITA: 1 /// NÁLADA: 0/// ART: 1 /// STYL: 3 /// CASTING: X (3*MAX) ] (31.05.2020)

Film upředený z autorčiných vzpomínek na dětství sugestivně vystihuje pocity ženy bojující se sebepřijetím poté, co byla odmítnuta vlastním otcem. Hrdinové krátkého intimního dramatu sice jedinkrát nepromluví, ale přesto díky jemné psychologické odstíněnosti jednotlivých situací tušíme, co zůstává nevyřčené, co se vznáší v tichu a prázdnotě, která je obklopuje. Bezprostřední paradokumentární syrovost, navozená neklidnou ruční kamerou, rychlými švenky či přeostřováním mezi různými plány obrazu, je zjemňována hladkými, výtvarně podmanivými přechody mezi snem a skutečností, minulostí a přítomností. Sjednocujícím principem za oběma stylistickými polohami je snaha o vtažení diváka. Identifikaci s postavami napomáhá vedle emociální uvěřitelnosti také vrstevnatá zvuková stopa. Kromě konceptu, který Dcera důsledně naplňuje, je neobyčejně smělá také upřímnost, s jakou režisérka vyjadřuje úzkost z promeškání poslední příležitosti udělat to, co považujeme za správné. 90% (19.12.2019)

Česko má po letech šanci na Oscara! A za mě sympatičtějšího než za Nabarvené ptáče. Tohle musíte prožít. Jen doporučuji nekoukat v momentě, sužují-li vás nějaké chmury. (20.01.2020)