Okja

Povedený kousek, u kterého si každý sám musí přebrat, co mu dal za sdělení, protože si ho lze přebrat hned několika způsoby. A to byl jednoznačný záměr. Možná proto tam je dost věcí na první pohled nedořešených. A kvůli tomu vzniknou právě všechny ty otázky. Včetně té nejdůležitější: Co bylo hlavním účelem tohohle filmu? Pokud šlo jenom poukázání na poučku "Když to pojmenuješ, potom je o dost těžší to sníst", tak to funguje na 100%. A je jedno, o jaké zvíře se jedná. Ale zase je tam ta druhá věc. Jsou slepice, který běhají na dvorku bezejmenné, takže ty sníst je teda ok? Nebo je to tím, že s námi nestráví tolik času, že si s nimi nestihneme vytvořit vztah, tak jsou míň? Proto je ideální tohle všechno vidět z pohledu dítěte. A to píše někdo, kdo byl tak trochu v podobné situaci. Já tak moc chtěla psa! Jako hodně, ale nemohla jsem ho mít. Ale byly alternativy. Ty malý hrabavý potvory byly vlastně moje kamarádky. Ale nebyly tak roztomilý jako králíci. Ano, když muj táta zabil mého nejlepšího kamaráda, kterého jsem měla místo psa, trochu jsem to nechápala. A bylo pro mě těžký to všechno pochopit. Takže...jíst slepice a králíky se smí, ale pes je tabu? Trochu to v hlavě udělá bordel. Takže je naprosto pochopitelné, co se rozhodne Mija udělat. Není to chytré rozhodnutí, ale je to emoční rozhodnutí na základě jejího času stráveného s Okjou. Protože Okja je nejenom uměle vytvořený druh a je vlastně strašně inteligentní. Ale především mazlíček, který jí zachránil život. Což jsou i jiná zvířata. A jejich počet by se zvýšil ještě víc, pokud by s lidmi strávili víc času. Nejlepší ukázku výsledku má doma (předpokládám) každý druhý člověk. První polovina filmu je tedy poměrně dost dětsky naivní. Hlavně v momentě, kdy Mije dojde, že sama nemá šanci. Takže se přidá další vrstva. Aktivisti, kteří chtějí Okju taky zachránit. Nebo vlastně...chtějí ještě něco trochu jiného. A přestože oni jsou narozdíl Miji dospělý, jejich přístup je stejně naivní jako ten její. Lze vůbec něco dokázat proti tak velké společnosti? Může něco obecně dokázat někdo (kdokoliv v čemkoliv) menší směrem k tomu většímu, silnějšímu a bohatšímu? Co oceňuji je ale fakt, že se Okja nesnaží o manipulaci, o citové vydíraní a rozhodně to není agitka, jak je tak snadné říct. Proč? Kvůli druhé polovině a převším poslední půl hodině a zavěru na jatkách. Kde Mija vidí všechno, co tam vidí a co se tam stane. A převším, jak se zachová a co se stane s Okjou samotnou a tím prvkem "koupě falešného pocitu správné věci do dalších pěti minut, když ne napořád". Takže tenhle film nabízí spoustu otázek, ale rozhodně na ně neodpovídá. Jakákoliv odpověď by film nejspíš dost znehodnotila. Ty odpovědi si musí každý divák najít sám v sobě. A poprat se sám s tím, jestli mu stojí za to zamyšlení se nad tím, co pravě viděl. Jenom mi přijde dost nefér tvrdit, že tohle je pouze kritika masného průmyslu a že byl natočený s myšlenkou, která napadne každého jako první: nejezte maso. (Mmch, na tehle film jsem se chtěla kouknout už nějakou dobu, ale schválně jsem si ho nechala až na včerejší večer. Dnes začali dávat Blood Free, kde je ta myšlenka dotažena až do konce a má to též nemilé následky.) Protože ostatně i Mija se chová dost sobecky, když jí dojde, jak to na světě chodí. A dost pochybuju, že v tom posledním záběru jedli něco jiného než byli doma do té doby zvyklý. Ale dítě přece neoznačíme za pokrytce, že? Prostě jenom budeme doufat, že si uvědomuje, že jako dítě víc nezmůže a v budoucnu třeba něco udělá. Stejně jako divák? Ale nikdo nikomu nic nevnucuje. Jinak po technické stránce spokojenost. Ty dvě hodiny byly hned pryč, jako kdyby to bylo mnohem kratší. Herecky naprostá spokojenost a celý je to skvěle natočený. Ale tak to je automaticky předpokládané :) (10.04.2024) (menej) (viac)

SPOILER ALERT! Nemohu si pomoci, „čtu“ tenhle film jako kritiku instrumentální racionality (na okraj: kromě níže uvedeného mě k tomuto čtení vede i to, že východní si Asie po staletí pěstovala k „instrumentalismu“ kontra-tradici, resp. tento v tomto prostředí zakořenil – „díky“ – všeprostupující globalizaci mnohem později než v Evropě, potažmo Americe). Tolik legitimních cílů, ale co ty prostředky k jejich dosažení? Skutečně, jak se říká, účel světí…? Má Lucy Mirando (jako vždy perfektní Tilda Swinton) právo nakrmit (a přitom si - proč zastírat - slušně namastit kapsu) lidstvo masem geneticky modifikovaných prasátek? Má být osvobození zvířat absolutní (go vegan; konec vědeckých pokusů na zvířatech; uzavření cirkusů a zoologických zahrad; atd.) – nic na světě není zadarmo, pročež toto za cenu obětování jedné konkrétní, bolest cítící bytosti – jak si přeje Jay (talent od Pánaboha Paul Dano) a jeho parta? Může na samotě v horách živořící (a k smrti se blížící) dědeček zabezpečit svou sirotčí vnučku, avšak proti její vůli, za cenu zlomení jejího srdíčka? Jak už jsem naznačil, je bohulibé bojovat proti světovému hladu (Lucy) a každodennímu utrpení zvířat (Jay), je chvályhodné snažit, aby váš potomek po vašem odchodu netrpěl materiální bídou (děda) a je ospravedlnitelné (pro rozvoj společnosti možná dokonce žádoucí) chtít být úspěšný a bohatý (opět Lucy, resp. její zlé dvojče), v čem tedy tkví problém/kontroverze? V tom, že ani jednoho z těchto plánů nelze dosáhnout bez manipulace, bez zneužití Okji. Nakonec i ta partička zdivočelých ekologů potřebuje, aby Okja doputovala na místo určení (jak je v jejím životě pěkně vše nalinkováno), aby mohlo být zaznamenáno, jak ošklivě je s ní zacházeno. I proto – tedy ne kvůli tomu, že by se Džun-ho Pong obával, že budu obviněn, že straní ekologickým aktivistům – nejsou tito vykresleni neproblematicky (totiž s jistou špetkou směšnosti, hysterie a sklonům k násilí), i když samozřejmě s mnohem většími sympatiemi pro jejich konání než u nadnárodního korporátu reprezentovaného Lucy. A tak jedinou osobou, která je zde vykreslena jako hodná následování, je Mija. Ta jediná k Okje přistupuje jako k živé, cítící, autonomní bytosti. Nepohlíží na ni zkrátka jako na věc, neškatulkuje ji (kupř. jako potravu, hračku, kuriozitu, prostředek v boji za osvobození zvířat), nýbrž se k ní vztahuje jako k příteli, bezprostředně. Když nad tím tak přemýšlím, tak i tohle by mohl být jeden z těch pozitivních rysů dětství v očích těch, kteří považují dětství za mravní ideál, za vyšší stupeň humanity (po ztrátě dětství už následuje pouze regres). Možná (ta prokletá) dospělost vskutku začíná v bodě, kdy o Druhých (živých bytostech) začneme přemýšlet v kontextu toho, kterak se nám hodí do našich životních plánů a proč je dobré si je držet blízko (nebo naopak daleko) u těla, namísto toho, abychom se hned skamarádili, brali Druhého (jeho zájmy, preference, senzitivitu) jako odraz sebe sama, jeho štěstí jako naše štěstí a jeho bolest jako naší bolest. 75 % (19.11.2022) (menej) (viac)