Lítost

Jsem o něco málo starší než Jan Hrušínský, a snad proto se mi vybavili všichni někdejší fotrové mých známých - tvořili jednolitou řadu, která se o své potomky zajímala velice málo, a pokud to měli ve škole dobré, pak vůbec ne. A snad proto mi také byla postava "šahavého" a kecavého" fotra zpočátku dost nepříjemná. Psychologická zkušenost je ale trochu jiná; kvalita otce se počítá jeho dobou strávnou s dítětem. Nejhorší je ten, který vůbec není. U toho, který je, má malý význam to, zda ho hladí nebo políčkuje. Pokud ho hladí, nemá dítě jistotu vzhledem k vnějšímu světu, a může být neurotické, pokud ho políčkuje může sice tušit, že otec je silný a kdykoli se ho zastane, ale může to také přivodit jinou újmu. Rudolf Hrušínský st. je ten první typ, je, a to nadmíru intenzivně. Přitom vyprávění o úspěšné budoucnosti tomu, kdo má dosud jen samé mindráky, může vzbudit pouze účinnou lítost. Ale právě ta je nakonec i spásná. Pozn.: Zajímala by mě historie televizního vysílání. (25.02.2017)

Mělo se to jmenovat spíš Sebelítost, vzhledem k roli Rudolfa Hrušínského. Klasický rodič, který si své nenaplněné ambice promítá do syna, tu má poněkud psychotičtější rozměry. Rušil mě "morální podtón" o jalové mládeži, ten podivný střih, kdy se během jedné věty změní vzájemná poloha obou konverzujících a v neposlední řadě přehrávání všech zúčastněných (i když to je možná dobová TV manýra). (11.08.2015)

Hrušínský nejst. tady hraje velmi podobnou postavu jako o rok dříve ve vynikající Šotolově a Bělkově Bellevue. Ovšem Hubačovy texty jsou trochu jako špatní herci - přehrávají. A z Schormovy režie jsem vždy - s vyjímkou tvorby z let 68-69 - bezradný. To nic nemění na tom, že vás ve svém průběhu tento film přenese přes několik vrcholných momentů. U každého diváka budou asi jiné, u některých dokonce probíhají celou stopáží; ani u mě nevyšel umělecký záměr naplano a jestli je pro Schorma jeho součástí mnohost a různost resonancí jednoduchého tématu, pak jeho tvorbě začínám rozumět. Jednu z hlavních kvalit díla vystihl svým komentářem Trucker: "Naprosto nudná záležitost složená výhradně z prázdných keců o ničem. Celým "dějem" je jen změna lokací, kde se ty zbytečné rozhovory odehrávají." (17.04.2017)

„Jak chceš v životě obstát?! Jak chceš v životě existovat, když neumíš zhasnout?!“ Lítost je více než výstižný název. Tu totiž můžete cítit prakticky ke všem postavám. K otci, který si zpackal život a své poslední naděje upíná k synovi (čímž mu spolehlivě ničí život), k jeho zamilované družce, jež snáší ústrky a čeká na trochu té lásky či štěstí, dále k pubertálnímu potomkovi, jenž od malička trpí přílišnou pozorností od svého rodiče, no a nakonec k partičce výrostků bavících se vskutku dementní hrou a s výrazy drsňáků přitom úzkostlivě čekajících na „sraba“ (rozuměj zachránce), tedy toho, kdo konečně „zbaběle“ nechá vypnout kohoutek, aby si oni mohli oddechnout, že to neudělali sami a nepřišli tak o „hrdinské“ renomé. Až patologicky přehnaná fixace otce na syna se jen tak nevidí a ty výrazy obou Hrušínských, kterými toho dokázali beze slov říct tak moc…solidní 4*, příjemné překvapení. „Tati!“ - „A já vim, no tak ty máš taky přátele. Podívej se, ty se musíš přátelit s tím, kdo ti může pomoct, no s tím kdo je úspěšnej!“ (02.12.2017)

Jméno Jiří Hubač mě magnetizuje a tak jsem si kousek s jeho scénářem nemohla nechat ujít. Jde tu o příběh otce, který se snaží přivést syna ovlivněného partou, co si z nedostatku jiné zábavy pouští plyn, k rozumu. Argumentuje však neštastně tak, že odezvou mu je jen synovo pohrdání. "Člověk není tím, čím je, ale tím, čím ho vidí být ostatní". Skřípot v komunikaci, nelze však přehlédnout otcovu snahu a lásku. Nádhera i díky týmu Hrušínských. (25.09.2005)