Farba peňazí

Barva peněz rozhodně není velikána Martina Scorsese nedůstojné dílo, ale v kontextu jeho celkové tvorby trochu vybočuje z jeho schémat. Rozhodně ovšem nepostrádá mistrovu typickou psychologickou propracovanost postav a oné doby. Napětí při kulečníkových scénách ukazuje, že by tým pod vedením Scorseseho, s vynikající kamerou a střihem, dokázal udělat drama i z šachové partie! Paul Newman se s Eddiem dokonale sžil, ale to u takového herce asi nikoho nepřekvapí. Ani Tom Cruise nepodal nijak šedý výkon a zdatně mu sekunduje, ale pohled na jeho vyfoukanou čupřinu, která mu dělá hlavu zvící expremiéra Miloše Zemana, se neblaze dotýká mého estetického cítění… (05.10.2008)

Vincent Lauria je hráč, jehož biliár vyloženě baví. Neustále vyhrává, hru si náležitě užívá a to až do chvíle, kdy jeho nadšení spatří bývalý Biliárový král Eddie Felson. Eddie totiž před sebou vidí nejen talentovaného kluka, ale hlavně sám sebe před pětadvaceti lety, kdy bojoval o titul s Minnesotou Fatsem. Má v hlavě spoustu informací o zákulisí kulečníkového profesionalismu, které je ochoten svému nástupci předat, ale zároveň při pohybu mezi rozstřelovanými koulemi začíná toužit po tom, aby jeho tágo neřeklo na zeleném stole poslední slovo (19.11.2009)

Je možné, aby film, který je o tak jednoduché a dalo by se říci až prosté hře, (nechci nikoho urazit, přece jen i já si kulečník s radostí zahraju), jako je kulečník, dostal 4 nominace na Oscara a jednoho proměnil? Ano, je. Postarali se o to mistr Scorsese, drsňák Newman a tehdy ještě mladý a dobrý Cruise. Výborná relaxační podívaná. (04.10.2008)

Když spojí své síly Martin Scorsese a Paul Newman, tak nemůže vzniknout špatný film. A už úvodní titulky se zapálenou cigaretou, která promodrává tmu, dávají tušit, že Marty je opět ve formě. Barva peněz je zábavný, povedený kousek a skvělá oddychovka, ovšem mnohem staršího Biliárového krále mám přece jen o něco radši. P.S. Oscar pro Newmana jako nejlepšího herce je určitě zasloužený - jen mě překvapuje, že ho nedostal mnohem dříve, protože ve své svaté trojici (Frajer Luke, Butch Cassidy, Podraz) byl ještě lepší. (14.11.2014)

Až do Mysu hrůzy Scorseseho největší komerční úspěch je ve vícero ohledech esenciálně osmdesátkovým filmem. Jakožto pokračování Harzadního hráče zapadá Barva peněz do dobové módy sequelů, druhou největší roli dostal Tom Cruise, tehdy velmi čerstvě proslavený Top Gunem a díky hudbě a kameře jde o velmi cool podívanou. Přesto Barva peněz není typickým, lehko zaměnitelným osmdesátkovým produktem, ale osobitým dílem filmaře s poměrně jasnou vizí. Cool jsou Scorseseho filmy přinejmenším od Špinavých ulic, takže (audio)vizuální styl nebyl reakcí na dobový požadavek vnějškově efektních podívaných – doba naopak konečně dohnala Scorseseho. K mylným závěrům by mohlo vést také obsazení ke hvězdám stoupajícího amerického zlatíčka. Scénář sice nestraní ani jemu, ani Newmanovi, ale rozhodně nejde o tehdy žádanou variaci příběhu, v němž se mladé štěně učí novým kouskům od starého, nepoučitelného psa. Vztah mezi cynickým Eddiem a namachrovaným Vincentem navíc v druhém plánu odráží pohyby ve filmovém průmyslu jako takovém, konkrétně hollywoodské přerozdělování moci: z rukou starých mazáků do tlap dychtivých mladých yuppies. A tak zatímco Newmanovi, jenž nemá příliš kam stoupat (a zároveň nechce nikam spadnou), již prakticky nezbývá, než s nostalgií rekapitulovat svou kariéru a dělat si pořádek v životních prioritách, Cruise, který na začátku výstižně pracuje v hračkářství, s nebetyčnou arogancí a bez jakéhokoli respektu předvádí, že na něj, jak se sám domnívá, nikdo nemá. Zatvrzelí jsou oba, nepoučitelný jenom mladší z nich. Neboť jestli jsem poslední záběr pochopil správně, Eddie se, poté, co zkrachuje jeho plán získat nad svým učněm kontrolu (a jako bonus na něm vydělat nějaké peníze), vrací nejen do hry, ale hlavně ke hře pro hru samotnou. Po dlouhých letech cynického přechytračování druhých a dokazování si bůhvíčeho se konečně stává skutečným biliárovým králem. Co na tom, že má jeho království rozměry zhruba dva metry čtverečné – prohrál a vyhrál na něm nejdůležitější bitvy svého života. Význam tohoto objektu s povrchem barvy peněz pro oba (proti)hráče neustále zdůrazňuje kamera, nacházející se často ve výši stolu a připomínajícími svými prudkými nájezdy na postavy kulečníkové šťouchy. Stejně jako si Newman svým charismatem dokáže během chvilky podmanit scénu, umí takto Scorsese v pár vteřinách navodit potřebnou atmosféru a připravit nás na významnost události, k níž má dojít. Pravdou však je, že jednotlivé scény, jakkoli nápaditě zrežírované jsou si výsledným „feelingem“ dost podobné a po dvou hodinách jsem byl neskonale rád, že můžu z těch zakouřených heren konečně vypadnout. Přesto hodně, hodně stylové pokoukaní s jedním z nejlepších pozdních Newmanových výkonů. 75% Zajímavé komentáře: berg.12, Silas (07.10.2012)