Anna proletářka

V „Anně proletářce" vytvořil Olbracht mohutný, realistický, hluboce pravdivý s silně přesvědčivý obraz našeho revolučního dělnictva v jeho boji proti buržoasii a jejím jidášským posluhům z řad oportunistů. Z tohoto základního faktu také vycházel autor filmového zpracování Karel Steklý a vědom si toho, že osud Toníka a Anny je spjat s nezadržitelným postupem dělnického hnutí a Olbrachtem úmyslně zasazen do událostí roku dvacátého — rozšířil a dokreslil pozadí událostí tohoto důležitého roku, kdy se rodila Komunistická strana Československa. Udělal to, co Olbracht pro okovy buržoasní censury udělat nemohl, postavil na scénu historické osobnosti, aby tak ještě jasněji a konkrétněji mohl vyjádřit hlavní ideu Olbrachtova slavného díla. Vytvořil tak film, který je důstojným protějškem románové předlohy a horoucí oslavou zrodu naší komunistické strany, která nás dovedla k tak slavným vítězstvím. Filmový přehled 7/1953 (14.09.2008)

Silná levicovost, jednostrannost a oslava komunistické ideologie z tohoto snímku bez debaty přetéká. V případě některých dialogů mezi hlavní hrdinou Annou a její snoubencem Tondou zachází přítomný rudý zápal až za hranicu snesitelnosti (to třeba když Tonda označí doktora, který ho po rvačce s policajtem vyléčil, za poctivého soudruha). Za tohle musím strhnout hvězdičky dolu, byť hodnotit pouze svůj osobní přínos z filmu, šel bych minimálně na 4*. Nemohu totiž popřít, že mne snímek téměř po celou dobu dokázal pohltit slušně rozehraným lidským i politickým soubojem na pozadí doby v první Československé republice po světové válce. Příběh o touze, o naději, o zradách, o prohrách, o vítězství... o lidech i společnosti v danou dobu. Z pohledu nás, kterých snímek aspoň trochu zaujal, lze jen litovat, že filmová adaptace nevznikla ještě za první republiky, kdy by před tvůrcemi nestál kámen úrazu v podobě nutného propagandistického vyznění. Zfilmovaný příběh proletáriatu 20. let v konfliktu s nenasytnou buržoazií, který knižně zpracoval Ivan Olbracht ještě koncem 20. let a Karel Steklý se ho později filmařsky zručně chopil, ukrývá v sobě hodnotu o to větší, když si uvědomím, že k tomuhle historickému tématu se ze současných filmařů už jen stěží někdo vrátí. Zůstává na samotném divákovi, jak už s jistou dávkou kritického myšlení k tomuhle dílu přistoupí. V žádném případě ovšem nemohu souhlasit s názory, že film by si zasloužil být navždy zničen, naopak by si dle mého názoru zasloužil pořádné znovuuvedení doplněné ovšem o dokument, který by historické pozadí tendenčně laděného příběhu (i vzniku filmu) patřičně zasadil do hlubšího kontextu. Možnost poznávání historie prostřednictvím filmů bude určitě nutno zachovat i pro další generace. Výborný koment má zde mchnk. 65% (# "Filmová reťaz" Challenge Tour 2020) (23.04.2020)

Film, jenž měl být nepochybně natočen daleko dříve. Poválečná nutnost socializace společnosti došla již tak daleko, že je přípustná i pro nejvyšší politické vedení. Ona skutečná socializace je ovšem tlačena ze dvou stran. Na jedné straně hrabající a nenasytná buržoazie prahnoucí jen po narůstání svého majetku a živoucí z hesla..."co z toho budeme mít my?" A na druhé straně hystericky tlačený proletářský internacionalismus, založený na cizí ideologii, jenž za vlády politického, masového vraha Stalina, již ve 30. letech, ukázal svou podstatu. Nicméně...nevyhnutelnost zmíněné socializace a cílená informovanost společnosti dělá své. Fungovalo to před sto lety, funguje to i dnes. Jeden z velkých kladů snímku jsou, sice lehce zveličené, ovšem reálné praktiky kapitalistické vlády. Koalice, kupčení se státními zakázkami (přičemž tehdejší korporátní vládcové měli k dispozici všeobecné dělnictvo), politické trafiky, maximální korupce a při nejhorším i špinavé důkazy o nevěrohodnosti konkrétní osoby. Praktiky, jenž se zřejmě dědí. Toto jednání, jenž se odráželo ve společnosti, bylo jistě tím hlavním hnacím motorem. Nepochopitelná nenasytnost kapitalismu vyvrcholila Černým pátkem 1929 na americké burze. Kam vedly skoro další dvě desetiletí víme bohužel všichni velmi dobře. Socializace je tedy nevyhnutelná. Tím se dá částečně pochopit smýšlení zamilované bolševické dvojice i jejich přátel. Zvláště pak, když nám snímek nabízí ještě pohled na nestoudnou rozmařilost a tragicky směšnou pomoc bližnímu svému od tehdejší buržoazní společnosti. Samozřejmě hnanou do extrému, který občas vytváří i nechtěný humor. Jsou tak zlí, až jsou směšní. Film sází na jednoduchou demagogii. Všichni buržousti jsou nenasytná hovada a všichni proletáři jsou poctiví chudáci, kteří si ani byt z protekce nevezmou. To potom ty odpady lítaj, protože dnes je všeobecně známo, že každý proletářský dělník, komunista, byl vlastně vrah. Filmová a společenská demagogie tu s námi bude navždy. Každý to dělá po svém. Proletariát 20. a 30. let beru (až na démonizování Ruska) a bytostně odsuzuji komunistické, politické zločiny 30. a 50. let. S tímto postojem se dá Annino rudé prozření plné zásadních otázek a excelentních, hereckých výkonů, krásně vychutnat. Kdyby do své politické hry tvůrci nevtáhli Masaryka ( "pan prezident říká, že se to má vyřídit ein, zwei...") jehož humanitní socializmus byl drcen mezi dvěma mlýnskými kameny, neváhal bych hodnotit ještě o stupínek výše. S rozumným pohledem a s informovaností současnosti, si lze udělat vlastní názor na celé toto období, jenž nám snímek nepochybně skvělým způsobem nastiňuje. Po režijní i herecké stránce výborné. Zbytek je na Tobě. (07.08.2014)

Už je to pár let, co jsem četla Olbrachtovu předlohu, ale pořád jsem přesvědčená, že to vůbec není špatná kniha. Pamatuju si, jak mi postava Anny připadala uvěřitelná a pochopitelná, jak byl její vztah k Toníkovi živočišný, jak jim postel voněla ocelí. Co se s tím vším stalo v režii Karla Steklého? Něco strašného. Anna je tu epizodní venkovskou husou, která se úplně ztrácí ve sledu davových scén. No, některé jsou docela působivé. Většinu té neskromné stopáže ale tvůrci vyplácali na úmorné schůzování a nejdebilnější dialogy v dějinách kinematografie. (15.01.2012)

Oslavná kantáta Ivana Olbrachta přišla tehdy, v nejtužším období stalinských represí, vládnoucí komunistické straně náramně vhod. Její filmová podoba v režii Karla Steklého totiž svým mimoděčným entuziasmem bezezbytku naplňuje žádané a žádoucí požadavky dobových ideologických poradců, kterým osud nově zrozené socialistické republiky ležel na srdci víc než vlastní život. Zkorumpovaná masarykovská policie, zlotřilí političtí činitelé, bezskrupulózní fabrikanti, vykořisťované služky, poctivé proletářské lásky. A náležitě uvědomělí herci Marie Tomášová, Jana Dítětová a Josef Bek. Koho by to neburcovalo? Máňo, prosímtě, ty tak všechno víš, pověz mi, co je to bolševik? – Tím tě straší stavitelka, né? Hólka, ty se bolševiků bát nemusíš! Jsou to samý dobrý lidi. Dělníci, chudý pracující... No, co chceš? Já jsem taky bolševik! (27.02.2009)