Byt

Za.¬         Dobře zpracovaná blbůstka bez přesahu z genru surrealistického i existencialistického, zcela poplatná dobovým manýrám, jejíž přidanou hodnotou je známý český režisér J. Herz objevivší se v herecké úloze a pak také hudba výborného Z. Lišky. Sám I. Kraus hraje velice dobře svoji hlavní úlohu, režisérské vedení je na úrovni, J. Švankmajer je nejen jedinečný animátor, ale i schopný režisér. Žel, musím dodati, že tato nicotná blbůstka, jakkoli schopně vyhotovená, zůstává pouhou nicotností, pouhou hříčkou, a pro to odměna nemůže býti tak sladká, jako by tomu bylo v případě hodnotnějšího díla.¬                 "Za originalitu, za vtipnost" sdílím s uživ. Matty, který tato určení projevil ve svém opoznámkování; jeho hodnocení ovšem už nesdílím… (15.12.2019)

Měl bych tu byt. Chceš se podívat Od nějakýho Švankmajera. Ale jo, proč ne. Na jmenovce je jméno takové, jaké tam je, a proto je každému jasné, že rutinní činnosti, jako pohled do zrcadla či pověšení obrázku, se zde budou rovnat souboji s fyzikálními zákony a co teprve ty nenasytné zdi. Ale světlo nám ukazuje světlo....ho*no světlo, sedni a žer. Zdeněk Liška se sice předchozího Pikniku nezúčastnil, ovšem zde si to vynahradil neskutečně. Epické vokály nejvyšší kvality jen tak zasadit do krátkometrážního snímku, si může dovolit opravdu jen on. K tomu nádherné surrealistické absurdno a je tu slastná podívaná na to, jak mistr vnímá film s živými herci, jako umění. (22.07.2013)

Kdyby mě takový Švankmajer pozval k sobě domů, asi bych se trochu obával. Proč? Po shlédnutí tohoto filmu bych měl strach, abych se například vůbec občerstvil nebo aby se mi nestala nějaká další zapeklitá lapálie. Jinak to asi vypadá, že si začínám k Švankmajerovi hledat cestu (aby ne, když na surrealistické umění se vždy rád podívám), oproti Mužným hrám patrné zlepšení. Jen tak dál. (12.05.2009)

Podobně jako Dalí si Švankmajer po celý tvůrčí život vystačí s omezeným počtem oblíbených motivů. A znáš-li kontext jeho tvorby, působí přízračně pohled na připravené jídlo na stole. Ve finále je přinesena živá slepice... Po Rakvičkárně a Historii naturae do třetice analogie s jedním z předešlých snímků, tentokrát spíše formální než obsahová: po Fantasii druhý film s živým člověkem, druhý černobílý a opět jde o nemovitost. Ale tohle je trochu jiná káva. Ve fantasii zpodobňují domy a jejich podstatné prvky jednak magii životního prostoru, jednak jsou nositeli přetrvávání a zanikání. SPOILER Ale Byt je prostorem hrůzy – horor. Nikoli „vzpoura věcí“, nýbrž vzpoura reality (a to doslova: „reality“); když nic není tím, čím má být a všechno funguje přesně naopak. Uvězněn v tom, co se zdálo být domovem a ukázalo se být cizotou. Šílená past vybudovaná vlastním utvářením světa. Kouzelník se slepicí přináší záchranu v podobě staré dobré sekyry k rozsekání dveří, jimiž vstoupil. A ukazuje se, v čem záchrana spočívá: Nakonec se tu můžeš jen podepsat; aspoň podepsat. Sám. Sám ve svém bytě. Ve svém bytu. Ti před tebou měli týž a ti po tobě budou mít opět týž. Každý sám. (16.09.2011)

Vynikající, ale zároveň velmi depresivní snímek Jana Švankmajera, jehož děj se odehrává v místnosti se starým zdivem a odporným bytovým doplňkem (na což jsme ostatně u Švankmajerových filmů již zvyklí). Postava Ivana Krause (starší bratr Jana Krause), která se do takto vybaveného bytu dostává nedobrovolně, je postupně víc a víc terorizována všemi rekvizitami a nábytkem, jejichž vlastnosti a uživatelnost vykazují přesný opak. Krausova bezmocnost vrcholí zjištěním, že se z místnosti nedá odejít a že není sám, kdo se z bytu živý nedostal. Podobně depresivní zakončení filmu, použil autor i ve svém dalším mistrném díle "Kyvadlo, jáma a naděje". (26.01.2006)