Občan Kane

Aj keď vo svojej dobe prepadol, neskôr si vydobil nálepku "najlepší film všetkých čias". Z dnešného pohľadu film pôsobí stále tak, akoby mu roky nepribúdali. Príbeh o vzostupe a páde časom neskutočne bohatého vydavateľa New Yorkského denníka je stále aktuálny a ešte dlho bude. Posledné a tajomné slovo z jeho úst..."rosebud", rozpúta pátranie po jeho životnej kariére , úspechoch i pádoch. Sídlo, aké sa mu podarilo vybudovať a majetok aký nazbieral si zasluhuje obdiv. Najlepší film to pre mňa nebude, ale prívlastky ako jeden z najlepších a prelomových filmov kinematografie si určite zaslúži. 80%. (31.07.2011)

Co kdysi dávno posunulo celou kinematografii ještě o kus dál od němého filmu, je dnes stále poutavý a chytře strukturovaný příběh o ztrátě a pomíjivosti, korupci životem a vůbec o klišé, že peníze ti štěstí a lásku nekoupí. Welles skvěle zvýraznil, jak se soud o člověku mění pouhou perspektivou jednotlivých vypravěčů. S druhou projekcí po mnoha letech jdu s hvězdou nahoru, oslovený kamerou a stylem, předně ale za to, jak je KANE podaný, komplexní a tíživý, a má obsahově hodně co říct. "I don't think any word can explain a man's life." (08.03.2018)

Poprvé jsem tento film viděl v hlubokém předlistopadu ještě jako student v jednom z tehdejších klubových kin. Apelativní děj, tolik upomínající na CASABLANCU nebo DIKTÁTORA, je plně na místě a fakt, že je spjat s mimořádně vynalézavou nadčasovou formou, mu jen prospívá. Léta 1939-1941 byla nejhorší dobou minulého století. Síly demokracie a humanismu, kterým nakonec nezbylo než se proti Belzebubovi z Berlína spojit s Mefistem z Moskvy, byly totálně vepsí. Nepřipraveny na jakoukoliv konfrontaci - natož na tu válečnou - trávily čas zajímavým folkórním obyčejem: vydáváním svých spojenců do rukou nepříteli, který smrtelně ohrožoval je samé. Hranice mezi totalitou a demokracií byly zanedbatelné. Velká hospodářská krize i vzpomínka na sociální otřesy, které s sebou přinesla, byly v živé paměti současníků. A určitý typ podnikatele, britský kruh kolem lady Astorové, francouzská Action francaise, i američtí podnikatelé v osobnostech různých velkopodnikatelů starého kapitalismu typu mediálního magnáta Hearsta, "voněli" nanejvýš nahnědle (nebo, chcete-li, načernale). OBČAN KANE, upomínající na starší vědeckofantastický román Jacka Londona ŽELEZNÁ PATA, je současně aktuální rekonstrukcí i varovnou predikcí tohoto zextrémnělého starého, konzervativně zabarveného typu liberalismu. Film-predikce. Film-varovná predikce. Film-apel. Film-výzva. Film-dílo oprávněně nadčasové a burcující. Takový chce být - a také je - Wellesův OBČAN KANE. (O tom ostatním už tady v nejrůznějších komentářích byla řeč.) (09.10.2008)

Old, but cold... Tohle je tedy ten klenot a stavební kámen kinematografie v jednom? Rozhodně to není vůbec špatné, ale mně jsou tak nějak bližší nepatrné kamínky, nalezené čistě náhodou při okrajích mé životní cesty, a na tomhle monumentálním a mistrně vysochaném balvanu pro mě poupě emocí nevykvetlo. Ale při prvním zhlédnutí nějakých deset let zpátky to na mě vůbec nezapůsobilo, tak třeba za dalších deset let uvidím nefalšovanou dokonalost. Prozatím se pro mě vrchol Wellesova génia bude nacházet v poválečné Vídni. A něco málo vysvětlujících slov od mistra Michaela Chabona: "Dlouhý vertikální zdvih kamery zšeřelým zákulisím opery, jenž končil u dvou kulisáků, zacpávajících si nosy, když Susan Alexandrová nastoupila ke svému debutu. Kamera střešním oknem prudce sjela do zpustlého nočního klubu přímo na nebohou Susie. Jak se postavy dozvěděly o posledních slovech, když s ním v místnosti nikdo nebyl. Extrémní detaily, nezvyklé úhly záběru, rafinované aranžování pozadí i popředí, dokonalé propojení slova a obrazu. Bez ponurosti a odvážných kamerových experimentů, bez divadelního nasvícení a neobvyklých úhlů záběru by to byl pouze solidně napsaný film o zazobaném všivákovi." (04.11.2012)

O Občanu Kaneovi byly napsány stovky nejrůznějších rozborů a analýz, cokoli napsat by bylo jako nošení dříví do lesa. Přesto bych se pokusil o vlastní interpretaci, tedy, jak jsem film pochopil já. Charles Foster Kane, tiskový magnát a jeden z nejvlivnějších Američanů posledních několika dekád, umírá ve svém přepychovém ale nedokončeném sídle Xanadu. Jeho posledním slovem před smrtí je jakýsi "Rosebud". Novináři si ale s touto informací nevědí rady. Vyšetřením původu tohoto slova je pověřen reportér Thomson. Během své pouti se Thomson setkává s osobami, které měli pro Kanea v určitých obdobích jeho života důležitý význam. Ty Thomsonovi (divákovi) zprostředkovávají velmi subjektivní a nejednoznačný pohled na Charlese Kanea. Každý zpovídaný totiž Kanea zná jen z určitého úhlu, a proto si o něm nelze udělat jasný obrázek. Vzniká tak na první pohled komplikovaná mozaika, při bližším pohledu se v ní ale lze bez větších potíží orientovat. Teď bych rád předestřel několik typických znaků tohoto veledíla. Především je to tolikrát zmiňovaná kamera s vysokou hloubkou ostrosti. I to vypovídá o nejednoznačnosti filmu. Divák se může v podstatě zaměřit na jakoukoli část záběru. Pokaždé tak může sledovat trochu odlišné vyprávění. Ač se zdá, že syžet snímku je komplikovaný, není to úplně pravda. Struktura retrospektiv a flashbacků se pravidelně opakuje. Do některých ale Welles vkládá i sekvence, které nemohou být vzpomínkami postav na Kanea, to může být občas trochu matoucí, Welles si jakoby pohrává s divákem. Dále bych uvedl např. extrémní nadhledy a podhledy - ty Kanea doslova monumentalizují. A nemohu zapomenout na časté užití dvojexpozic. [==] Ve filmu lze najít různé paralely mezi hlavní postavou Kanea a skutečným tiskovým magnátem Williamem Randolphem Hearstem, který se snažil všemožně překazit natáčení snímku. [==] Orsonu Wellesovi bylo při natáčení jen 24 let, jedná se tak o předčasný vrchol jeho režisérské kariéry, jednak i proto, že mu byla dovolena naprostá svoboda při realizaci, které se později již nikdy nedočkal. (15.03.2007)