Mission: Impossible II

Zatiaľ najhorší diel série. John Woo akčné scény zvláda na výbornú, dokázal to aj tu, ale príbeh a všetko okolo akčných scén je čistá hovadina, preto to nemôže fungovať. Už ten úvod je debilný, hoci to lezenie po skalách má adrenalín, ale to si len tak Ethan Hunt ráno povie: "Ó, aký krásny deň, dnes mám chuť sa zabiť?". Nasleduje ďalšia nezmyselná naháňačka na autách a prečo?, lebo je to cool a Hunt nám rád ukáže ako sa dá ľahko zbaliť kočka. Zimmerova hudba šľape, ale vokály , pravdepodobne od Lisy Gerard, ktoré mali vzbudiť súcit, alebo ľútosť tam jednoducho nesadli. Nie do takto ladeného filmu. Film je založený prevažne na akčných scénach, no mnoho z nich je prestrelených, zákony fyziky idú bokom, no jednoducho nebolo to ono a vždy som našiel niečo, čo mi vadilo. Slabé 3 hviezdy a len na jedno pozretie. 50%. (07.03.2016)

„Dám vám vědět, kam pojedu.“ - „To nemusíte. Pak by to nebyla žádná dovolená.“ Kdepak. Ethan může na volno zapomenout. Zvlášť, když se jeho zaměstnavatel nespokojí s pouhým mobilem a podřízeného nahání vrtulníkem v horách. Už po té úvodní skalní exhibici jsem pochopil, že budu muset „vypnout“, což se mi naštěstí vcelku podařilo. Takže všechny silně přestřelené, kaskadérské akční sekvence (vedou ty s motorkou, vrcholem je pak pistole v písku) jsem zvládl prakticky beze vzteku, dávivého smíchu či psychické újmy. Kvalit jedničky sice druhý díl nedosahuje, právě kvůli té místy až do absurdnosti vedené akci, ale to rozhodně neznamená, že bych se nebavil či snad nudil. Z postav je to samozřejmě hlavně o Ethanovi, ovšem Nyah má dostatek šarmu („Takže nejen hezká tvářička.“) a záporák Sean též není vyloženým šlápnutím vedle. Škoda, že Woo neodhadl tu míru, čistý průměr. „Ne…na tohle není proškolená.“ - „Jít do postele s mužem a lhát mu? Je to žena. Má tedy veškeré potřebné proškolení.“ (04.11.2018)

Mission Impossible jednička mě příjemně překvapila. Jak svými dvěma mistrovskými scénami v CIA a v tunelu, tak svým krásně překombinovaným dějem, ve kterém se sám divák cítil jako špión, i celkovou atmosférou seriálu. To všechno ve dvojce chybí a navrch přidává hudbu Hanse Zimmera (ehm), patos, trapnou akci, nudu a motorky. (14.01.2007)

Základním problémem Ethana Hunta je fakt, že není schopný nalézt svojí identitu. Ani osobní, ani žánrovou. Zatímco De Palma šel cestou akční špionky, John Woo vykročil po stezce jemu tak familierně známé: po stezce akčního filmu. Jenže ta je scénáristicky tak rozbitá, tak zasypaná kamením a hlušinou, že zhruba první půle filmu je naprostý otřes. Úroveň dialogů je na úrovni nezáměrného absurdního dramatu, děj otřesně schematický, napětí veškeré žádné. Tam, kde si divák v jedničce alespoň trochu lámal hlavu s dějem, nabízí Woo tristní kompilaci zpomalovaček a s nezájmem natočených pseudošpiónských scének, které nepřesvědčí snad ani pětileté dítě o své věrohodnosti. Očekávaný zlom do akčního finále úlevu nepřinese. S Huntem se opět nelze jakkoli ztotožnit, ta postava neobsahuje vůbec nic zajímavého krom milionového kukuče a hezkých hadříků. Milostná linie je otravná a naivní, čili nějaké soucítění s melodramatickými tóny se nekoná. Pravdou je,že jakmile se na scéně objeví holubi, ocitá se Woo zase na tom svém oblíbeném parníčku a vystřihne docela pěknou akční sekvenci, která ale v důsledku vyzní jako absolutní výkřik do tmy. Tohle se všem zúčastněným (snad s výjimkou Hanse Zimmera) nepovedlo. (15.01.2007)

Díky tomu, že filmová série "Mission: Impossible" s každým dílem mění režiséra, uchovává si nejen svěžest a neokoukanost, ale také sepjetí s aktuálními tendencemi hollywoodské kinematografie. Každý z režisérů totiž není žádný solitér, nýbrž svým přístupem přesně zapadá do určitého období hollywoodské kinematografie. Jenže zatímco od třetího snímku začala série trendy výrazně předznamenávat, dvojka dnes vyznívá jako hořký relikt dekády, kterou završovala. Ve své době vyzdvihovaný revisionismus, že hrdina ranku Jamese Bonda se zamiluje, je s typicky devadesátkovým přepáleně cool machismem redukován na směšnou báchorku o lásce na první povrchní pohled. Excesivně patetický a graciézně formalistický styl Johna Wooa je zde oproštěn od vypjaté osudovosti archetypálních hodnot a dobové naléhavosti jeho hongkongských filmů a stává se nezáměrně usměvavou manýrou. Chtělo by se oslavovat stylovou odvázanost a formalismus nahrazující symboličnost a schémata, ale kvůli spojení s dnes neodbytně vyznívajícím čurákovstvím většiny figur zanechává spíše hořkou pachuť. Pokus o mramorizaci Ethana Hunta do ikony coolness dále selhává díky marnému scénáři, parodiím nahrávající vyhrocenosti, ale také vinou karikaturně přepáleného záporáka se snad historicky nejnižším charismatem. "Mission: Impossible 2" tak dnes odstrašujícím způsobem připomíná to, jak zoufale schematické a sebestředně nabubřelé byly ještě relativně nedávno hollywoodské blockbustery. Tedy ne že by se ještě dnes nenašli vyznavači devadesátkového povyšování čurákovství na přednost nebo že by dnešní sofistikovanost hojně nesklouzávala k sebestředné onanii, ale vlajkové lodi Hollywoodu táhnou odlišnými vodami. Ostatně aktuálně nový díl série "Rogue Nation" vykazuje s dvojkou řadu paralel - herecky "výrazný" záporák, vztah hrdiny s ambivalentní kolegyní. Jenže právě díky důslednému odvržení prvoplánovosti a naopak důslednému profilování postav i scénáři pečlivě balancujícím mezi osudovostí a šviháckým nadhledem, se vyhýbá všem úsměvným neduhům éry, kdy ženy automaticky padaly hrdinům kolem krku a gerojové sváděli nazlobené odvetné duely se zlotřilými padouchy. (03.09.2015)