Lisandro Alonso je bezpochyby nejoriginálnější osobností nové vlny argentinského filmu. Narodil se 2. června 1975, vystudoval Universidad del Ciné v rodném Buenos Aires, pracoval jako asistent režie a mistr zvuku a v roce 2001 úspěšně debutoval snímkem Svoboda. Jeho následující tituly Mrtví (2006), Fantasma (2006) a Liverpool vzbudily svým osobitým filmovým jazykem mimořádný ohlas na mnoha prestižních festivalech včetně Cannes.
„Polovinu života trávíme uprostřed rutiny, které si nikdo ani nevšimne. Chtěl jsem zachytit právě tyto minimalistické momenty, aby si divák uvědomil, jak se svým životem vlastně nakládá“, říká Lisandro Alonso výstižně ke své úsporné a přece uhrančivé metodě. Jeho takřka bezdialogové, meditativní snímky jsou však vzdáleny jakékoli vizuální antropologii: přestože mnohé z nich působí i díky obsazování neherců až kvazidokumentárním dojmem, jejich síla tkví především v obřadně pomalém tempu a promyšlené formální stylizaci. Dominuje zde sofistikovaná práce se zvukem, prostorem a plynutím filmového času.
Ačkoli jeho důsledně minimalistická a formálně precizní díla oslovují výhradně zasvěcenou skupinu kritiků, nepatří Lisandro Alonso mezi manýristické tvůrce, jejichž význam uměle přiživuje elitářské publikum. Pětatřicetiletého solitéra, který si své filmy si píše, točí, produkuje i střihá sám, sice nezajímají očekávání diváků ani komerční potenciál – jeho skutečná radikalita ale spočívá hlavně v tom, jak osobitě a poeticky stáčí náš pohled ke každodennosti.
Alonsovy snímky jsou nepochybně dobrodružstvím pro trpělivé. Přesto se ho ale vyplatí podstoupit: všechny čtyři jeho dosavadní tituly jako by byly součástí neviditelného tvůrčího ekosystému, v němž všední okamžiky nabývají na významu, kvalitě a mysterióznosti. I díky tomu se pátrání po člověku a světě, který obývá, stává v Alonsových úchvatných filmech pátráním po podstatě kinematografie.
Zdroj: Asociace českých filmových klubů
