POMO

Hned úvodní čtvrthodina mistrovsky představí ústřední postavy, jejich vnitřní bolesti, konflikty a životní motivace. Především postavu Enza Ferrariho, továrníka a inženýra, železného a zásadového muže s pošramoceným rodinným životem. Adam Driver se pro tuto roli narodil, energie a tón filmu stojí ještě více na něm, než na autech. Osudová a zároveň energická hudba Daniela Pembertona, místy doplněná vokály, dává filmu duši. Retro stylizace prostředí i ostatních postav je skvělá, každý z vedlejších herců disponuje potřebnou osobností. Trefné dialogové hlášky, které osvětlí smrtelné nebezpečí vášně závodníků i nelehkou pozici Ferrariho a jeho firmy v daném odvětví - odpovědnost za životy v honbě nejenom za prestiží, ale i kardinálním udržení firemního byznysu.

Těch 140 minut oteče jak voda. J.A. Bayona ovládá řemeslo a žánrová pravidla, a má v ruce silný skutečný příběh. Nezdržuje se v prologu ani v letícím letadle a své postavy háže do sněhového pekla co nejdříve. Až tam je poznáváme. Vzájemné zpovědi pocitů v zoufalé situaci fungují a rostoucí počet průběžně umírajících přidává na dramatičnosti. Kanibalismus je podaný decentně a šokuje především tím, jak dlouho na něm hrdinové příběhu museli fungovat. A jak si na něj zvykli. Dobří herci a působivé uzavření filmu s myšlenkami mezi řádky. Výtku mám pouze k práci s orientací při střihu některých záběrů zkoumání horské oblasti kolem letadla.

Typická role pro skvělého Barryho Keoghana ve vztahovce s odstíny Talentovaného pana Ripleyho, v prostředí Favoritky s britpopovými šlágry. Panoptikum postaviček bohaté rodiny, do které se Keoghanova postava infiltruje, ovšem nevzbuzuje pochopení, zájem ani soucit diváka, na čemž padá i pro dramatizaci filmu klíčová pavučina jejich vztahů s ním. Vztahů, které prostě nejsou správně budované. Film se tak stává ambiciózním, ale nedostatečně fungujícím cynicko-psychologickým konstruktem s několika zajímavými scénami a neustálou, zvědavost vzbuzující nejednoznačností. I ta ale nakonec působí spíše výsledkem stejně nepřesné režie, s jakou Emerald Fennell vedla Promising Young Woman.

Epic slasher goulash. Sice bez atmosféry a strachu, ale s viditelnou znalostí slasher žánru a scénářem, který ho umí efektně boostnout a místy i překvapit. Máme tady totiž nejenom gore masakry, ale i efektní únos a scény honu na vraha připomínají Mlčení jehňátek či Sedm. Jíž pomrknutí na Halloween v prvním záběru filmu ale dává najevo, že se tady nebude vykrádat, ale pouze přiznávat úcta ke klasikám. Mordy jsou místy sympaticky béčkově přepálené, chrumkavě propečená thanksgiving večeře na hraně nechutnosti. A hlavní čučoriedka Nell Verlaque neokoukaně hezká.

Naivní, ale milé. Zpětné odkrývání souvislostí kdo, co a proč je v první polovině promyšlené, cyklojízda v druhé polovině ještě rychlejší, vypjatější a s více překážkami. Pravděpodobnost takového “náhodného” potkávání se na Manhattanu mizivá a honění kola autem v jeho přecpaných ulicích nereálné, ale film se nebere vážně, takže cajk. Holky hezké, Joseph Gordon-Levitt sympatický a zloduch Michael Shannon pro akční komedii správně excentricky vyšinutý. Bajkeři si pošmáknou, akce je efektně natočená a sestříhaná.

Funny Games bez uměleckých servítků, natvrdo bez kompromisů v míře zobrazované hrůzy, která by pro diváka ještě mohla být komfortní. Miguel Ángel Vivas vytváří v dlouhých záběrech dusnou atmosféru s tušením zlých věcí, u kterých divák doufá že nenastanou. Protože ví, jak lehce by se v reálném životě mohl ocitnout ve stejné situaci. A ony nastanou... Scénář ovšem vedle této lišácky komponované psychologické hry s divákem zavání taky zlověstným cílem otřást jím překročením obvyklých hranic žánrové zábavy. A tím se shazuje přesně v rovině, ve které sofistikovaně opatrnému Hanekemu tleskáme.

Z netflixovské party Don’t Look Up a White Noise. A přesně tak dobře mířící na cíl, ale míjící ho, jak byste čekali. Poznávací dialogy s pár existenciálními myšlenkami, které ale nejsou nijak objevné. Dramatičnost filmu boostující scény narůstajícího napětí, které nám pokaždé pouze naznačí, co se “tam venku” může dít. A digitální jeleny pro dotek mystiky, ale bez smysluplného zakomponování do dějové struktury. Elegantní, o vynalézavost se snažící kamera vtahuje, ale na odvážnou kreativitu Jordana Peela nedosáhne. A konverzační rovina se pouze snaží o sociologii na evropské čí asijské scenáristické úrovni. Přesto ale film baví a dobře se na něj kouká. A taky chápu, pokud je pro někoho zajímavým alternativním příspěvkem do katastrofického žánru. Přesně takhle nějak by totiž k tomu mohlo dojít.

Repetitivní lamentování nad traumatem a výčitkami svědomí hlavního hrdiny časem nudí, ale ponurý tón troskotající japonské pozice ve válce přihrává gigantickému monstru vrchovatě. Godzilla je zde za zlověstných tónů temné hudby symbolem hrůz války, včetně devastující jaderné hrozby. Oceánské scény s ní jsou vynikající, mají gradaci i nápady, jak z jejích fyziologických možností vytěžit maximum. Je hrozivá, naštvaná a nezničitelná. Scény s ní ve městě jsou pouze doplňkové, jakoby tvůrci nechtěli opakovat stokrát viděné (i v amerických monster filmech) a chtěli si udržet specifický lodní a vodní dějový charakter. Rozpočet $15M USD na tak kvalitní CGI mayhem je neuvěřitelný a úspěch v amerických kinech by mohl znamenat změnu uvažování hollywoodštích rozpočtářů, co potřebuje a co nepotřebuje dobrý biják. V tomto ohledu je Godzilla Minus One podobným “transformačním fenoménem” letoška, jakým byl Barbenheimer.

Nikoliv o něco slabší než Gladiator (jak jsme doufali), ale pouze o něco lepší než Robin Hood (bohužel). Úryvky z historických etap Napoleonova kariérního vzestupu a “dobývání světa”, komorně prokládané vztahem s ženou jeho života. Film baví herci a občasnou bitvou, ale vnitřně je odtažitý až nijaký, bez zájmu nebo schopnosti najít v Napoleonovi osobnostní rysy, na kterých by mohl budovat psychologii jeho příběhu a nějakou myšlenku. Ani nevyužívá možností jeho osobní konfrontace s vedlejšími postavami, které právě mohli vyprávění naplnit hutným obsahem. A Napoleonův milostný vztah, kterému je věnována značná pozornost, zůstává chladný a divákem neprocítěný. Zakázkově rutinní vyprávění vzbuzuje obavy, že delší režisérská verze bude sice informačně obsažnější, ale stejně bez duše. První historický film Ridleyho Scotta bez hudební identity.

Michael Fassbender se zajímavě hýbe, chodí a tónuje hlasem. A to je vše. Jeho monologové úvahy jsou stejně vyprázdněné jako řemeslo jeho postavy, a naturalistickou mlátičku dvou chladnokrevných profíků jsme už dávno viděli jinde v intenzivnějším provedení. Vůbec by nevadila jednoduchost příběhu, kdyby byla kompenzačně ověšená nápaditými momenty, originálním psychologickým profilem hlavní postavy a formálními hrátkami. Ale Zabiják nic z toho nenabízí. Forma je precizní a čistá, ale nevýrazná. Setkání s perfektně obsazenou Tildou Swinton u stolu vzbudí zvědavost a zúčastněnost diváka téměř jako face-to-face rande Al Pacina a Roberta De Nira v Heat, ale taky zůstane jedinou scénou, kterou si z filmu zapamatuji. Na Davida Finchera to je málo. Coby podobně minimalistickému, autorsky osobitému a emocionálně více angažujícímu profilu nájemného zabijáka dávám jednoznačně přednost Američanovi s Georgem Clooneym.