Tosim

Je vidět, že tvůrci chtěli natočit moderní film o události z českých dějin, který by se zároveň uplatnil v zahraničí. A snímek o Mašínech je zároveň i českým dluhem, ať už si o bratrech myslíte dobré, nebo špatné. Já, který jsem někde uprostřed, jsem si užil tíživé zobrazení padesátých let, silné rodinné motivy a ambivalentní postavu německého vyšetřovatele. Závěrečná část, útěk, je částečně hůř zvládnutá z hlediska dynamiky vyprávění a tak se částečně dostavuje nuda. 70%.

Jan Pachl měl už letos výborný zářez s Volhou, tak mě docela šokovalo, že natočil ještě další seriál, a to detektivní. Lehký nadprůměr, spolehliví herci, jako vždy jistá kamera Marka Jandy a příjemně melancholická hudba Michala Pavlíčka, takže jediným (ovšem velmi výrazným) záporem jsou často nedotažené kriminální zápletky. Škoda, ovšem druhá řada by mi taky nevadila.

Jiří Svoboda se svými thrillery skrz atraktivní zápletku snaží vyjadřovat ke společenským jevům současnosti, na čemž by nebylo nic špatného. Většinou si vybere nějakou literární předlohu, ovšem sám si ji zpracuje do scénáře a výsledky jsou všelijaké. Nevím, jestli je to zrovna tímhle, ale Cesta do tmy je zatím to nejhorší, co cca za dvacet let natočil. Bez napětí, šťávy, plné klišé a jednorozměrných postav (pomalu až karikatur), s vizuálními hrátkami á la devadesátá léta, neustále se opakujícími scénami, které divák znovu vidět nepotřebuje, ale kterými ho lze mučit. Jiří Svoboda je bez debat legenda, ale pokud natočí ještě dva, tři podobné snímky otřesné úrovně, nepůjde to k duhu vůbec nikomu.

Petr Kubík si po pohádce odskočil k jinému žánru. Vůbec netuším, kdo autor scénáře, Jc Kovář je, ale je dobře, že se chlapi klasické situace, nastolené ve filmu, snažili ozvláštnit formou a černým humorem, ovšem bohužel došli jen na půl cesty. Rád jsem zase po čase v něčem viděl sympaťáka Jana Zadražila, zbytek je pro mě pouze průměrem.

Bez mučení přiznávám, že z Anny jsem byl nadšen podstatně víc než z Martyho, možná proto, že jsem ji zhlédl jako film a ta hutnost a napínavost vyprávění měla na mě v sevřenějším tvaru mnohem větší účinek. Já vlastně nevím, co bych vytknul. Vynikající technická stránka, neokoukaní, skvělí mladí herci, jimž výtečně sekunduje střední herecká generace a to všechno korunují současná společenská a vztahová témata, na která se snímek dívá se značnou mírou zaujetí, ale zároveň ze všech možných perspektiv. Ani závěrečná dějová zamotanost mi nevadila, naznačovala totiž nečernobílost všech postav. #annaismissing obsadí jistě v mém žebříčku letošních českých filmů jedno z předních míst!

K technologii AI jsem dost obezřetný, ale tady posloužila dobré věci. Beatles jsou prostě vizionáři i více než půl století od svého rozpadu. Jestli máš aspoň kousek hudebního srdce, tak to musíš cítit.

Fakt se mi líbí, že Branagh přistupuje k Poirotovi jinak, ostatně, je to jedna z mála nových cest, ostatní už jsou dost prošlapané. Hrátky s kamerou, hororové prvky a vynikající hudba film dost zachraňují, konečné rozuzlení je lehce za hranou uvěřitelnosti (se kterou Agatha Christie vždy bojovala), velmi sympatický je étos snímku směrem k naději. 70%.

Princezna zakletá v čase mi byla sympatická zejména tím, jak netradičně oživovala žánr české pohádky, tak jsem byl na druhý díl zvědav. Ovšem "pokračování" tak úplně pokračováním není, rozšiřuje univerzum prvního filmu o víc motivů a všímá si nových postav, což by v zásadě nebylo nic špatného. Jenomže všeho je strašně moc. Figur, motivů, fantasy prvků, dějových kudrlinek, takže jsem se ve vyprávění chvílemi fakt ztrácel. Možná stárnu, ovšem třeba jen platí klasické "méně je někdy více." Třetí díl, chlapi, už fakt netočte. 50%.

Biják plný emocí, který ze mě paradoxně nedokázal vyvolat téměř žádnou. Neživotný sled scén, kdy se k sobě hlavní představitelé (až na jednu zbytečně vypjatou scénu), chovají v podstatě korektně, což tzv. "skutečný život" připomíná ze všeho nejmíň. Za Alana Aldu, kterého jsem mohl zase po letech vidět hrát, ale dík.

Ze začátku jsem byl fakt nadšen, obzvlášť když film byl doopravdy vtipný. Jenomže v druhé půli, kdy snímek ztrácí dech a zároveň vás v čím dál větším tempu mlátí po hlavě jedno feministické moudro za druhým, je to spíše kontraproduktivní. Navíc ten význam ve smyslu, že nebýt Barbie, hrály by si holky jen na mámy, takže máme být Mattelu vlastně vděční, zavání ještě víc. Ale jo, čekal jsem úplnou blbost a to díky Bohu naplněno nebylo, nejvíc jsem si užil Willa Ferrella. 70%.