Tsuki

Seriál si velmi trefně bere na paškál dva protilehlé přístupy moderní společnosti. Na jedné straně je tady otevřený a svobodomyslný přístup, který není tolik svázaný pravidly a rozhodně si nebere servítky, ale zato má potenciál být urážlivý nebo někomu ublížit. Na druhé straně je tady novodobější přístup, který se snaží být přísně korektní a definovat různá omezení ve jménu toho, co je „správné“, avšak v cestě za tím být chápavější a empatičtější vůči některým jedincům a vyvarovat se diskriminace někdy nabývá tak zrůdné formy, že paradoxně některým lidem ubližuje zrovna tak a uvaluje na ně mnohdy nesmyslné limity, které brání svobodnému vyjádření (a které jsou potažmo někdy až opačně diskriminující). Tyto dva svého druhu extrémy vnímám dlouhodobě a troufám si říct, že jsou zřetelné nejen napříč světem (ať už jsme v Japonsku, v Evropě nebo třeba v Americe), ale i napříč dějinami a dobou. Jako by lidstvo nebylo schopné zůstat ve vyváženém stavu, ale vždy směřovalo buď k jednomu nebo druhému extrému (naprostá svoboda vs. naprosté omezení). Z toho důvodu jsem moc ráda, že konečně vidím nějaké filmové (seriálové) dílo, které se rozhodlo na tyto tendence v rámci novodobých dějin poukázat. A to navíc velmi vtipnou formou. Každý díl dokonce vygraduje do jednoho humorného muzikálového čísla (není to tedy stoprocentní muzikál, ale co díl, to jedna muzikálová píseň, která je na jedné straně vtipná svým „přepísklým“ podáním, na druhé straně ale většinou obsahově dost trefná a pravdivá). Co se týká těch dvou protichůdných tendencí, zmíněných výše, v Japonském prostředí jsou ztotožněny s érou Šówa, konkrétně jejím koncem v 80. letech, a nynější érou Reiwa, tedy érou současné mladé generace. U nás by se takto mohla srovnat současnost s 90. lety (a případně i většinou předcházející poválečné doby). Výsledek je podobný. A vtip je v tom, že tento seriál využívá sci-fi prvek o cestování časem. Ovdovělý tatík, padesátník Ogawa Ičiró s rozjívenou pubertální dcerou na krku, který je zároveň svérázným učitelem a baseballovým koučem na střední škole, se zcela omylem dostane záhadnou autobusovou linkou z roku 1986 do dnešní současnosti (2024) a nestačí se divit, co vidí. Jeho přístup se okamžitě střetává s dnešní realitou. A jeho osmdesátkové chování a názory jsou rázem označeny za nevhodné a urážlivé… Na roce 2024 se ale dá najít i leccos dobrého, takže se Ogawa rozhodne v současnosti setrvat a přijít všem těm rozdílům ve společnosti na kloub. To by byl v kostce popis tohoto seriálu. Je toho však víc a Ogawa není jediný, kdo cestuje časem. Seriál se trochu zamotává v paradoxech cestování v čase a řešení dalších postav, ale v tomhle ohledu je třeba to brát hodně s nadhledem. Vše slouží spíš humornému záměru, rozhodně nejde o důkladně promyšlené sci-fi. Cestování v čase je zde spíše nástrojem vypravování. A mimo komiku tady jde samozřejmě o to konfrontovat dvě rozdílné generace a přístupy. V některých dílech je tato tendence větší, v jiných je upozaděná pro účely posouvání příběhu postav. Celkově je tam však tématiky relevantní pro tuto dobu hodně a pod komickým „obalem“ je mnoho z toho opravdu k zamyšlení. Hned na začátku se seriál věnuje extrémní ohleduplnosti vůči lidské citlivosti a potřebám v kontrastu s naprostou bezohledností a neempatií. O něco později hlavní postava objeví sociální média a snaží se pro změnu vypořádat s anonymními komentátory a „hejtry“. V tomto díle se řeší absurdita útočných, nenávistných a odsuzovačných vyjádření vůči věcem, které se daného člověka nijak netýkají. Jak se ukáže, někdy může jít také o jakýsi druh „schovávání se“ za pohled společnosti, snahu ztotožnit se s nějakým rádoby „správným“ postojem, aby člověk vypadal, že s obecným postojem ve společnosti táhne takříkajíc za jeden provaz. Osobně mě v seriálu velmi zaujala zrůdně vyhrocená scéna u večeře, kde se řeší dávný přešlap (konkrétně nevěra) jedné z postav. Díky vyhnání do absurdna seriál jasně poukázal na problematiku vytahování starých chyb a neschopnosti odpustit. A napříč celým seriálem se takto hlavní postava pokouší díky své „osmdesátkové“ mentalitě bojovat s nešvary současných tendencí. Nicméně, seriál se nesnaží říct, že dříve to bývalo lepší, naopak poukazuje stejnou měrou i na problémy v minulosti a na omyly ve starých názorech. Zkrátka, nic není černobílé. Seriál se pokouší rozdílné pohledy férově konfrontovat a finální sdělení je jasné – nakonec vyhrává vyvážený postoj, nadhled, tolerance a pochopení vůči různorodosti života. V tomhle ohledu si cením toho, že si seriál zvolil právě takové téma. Celkové zpracování možná není úplně vyvážené a najdou se silnější a slabší díly, ale za mě rozhodně nevšední a velmi originální seriálový zážitek. ~(4,2★)~

Nepochybně důležitý dokument odhalující události týkající se bojů v posledních dnech druhé světové války u nás. Konkrétněji tedy v Praze na místě Českého (Československého) rozhlasu, který měl svým vysíláním i ze strategických důvodů zcela zásadní úlohu. Přiznám se, že o těchto událostech jsem jakožto mladší generace neměla téměř žádné povědomí, takže je určitě fajn se v tomhle ohledu „obohatit“, alespoň ze zprostředkovaných zkušeností. Nicméně si myslím, že zpracování dokumentu je poměrně nezáživné a příliš se soustředí na drobné konkrétnosti a rekonstrukce jednotlivých bojů či střeleb, aniž by si vyhradil alespoň nějaký čas na vykreslení širšího obrazu (což si myslím, že je obzvlášť důležité právě pro ty diváky, kteří s touto historickou kapitolou nejsou příliš seznámeni). Obsahová hodnota tedy nepochybná, zato forma zpracování nějak pokulhává a působí zastaralým, mdlým dojmem. Vzhledem k tomu, že však na toto téma očividně neexistuje jiný dokument (minimálně nezatížený komunistickými manipulacemi s pravdou), tak je i za to třeba Českou televizi pochválit. ~(3,2★)~

Skrytý japonský skvost na Netflixu. Velmi přirozeně napsaný scénář a citlivé a přesto velmi upřímné provedení. Režisérka a scénáristka HIKARI toho sice ještě nevytvořila moc, ale očividně jí talent nechybí. Rozhodně byla dobrá volba obsadit do hlavní role skutečnou handicapovanou dívku, ne pouze herečku. Film tím získává na autenticitě a nutno říct, že Mei Kajama je skutečně v roli Jumy skvělá. Za tímhle snímkem jde vidět velký kus práce a také snaha o citlivé a pravdivé vyobrazení tématiky, která je místy velmi choulostivá. Zdá se, že na pozadí proběhlo mnoho konverzací mezi režisérkou, Mei Kajamou (dle krátkého interview dostupného na YT byla zahrnuta i její matka) a zbytkem štábu. A to vše se ve finálním díle odráží. Film je zároveň pozitivně laděným náhledem do vnitřní cesty jedince za osobní svobodou. Juma může být pro mnohé inspirací, že i zdánlivé překážky a omezení se dají překonat, pokud má člověk dost kuráže a dívá se na věci z té lepší stránky. Líbí se mi věta na anglickém plakátu: Disability is a state of mind. Přesně to vystihuje esenci tohoto filmu. Dále ještě zmíním, že mě potěšilo zahrnutí osobité dívčí kapely CHAI do hudebního soundtracku. Film obsahuje jak titulní píseň N.E.O., tak i jejich další píseň Hai Hai Akachan. A myslím, že právě jejich optimistický a svérázný styl k filmu dobře pasuje. 37 sekund mi zkrátka a jednoduše hodně sedlo a režisérku/scénáristku HIKARI budu mít tímto nadále v hledáčku. ~(4,7★)~