Crawler-D

Once prezentuje pověstný kus filmařiny, jež je o hledání krásy. Je to film, který nebyl vytvořen s komerčním cílem, ale paradoxně díky své nezávislosti (a pár poznámkám Spielberga) se stal značně výdělečným. Proč? Odpověď je jednoduchá i složitá. Once vypráví upřímný a osobitý příběh, který působí tak uvolněně, tak ztřeštěně a tak dojímavě, že by nechal chladným jenom sněhuláka na Sibiři. Je to o lásce, která je nevyřčená, která proplouvá obrazy a dodává jiskru mezi každý pohled Markéty a Glena. Celý film je pak díky tomu také prostoupen komikou, jemnou, zastřenou, jež klíčí z neohrabanosti při seznamování, neuvěřitelných záminek pro další setkání a mnoha lidí, jimž je skrze hudbu dopřáno plnit si své sny (úředník v bance). Geniálním způsobem je do filmu zakomponován i náš rodný jazyk, jímž Irglová jako rodilá Češka mluví, protože kromě několika humorných momentů představuje i důležitý romantický dějotvorný prvek, jež může v nečesky mluvících lidech vyvolat řadu otazníků stejně jako v Glenovi.

Scénář se zabývá těmi největšími blbinami v Leeově životě a herci skutečně hrají jak o život.

Základ jedničky vyždímán do poslední kapičky, až se musí scénáristé uchýlit k nebetčně hloupým charakterům a "zvratům".

Chris Weitz je naprostý břídil a doufám, že případná dvojka se mu vyhne velkým obloukem. Pohřbil naprosto dokonalý a promakaný příběh. Zlatý kompas je hrozně uspěchaný, řada scén je podána s nebývalou zkratkovitostí a spousta scén vyvolává efekt "wtf?". Jako že uprostřed arktické pustiny stojí osamělá chata, ve které je malý kluk (pozn. v knize je součástí celé vesnice); že se najednou objeví divná ženská s tváří Evy Greenové, která řekne Lyře pár povzbudivých slov a zase zmizí (ve filmu se o divoženkách mluví dřív než se s jakoukoliv setká a má to úroveň) a úsměvy budí i akční scény, ve kterých jsou strašlivými digitálními efekty zakomponovány látající divoženky a obrovská armáda se zbraněmi honící malé děti rozesměje svou nechtěnou komikovou víc než jakýkoliv díl Oridnace v Růžové zahradě atd. Takovýchto neduhů je pln celý film. Nemuselo to tak být, protože jinak filmu dominuje famózní herecké obsazení a trikoví daemoni. Jen tak na okraj - z celého filmu jako největší klad hodnotím Sama Elliotta, který je nad věcí, a jeho zaječici, která nejvíc perlí (i když jen dvakrát).

Krásné. Český film roku.

Film, který svými dvojjakostmi a trojjakostmi ztrácí pevnou půdu pod nohama, a i největší literáti science fiction budou kroutit hlavou nad zpracováním časové smyčky.

Královna Alžběta byla velkou panovnicí a v očích mnoha lidí je díky své historické proslulosti božskou osobou. Cate Blanchett a Shekhar Kapur díkybohu pokračují v započaté tradici, a tak Alžběta není nedotknutelnou bytostí, která jedním slovem ničí státy a nejmocnější vládci se před ní třesou strachy. Kdepak. Na rozdíl od mnou filmařsky milovaného Království nebeského se Královna Alžběta: Zlatý věk vydává víceméně po přesně dané historické stezce a dramatizací a lehkým přikrášlením nám přibližuje skutečnou Alžbětu. Tu, jež musela odolávat útokům vnitřních i vnějších nepřátel, která musela dodržovat zvyky hodné královské osobě, ale která zároveň byla ženou mající podobné tužby jako ostatní a ženou, která se bez všech těch okras jeví křehce a zranitelně. Všechny tyto polohy, charakteristiky a detaily dokázali Blanchett s Kapurem do filmu propracovat a vytvořit tak neobyčejný pohled na jednu panovnici. Vděční za to můžeme být především Cate Blanchett, která zvládá sehrát všechny královniny nálady s grácii a elegancí (především bouřlivé projevy), ačkoliv k mistrovskému herectví v první Královně Alžbětě jí chybí pevnější a rozhodnější režisérská ruka. Kapur totiž už „mezi-filmem“ Čtyři pírka přišel o část svého talentu, a tak Zlatý věk nepůsobí tak uvolněně, promyšleně a vášnivě zároveň. Komická sebereflexe, jež poněkud kazí první dojem ze začátku, a unáhlené střihy, jež brání intimnějším, oku lahodícím a intelektuálně vybíravějším pohledům, nedovoluje Zlatému věku byť se přiblížit královské úrovni první Královny Alžběty. Na Zlatém věku je pak navíc zřejmý syndrom pokračování. Na první film zřetelně nenavazuje, ačkoliv ten skončil překrásným koncem, jež není explicitně otevřeným, ale dovoluje pokračování osudů (a že třicetiletá vláda nabízí materiálu). Dalším prvkem, ve kterém je očividný syndrom pokračování, je větší rozpočet v těsném sevření s větší pompézností a velkolepostí. Na jednu stranu tu máme zbytečné pozlátko čítající desítky nejrozmanitějších (ale přenádherných) garde rób, více filmových lokací a v neposlední řadě akčních scén, bez kterých se první Královna Alžběta zcela obešla. V potaz se však musí vzít, že přeci jen to je „zlatý věk“, takže potřeba zachytit ho hmatatelně je nejen přirozeností, ale i druhem nutnosti, jež zmlsaného diváka dovede k filmu.

Vůbec to není tak blbé, ajk jsem očekával. Melancholicky mě udeřila trefně zachycená atmosféra Vánoc, jež není trapně zironizována, ale je ldisky úsměvná (i mrazivá) Oceňuji i na české poměry technicky precizní zvládnutí.

Za prvé, je to geniální. Film je zachycen na jeden záběr a není to jenom pouhá vychcanost, která slouží pro efekt, ale i pro zvýraznění myšlenky filmu, který se snaží sebereflexivně poukázat na dějiny Ruska. Pro někoho nudné, ale po nezáživné Matce a synovi mě tímhle Sokurov mile překvapil. Doporučuji všem, kteří se neštítí Ruska a kteří milují pomalé a chytré filmy, jež dokáží vyudovat atmosféru a okouzlit.

Zábavně chytrá zlodějina, kterou si Sodenbergh odskočil od svého standartu a vůbec to nevadí.