Blizzard

For a Moment Freedom je dalším filmem v řadě, který vypráví příběh skupinky či jednotlivce snažící se dostat ze své rodné země, ať už z důvodů politických, náboženských či osobních. Nedávno jsem zrovna viděl korejský Crossing, který byl dost tragický i smutný a také trochu mírnější snímek 14 kilómetros. V tomto případě jde o tři skupiny, které jsou složeny z mužů, žen i dětí a i přes jejich rozdílné důvody, mají všichni společný cíl. Uprchnout z Íránu přes Turecko, emigrovat do cizí země a získat tak šanci na nový život. První část není díky černým převozníkům nereálná, ale získání azylu není tak snadné, jak si zprvu sami mysleli. Film působí docela silným dojmem a to především v těch negativních částech při žádosti o azyl. Vznikají však i pouta přátelství a snímek je vtipně odlehčen třeba takovými scénami jako je volání jednoho přeběhlického příslušníka do rodné země, kam poslal i fotky svého úspěchu z Turecka. Dílo je to celkem komplexní, dojde i na mučení, rasismus, lichvu a udavačství. Dobré jsou hlavně herecké výkony některých představitelů, se kterými divák cítí větší či menší dávku sympatie. Místy může sice tohle drama i nudit, ale minimálně za to sladkohořké zakončení si ode mě tu čtvrtou hvězdu zaslouží. (7/10) [MFFKV 2009]

Vlčku, vlčku, tys mi dal, aneb jeden ze slabších filmů letošních Varů. Volchok je jeden z těch příběhů, ve kterém se dozvíme, jak to dopadá, když matka - lehká to děva, totálně sere na svou dceru jako na placatej kámen. Tohle mělo být asi silné drama, ale přívlastky, které mě teď napadají, jsou akorát nudné a depresivní. V Sochi, kde film vyhrál hned tři ceny, asi žádné pořádné drama páni porotci neviděli, ale to se má asi jako s diváckou cenou ve Varech, kde figuruje např. snímek Líbáš jako Bůh. Matka věčně není doma, svou dceru akorát ignoruje nebo ji uráží. Zkrátka nám ukazuje, jak se dá hlubokou klesnout. Jedna scéna se mi tu ale přeci jen líbila. Když se matka hádá s jedním ze svých milenců, dcerka ho ze skříně omráčí sklenicí a poté se jeho tělo společně s babičkou snaží odnést do nemocnice. Samo o sobě to tak vtipně nezní, ale až to uvidíte, budete vědět, co mám na mysli. V tuto chvíli se celé táhnoucí drama mění na okamžik v komedii, a kdyby takových okamžiků bylo ve filmu více, dal bych asi i tři hvězdy. Herecké výkony jsou dobré a to jak hlavní malé představitelky, tak i její katastrofální matky. Tento malý umělecký snímek a debut Vasilije Sigareva mě i přesto, že mám ruské filmy rád, příliš nezaujal a má k jakémukoli ocenění, alespoň dle mých kritérií, hodně daleko. (4/10) [MFFKV 2009]

Velké překvapení letošního festivalu. Tak dlouhé a nenásilné ždímání slz z řad diváků jsem už dlouho nezažil. Film jsem si vybral hlavně podle traileru, ve kterém jsem spatřil cosi magického a jsem rozhodně rád, že jsem jej zvolil do svého programu. Skutečný příběh vážně nemocné dívky je především o víře, lásce a smrti, obsahuje však prvky fantasy, které se mi dost líbily, i když jich tu není mnoho. Např. scéna kdy Camino sní, že ji rodiče vysadili na ulici a pronásleduje ji temný anděl na hřbitov, je jako vystřižená z nějakého hororu. Tyhle snové úniky mimo svět, ve kterém všichni žijí, mají také svou symboliku. Oceňuji je ale hlavně z hlediska jistého odlehčení té drsné reality, která se odehrává na plátně před vašima očima. Postav je ve snímku mnoho, ale těmi hlavními jsou především hlavní hrdinka Camino, její až místy fanatická věřící matka a otec, který je v podstatě slaboch, ale svou dceru věrně miluje. Je však zbytečné vůbec popisovat o čem to vlastně je, protože tohle je jeden z filmů, který každý musí vidět na vlastní oči, aby byl zasažen velkou dávkou emocí. I když již na počátku tušíte, jak to asi dopadne, v průběhu sledování filmu i ateista začne věřit, že se stane zázrak. Jak už jsem řekl dříve, příběh je hodně silný a v podstatě přes 2h sledujete, jak malá holčička bojuje v bolestech o přežití, s vírou, se svou matkou, sama se sebou, a přesto to ani chvilku nenudí. Při tomto snímku budete soucítit, nenávidět i milovat. Ještě jednu věc bych rád vyzdvihl a tou je výborná dramatická orchestrální hudba, kterou složil Rafael Arnau. (9/10) [MFFKV 2009]

Public Enemies jsou krásným příkladem toho, že i kombinace kvalitního režiséra - Mann a výborných herců Depp + Bale, může dopadnout špatně a nepomohlo tomu ani velké plátno v Thermalu, ani ta festivalová atmosféra. Na úvod malé srovnání Dillinger vs. Depp. Film má vydařený start a slušný konec, ale ten prostředek je za trest. Nuda, nuda, nuda. Honička v lese se mi sice líbila, ale tu zas sráží vykradená hudba. Tím dalším kamenem úrazu je ta proklatá digitální kamera, tohle jsme si nezasloužili. Je zajímavé, že v městských interiérech či exteriérech Mannových předchozích filmů mi tolik nevadila, ale zde jsem opravdu trpěl. Nejen, že se to sem nehodí, ale ještě některé scény vypadají jako laciná TV inscenace za pár korun, prostě hnus. Kdyby to mělo look např. jako Road to Perdition, chrochtal bych pravděpodobně blahem a šel bych s hodnocením o něco výše. Za takovou vizuální stránku ale mohu akorát přidat další hřebíček do gangsterské rakve a ocenit PE jen třemi hvězdami. Dobová atmosféra a kostýmy jsou jinak na úrovni, ale Bale se mi tu moc nelíbil, zato Deppovi sedne snad všechno. Nakonec tedy to jediné, co se tentokrát Mannovi povedlo, bylo mé znudění a uspání v sále a to projekce začala už ve 22:30. (6/10) [MFFKV 2009]

Black Dynamite byl prvním nočním nedělním filmem, který jsem v letošních Varech viděl a projekci odstartoval sám Scott Sanders. Film se nese ve znamení BTP. B znamená Blaxploitation, T značí tribute neboli poctu a konečně P má prostý význam parodie. Něco podobného se tu více či méně úspěšně snažil udělat např. Tarantino nebo Rodriguez se snímkem Grindhouse. BD ale dle mého názoru uspěl o něco lépe. V případě, že se spokojíte s našlápnutou komedií se skvěle hláškujícím kung-fu ass-kickerem, nebudete rozhodně zklamáni. Vtip je tu povětšinou jen lehce nadprůměrný a úsměvný, ale kromě několika scén jsem se rozhodně nesmál jako někteří jedinci v Thermalu, kteří museli být při naprosto obyčejných a nevtipných záběrech na plátně i jiných projekcí filmů snad na drogách nebo viděli asi svou první komedii v životě. Tento druh filmů rozhodně nevyhledávám, funky hudba mi také není zrovna blízká a některé scény byly až příliš bizarní, divné či kýčovité. Přesto se mi tento snímek líbil, a i když vlastně o nic nejde, působí to po většinu stopáže docela zábavně. Nakonec jsem rád, že jsme si projekci s přítelkyní nenechali ujít a po všech těch těžkých dramatech, které nás teprve čekaly, byla tahle černá jízda velmi osvěžujícím začátkem festivalu. Pokud se vám tedy líbily komedie ve stylu špióna Austina Powerse, tohle pro vás bude jako stvořené a pokud si k tomu dáte ještě pár Anacond, je to již sázka na jistotu. (7/10) [MFFKV 2009]

Na bitkaře Bronsona jsem se původně chystal až na 44. filmovém festivalu ve Varech. Měl však tu nevýhodu, že vyšel pár dnů před odjezdem a jelikož byl trailer více než zajímavý, vyřadil jsem jej z programu a vyšlé DVD, které vypráví o člověku jako o "most violent prisoner in Britain" jsem si stačil pustil ještě doma. Jak je tento životopisný portrét natočen? Je to taková úchylná artovka na drogách. Bohužel trailer svou kvalitou opět překonal výsledný snímek a i když se jedná o celkem zajímavou sondu do mysli jednoho "blázna", jeho zpracování je místy dost nemastné i neslané zároveň a celý film je vlastně skvělý jen díky hlavnímu představiteli Bronsona a tím je samozřejmě v této roli dokonalý Tom Hardy. Díky němu, dobré hudbě a několika zajímavým scénám, je na co koukat. Zbytek je však jen povrchní koláží a sondou do mysli jeho samotného a nakonec vyjde v podstatě naprázdno a to i přesto, že se nám to tvůrci snaží podat abstraktně uměleckými záběry. (6/10)

Pro někoho možná silně dojemné drama o vztahu otce se synem po tragické autonehodě, pro mě však jen lehce nadprůměrné severské drama, neboť jsem z této oblasti viděl mnoho lepších děl. Po nešťastné události se otec i syn v podstatě do sebe uzavřou, přicházejí výčitky i sebeobviňování a nešťastný otec se dokonce pokusí o sebevraždu. Prarodiče se snaží chlapce před otcovými depresemi a jeho nezodpovědným chováním ochránit, ale on s opatrovnictvím svého syna nesouhlasí. Společně odjedou strávit léto na ostrov, kde mají venkovský domek. Jak se film blíží ke svému konci, oba hlavní aktéři si uvědomují, že život musí jít dál a konečně se na povrch dostávají jejich emoce, které v sobě po celou dobu dusily. Nikoliv špatný, ale zcela jistě ani uchvacující švédský snímek, který je především dobře zahraný, ale jinak ničím zvláštním také nevyniká. (6/10)

Jak se blíží 44. ročník Varů, doháním resty z minulého roku. Příběh o čestném Amalovi je jedním z nich. Nadprůměrné především díky svému prostředí a vyšší hodnocení za sympatického až naivně poctivého hlavního představitele. Amal je především o chudobě a bohatství a samozřejmě o lidech, kteří se k těmto dvěma odvráceným stranám více či méně blíží a vzájemně se zároveň mezi sebou prolínají. Tento film by se měl povinně promítat nejen nenažraným mezinárodním korporacím, ale i všem chamtivým lidem snažící se maximalizovat zisk na úkor všeho ostatního. Třeba by se alespoň ta špetka Amalovi ušlechtilosti a sebeobětování na ně přenesla a svět by byl hned o něco lepší. (8/10)

Cage is back! Nebo taky ne. Ale jedna věc je jistá, ubráno na vlasech a přidáno na kvalitě, alespoň ve srovnání se sérií jeho filmů v posledních několika letech. Co tedy od snímku Knowing očekávat? Především směsici několika žánrů, která nebyla zrovna šťastně namixována, neboť se film nemůže rozhodnout, čím vším chce být. Slušná je mystery atmosféra, především v samotném začátku filmu - to je ta dobrá část. Rodinné drama o zmatených ovečkách odkázaných k záhubě s hysterickou matkou - to je ta horší část. Od Proyase se určitě očekávalo více, obzvláště po vydařeném předchozím sci-fi I, Robot s Willem Smithem a jeho kvalitní režijní minulost zmiňovat ani netřeba. Apokalyptické sci-fi takového formátu by si však zasloužilo lepší scénář, ve kterém není tolik zbytečných scén a pobíhajících dětiček - teď odkazuji na tu prostřední část filmu. Nicka i jeho ratolestmi bych vyškrtl, tohle prostě není Harry Potter. Obsadil bych tam dospělého herce, kterému by hlasy lezly na mozek a udělal z toho temnou psycho-haluzárnu ve stylu Dark City a ne rodinný popcorňák. Knowing má dobrý začátek, relativně uspokojující konec, zato nevyrovnaný a slabší střed a to už jen díky naprosto zbytečné zápletce s čísly. (6/10)

Sice s týdenním zpožděním, ale nakonec přece. V 17h bych měl chodit do kina asi častěji, divácké osazenstvo čítající celkem 5 členů, z toho se ještě jedna brunetka stihla během krátkých 99 min celkem 3x přebalit mimo sál kina, už jsem jí chtěl dát knoflík a říct jí, že se nemusí vracet. Po přetrpění česky předabovaného traileru k novému Harrymu a několika dalších archivních kousků, které už jsem viděl někdy před víc jak měsícem, mě pěkné úvodní titulky rychle proškolily v nadcházející kletbě jménem Lamia, která je jen tak mimochodem dle řeckých tradic vyobrazena zcela jinak a autoři si ji tu pěkně přizpůsobili k obrazu svému. Již na začátku mého komentáře si nenechám ujít otřepanou frázi a s klidným svědomím tento film můžu prohlásit za první letní (ne)očekávanou hitovku, která nezklamala. Drag Me to Hell můžu přirovnat k prvnímu dílu Transformers. A co mají tyto dva naprosto rozdílná díla společného? V podstatě nic, ale jeden shodný prvek tu přeci jen je a tím je jejich dopad na diváky. Stejně jako u Transformers i zde si mnozí říkáme, že je to trapná blbůstka, která se nám však líbí a proto i já klidně vlepím tu jednu hvězdu navíc a pasuji Drag Me to Hell na můj první pětihvězdný celovečerňák roku 2009. Už jen když srovnám, kolik špatných, průměrných a nadprůměrných ''hororů'' jsem za poslední, dejme tomu, dva roky viděl, DMTH i se svými neduhy a kozlem z toho pořád vychází jako vítěz. Film samozřejmě stojí především na atmosféře, kterou Raimi staví prostřednictvím lekaček, které sice více či méně čekáte, ale díky audiovizuálnímu zpracování vždy potěší a létající kapesník byl opravdu dotěrná potvora, stejně jako bitkařka Mrs. Ganush, která by zatopila i takovému Bronsonovi . K lepšímu hodnocení jistě přispěla i ta již zmiňovaná samota v sále, kterou zas ne každý měl možnost při tomto filmu zažít (spíše naopak, kor při ČSFD předpremiéře) a že právě kvůli takovým snímkům je lepší porušit společenské konvence a je lepší je sledovat v temném koutku bez dalších přísedících, aby mohla emoční fontána pěkně tryskat. Pár vtípků a narážek by se tu také našlo, zuby, sliz, kopání hrobu nebo třeba záběr na pokoj, kde je vidět plakát s nápisem ''Baby, Hang On'' jsem se Christine potměšile zasmál pod vousy, které ani nemám. Když mé milé hrdince spadla na zem v autě obálka, už jsem bohužel tušil, jak to asi celé dopadne. No, a když tu není Bruce, který by stejně akorát tak rozřezal knoflík motorovkou, musí se uznat, že tohle se Raimimu povedlo. DMTH vám sice koule neutrhne, ale i tak je to více než povedená lekačka, navíc spojená se zábavou. Tedy pohádky je konec, šel jsem na tramvaj, nastoupím dovnitř a hádejte. No samozřejmě, nikdo nikde, jenom naproti mně sedí cikánka a divně na mě čumí… (9/10)