DaViD´82

Škoda, že to není stejně tak dobře dohrané, jako je to rozehrané (a to i navzdory za vlasy přitaženému výchozímu bodu). Jenže vše co je na první půli navzdory tématu nemelodramatické, věrohodně ukotvené v realitě a naturalistické z ranku "ač tohle či tamto rozhodnutí (ne)schvaluji, tak plně chápu, proč se k němu ta která postava odhodlala a jak k němu došla", tak je druhá polovina srážená faktem, že postavy se mnohdy stávají spíše loutkami, které jsou vedeny skrze přes koleno lámaná "filmová" rozhodnutí, která šustí papírem až uši zaléhají. Ostatně i půda pro finální rozhodnutí se začně připravovat až na poslední chvíli a nikoli v průběhu celé stopáže. A nic z toho by nutně nemusel být až takový problém (přeci jen je to stále působivě podané i obdivuhodně odehrané; a není to jen o strhané Marion), kdyby však právě tyto aspekty nebyly zcela proti tomu, o co se to do té doby více než úspěšně snaží.

Není to v žádném ohledu vyloženě špatné, ale mohlo to být o tolik lepší, kdyby se to dokázalo rozhodnout, zda to chce být nekompromisní špinavou (proti)válečnou ukázkou hrůz a nesmyslnosti válečného bytí i bití se, tankové porno poplatné desítkám miliónů hráčů World of Tanks či stylizovanou akčňárnou "nás málo, jich mnógo", která je někde na pomezí Třístovky a sovětských propagandistických válečných snímků let padesátých. A aby té rozháranosti nebylo málo, tak to v polovině předěluje tarantinovská patnáctiminutovka, která působí jak nepoužitá scéna z Hanebných panchartů. A v každém z těch stylů to tu více tu méně funguje, ale dohromady to jako jeden celek neštymuje ani na chvíli.

Jak je první polovina svébytná, žánrově netradiční, mezi charaktery jiskřící a dokonale vygradovaná cca patnáctiminutovou mlčenlivou scénou loupež/koncert, tak je ta druhá již vesměs standardní (jakkoli na svou dobu homosexuálním podtextem odvážná), utahaná, přešlapující na místě a jediné co její existenci přeci jen ospravedlňuje, je až úplný závěr.

Jakožto snímek brojící proti apartheidu je to pravda poněkud naivní. Ovšem ona to není nic více než kulisa (jakkoli okatě naroubovaná kam se dá) pro hitchcockovský thriller držící se všech pravidel i klišé žánru; máme tu tedy muže z davu, který nemá o ničem ani páru a kterého mají všichni jako pěšáka na své šachovnici zájmů. A v této rovině to již přeci jen funguje o poznání lépe především díky tomu, že to umí být napínavé (bohužel spíše v první polovině), dynamika "nevěřím ti, ale potřebuji tě" dua Caine/Poitier nepostrádá grády a hlavní záporák má náležité charisma i respekt, aniž by se uchyloval k prvoplánově "zlounským" krokům. Ve výsledku solidní, ale právem časem zapomenutá žánrovka, ve které namísto obvyklé motivace nevinna/pomsta/peníze jde o ideály.

Make (queer) love, not war, so says Mr. Bowie. Po většinu stopáže netradičně zpracované téma vzájemného respektu (lásky?) mužů na opačných stranách barikád, mříží i kulturních zvyklostí v zajímavém filmu. Když ovšem něco označíte za zajímavé, tak jde svým způsobem o pokrytectví, jelikož operujete na „území nikoho“ mezi jasně definovanými pojmy dobré/špatné. A tento film je přesně takový; tedy zajímavý spíše než dobrý či špatný a je v mnoha ohledech srážený nepatřičnostmi (zajatecký tábor ve čtyřicátých letech podbarvený osmdesátkovým synťákovým soundtrackem hrající japonské rytmy evokující „Mimořádnou linku Praha-Tokio“ či obsazení Davida Bowieho, který se ani nesnaží být Celliersem a je Bowiem jak ho znáte; akorát tady má místy rozcuchanou kštici značící, že je vnitřně rozerván nebo když necháte Japonce v japonštině mluvit „šogúnskou“ hlasitou táhlou mluvou, což je působivé, když však toho samého Japonce necháte to samé a stejnou dikcí přednášet v angličtině, tak to trhá uši, zajatci jsou všichni takoví načančaní apod.). Největší problém (krom táhlosti) je ovšem dnes již slovutná scéna „zúčtování“ před nastoupeným táborem, kdy je sice jasné o co tvůrcům šlo a jak to mělo na papíře působit, ale prodat se jim to nepodařilo ani za mák... Já vám hned říkal, že je to zajímavý film.

Patříte mezi ty, kteří si přáli, aby „nolanovky" nebyly tak (zdánlivě) prosty emocí? No, víte co se říká... "Dej pozor na to co si přeješ, mohlo by se to vyplnit". Protože Interstellar více než co jiného působí jako Nolanova upřímně míněná odpověď na výše uvedenou výtku. Akorát je to snaha více chtěná a násilně tlačená než přirozeně vyplývající z děje a postav. Přitom je to dlouho (což vzhledem ke stopáži znamená opravdu hodně dlouho) sympaticky racionální (a je evidentní odkud pramení to soustavné připodobňování ke Kubrickově 2001), až se to však překlopí ve variaci na Frekvenci nahlíženou spielbergovsky rodinnou optikou. Ovšem pokud přeci jen mermomocí hledat nějaké připodobnění, tak se vyloženě nabízí Kontakt, který také svou racionální rovinu v závěru hodil do koše; i když ne tak doslovně jako Interstellar (a je zvláštní, že je to na jednu stranu TAK lacině doslovné a přitom je v tom výrazně mezi řádky skryto, jak a čeho bylo pro lidstvo během finále docíleno). Buďto to skousnete či ne. Já to skousl především díky tomu, že hned první replika dcerky v celém filmu jasně určí, odkud a jaká pointa přijde. Ovšem když nic jiného, tak zůstává neopakovatelný audiovizuální dojem (speciálně pak v Imaxu) pionýrské výpravy do neznáma, který soustavně bere dech; když už ne emocemi, tak minimálně tím co a jak zobrazuje. Krom toho jde o jednu z mála pravověrných velkorozpočtových science fiction, kde je většinu stopáže kladen důraz na první z těch dvou slov a nikoli na to druhé, jak bývá standardem. A to zase není až tak málo, když k tomu navíc máte celkem solidní šanci, že vám to třeba sedne i po té emoční stránce. Následné projekce mě však v následujících letech semlely natolik, že jsem si tu melodramatickou stránku nakonec naprosto zamiloval; a v tu chvíli není co řešit.

Ani nápaditá práce se scénou a nepřekvapivě plně v roli ponořená Gillian (jejíž největší přínos tkví v prostém faktu, že role Blanche při vší té hysterii, umluvenosti a afektovanosti mississippského protahovaného přízvuku se může velmi lehce zvrtnout v nesnesitelně otravnou; což se Gillian nestane ani na moment) nedokáží přebít naprosto neopodstatněnou délku a Bena Fostera, který sice není vyloženě špatný, ale spíše než jako rovnocenný herecký protihráč k Andersonové působí jako její sparing partner, který nezvládá jí diktované tempo inscenace.

Hyde Park (Civilizace) na ČT a právě DVTV (konceptem v zásadě zpravodajský videokanál) jsou pohříchu jediné dva publicistické pořady v našich luzích a hájích, u kterých divák nemá pocit, že by se autoři na probírané téma/osobnost připravovali pět minut před vysíláním formou přelétnutí jedním okem souvisejícího záznamu na Wikipedii. Navíc Veselovský zvládá i publicistickou vyšší dívčí a když má reagovat na vývoj debaty a odchýlit se od "bezpečí" připravených otázek, tak to i tak má hlavu a patu a neztrapňuje sebe sama jako drtivá většina jeho kolegů. Drtinová v tomto zaostává a u ní kvalita rozhovorů kolísavá; umí perfektně vyargumentované a k věci, stejně jako jednostrané úlety kolem ezoteriky. Osamostatnění se od "jha ČT" každopádně oběma (a ostatně všem v zákulisí okolo týmu Jana Rozkošného) prospělo, jelikož to vyvolává dojem (čím neříkám, že to tak i je), že mají carte blanche „čím a (s) kým“ se chtějí zabývat. U Martina je to bez výjimky dobře, u Daniely je to mnohdy s odevzdaným pokrčením ramen.

Teenage Mental Nigga Transformers

Distingované, nedávající i pozornému divákovi nic zadarmo, chladné, do morku kostí ryze britské, s uvěřitelně zpracovaným světem (kontra)špionáže, kde se nepoužívají zbraně, ale operuje se čistě s (dez)informacemi... Ano, i kdybyste to snad nakrásně nevěděli předem, tak velmi záhy rozpoznáte, že se jedná o adaptaci jedné z le Carrého knih. Tentokrát jde o adaptaci třetí části ze série s Georgem Smileym (ten je zde čistě v "cameo" roli) a jedná se o objevení le Carrého pro filmová plátna v adaptaci, která předznamenala styl, kterým se veškeré zdařilé adaptace jeho děl vyznačují až do dnes. Z hnidopišských výtek snad jen povzdechnutí si nad nevyužitím němčiny v pasážích z východního Německa a k tomuto typu snímku až nevhodnou doslovností v závěrečné pasáži během jízdy autem.