Matty

Zavádějící český titul (původní je From Weepies to Chick Flicks) maskuje, že jde o docela chytrý produkt pop-feminismu. Hlavní zásluha patří Molly Haskell, která prezentuje zhuštěnou a zároveň lehce rozšířenou verzi své vlivné knihy From Reverence to Rape. Některé výroky samotných hereček a filmařek na druhou stranu stahují úroveň dokumentu směrem k bulvárním plkům a pouze posilují stereotypní vnímání ženských filmů a jejich divaček.

Jako předkrm k filmu Woodyho Allena tahle vztahová komedie nezklame. Vědoma si možností herců i rozpočtu, nejde do velkých existenciálních témat – přesto by i ve své lehké váhové kategorii mohla dosáhnout lepšího výsledku. Nemoudře jsme v úvodu delší čas ponecháni ve společnosti sympatického Sama, který ale, jak záhy vysvitne, nebude jedinou důležitou postavou. Nebylo mi zkrátka po chuti odbíhat od něj v nerytmických intervalech ke dvěma dalším párům. Zpomaluje to film a ztěžuje výraznější sžití s některou z postav. Samův příběh by přitom jako samostatná povídka hravě obstál. Možná měl Radnor pro začátek zůstat jen u ní. 65% Zajímavé komentáře: Nathalie, Toj, ScarPoul

Tohle je válka! Superhrdinové tady sice jsou sebestřední pošuci (jako Watchmen), ale když je svět potřebuje, vědí, co dělat a dlouho nad tím neváhají (jako Superman). Nordický bijec s kladivem a sklony k teatralitě, vědátor, který se čas od času vytočí až do zelena, oživená akční figurka – dokonalý produkt amerického válečné propagandy, jinak taky hrdinové marvelovského univerza. Všichni byli v souladu s cílovým publikem vsazeni do nerdovského světa Tonyho Starka (tzn. protagonisty dvou komerčně nejúspěšnějších titulů série). Nadsazená optika popkulturně poučeného diváka, kterou je na Thora nebo Kapitána pohlíženo, film chrání před přílišnou vážností, aniž by na druhou stranu vznikal dojem, že vlastně o nic nejde. Emocionální vtažení do děje představuje hlavní cíl Whedona, který potřebuje přesvědčit diváky, i Furyho, které musí dovést k pevnějšímu semknutí hrdiny. Jde přitom skutečně o čistě pragmatický cíl, pracovní úkol, chcete-li, takže se nekoná zbytečné sentimentální plkání a plakání. Teprve zneužitím smrti jedné z důležitějších postav končí sebe-destruktivní přeměřování eg a děj se může přesunout k vícekrát zmíněné válce „my“ versus „oni“ (Avengers jsou v důsledku jenom dalšími zbraněmi hromadného ničení, až na ty emoce…). Neznamená to, že by předcházejících sto (nebo kolik) minut nemělo mimo akční scény a Starkovy hlášky co nabídnout. Je radost sledovat, s jakou důsledností, a bez otravného opakování pro natvrdlé, tvůrci využívají každičkou poskytnutou informaci, díky čemu se nemusíme sami sebe ptát, jak ta a ta postava ví tohle a tamto. První třetinu vyplňuje postupné, chytře provázané představování jednotlivých superhrdinů (přesněji jejich uvádění na scénu, neboť většina z nich byla představena v samostatném filmu). Následuje konfrontační druhá třetina, kde je Whedon očividně na jemu blízkém bojišti – stejně jako ve Firefly zde diriguje partu individualistů na palubě jednoho dopravního prostředku. Pouze konflikty, které mezi nimi vznikají jsou díky jejich schopnostem i díky rozpočtu filmu výrazně těžkotonážnější. Nutnost potlačení individuálních úchylek ve prospěch týmu tvoří jádro vyprávění, jak názorně ukazuje poslední záběr s emblematickým Áčkem. Dát dohromady peníze (Stark), vědu (Banner), idealismus (Rogers) a mravní étos (Thor), dostat všechny hrdiny s odlišným stylem vystupování i mírně odlišným stylem režie „jejich“ scén (staromódně patriotický Kapitán, hororově neodhadnutelný Hulk, divadelně veletragický Thor, konverzačně komediální Iron Man) na stejnou loď (ve významu doslovném i přeneseném). Sladění různých stylů nutností semknutého boje, to je hlavní cíl Avengers. Přibližně dvě třetiny filmu jsem si říkal, že je to zábava velmi dobrá, nikoli mimořádná. Teprve finální akční bakchanálie a speciálně dvě nepopsatelné a na takhle masivní mainstream odvážně sebeironické scény s rozzuřeným Hulkem mne přiměly nehodnotit jenom spokojeně, ale rovnou nadšeně. Jsou to přízemní důvody, vím – ty důmyslnější si nechávám pro snímky, které nenabízejí atrakce typu jednookého Samuela L. Jacksona s bazukou. Pro příště bych akorát prosil méně techno-fetišismu a více Scarlett Johansson, hrající zřejmě historicky první superhrdinku, již lze brát vážně, neboť křehkost a emoční labilitu pouze předstírá z „pracovních" důvodů a svého partnera musí sama zkrotit, aby ho získala zpět. 90% Apendix: České titulky jsou podobně odfláknuté jako dabing (překlepy, nedokončená slova, "Halk" namísto "Hulka"...). Zajímavé komentáře: Marigold, StarsFan,genetique, mcb

Nostalgie. Věřím, že ti, k jejichž všednodenním světlým okamžikům patřilo konvertování slona, odražení útoku mameluků šikem elitních teutonských rytířů nebo nalezení početného stáda ovcí, budou mít pro mé hodnocení pochopení. Ostatním, kdo považují tento typ intelektuální stimulace za pokleslý, přeji hodně štěstí s jejich závislostmi.

Hororová detektivka, která měla potenciál stát se buď naratologickou lahůdkou (převádění fikce v realitu a opačně), nebo brakovou ptákovinou roku (krvavé mordy, žena v ohrožení, chlastající protagonista). Nakonec jde jenom o úmorně mechanické hromadění motivů z děl E. A. Poea. Prostředkem k rozluštění záhady je samotný spisovatel, který detektivovi několikrát poradí, na co vrah tou kterou indicií naráží, aby pak pátrači společnými silami a s ohromující neomylností vydedukovali, kterým směrem pokračovat dál (zkratkovitost „logických“ vývodů v něčem připomíná Šifru mistra Leonarda). Hlavní dějová linie není náměty Poeových povídek protkána, jsou do ní jednoduše naházeny. Jedna poeovská narážka vytlačuje další, namísto toho, aby byly skládány do sebe a teprve ve výsledku vedly k dopadení vraha, čím padá potěcha z postupného odhalování pravdy. Ta se v závěru jednoduše zjeví. Každý převod Poeovy teorie do praxe je postavami nadto přiřazen ke konkrétnímu literárnímu počinu, někdy i s krátkou historickou explikací, takže se nemůžeme těšit ani z toho, že bychom sami poznávali, ze kterého zdroje tvůrci zrovna čerpají. Dynamická vazba mezi autorem a jeho dílem, kterým je zde vrah sám, nabízí přehršle nosných témat, z nichž ale scenáristé nedokázali žádné smysluplně rozpracovat. Nevytvářejí ani snahu mást nás možností, že by mohl vraždit samotný spisovatel, jehož vnitřní démoni jsou vinou křečovité, násilně implementované romantické podzápletky velmi krotké. Čím vrstevnatěji se scénář snaží Poea charakterizovat, tím méně je hrdina přesvědčivý, nejzábavnější je tudíž hned počáteční demo verze jízlivého a sebestředného alkoholika. Méně přímočarý přístup k zadání „film na motivy knih E. A. Poea“ naznačuje teprve závěrečný dialog, nastolující otázku, kdo je vlastně autor a kdo čtenář. Namísto promyšlené hry s vícero vypravěči, jejíž pravidla Poe mistrně ovládal, nám McTeigue nabízí jenom velmi neinvenční a málo temnou detektivku. S pár zbytečnými gore výpady a akčními scénami, jejichž přítomnost by omlouvala teprve mnohem výrazněji komiksová výtvarná stylizace (film chce vypadat trochu jako Ospalá díra, ale na postprodukční přibarvování obrázků už zřejmě nezůstaly peníze). 50%

Do komediální polohy přepnutá Barbara Stanwyck jako žena, která ví nejen, po čem touží muži, ale hlavně, po čem touží sama. A jak toho dosáhnout. Henry Fonda v roli její bezelstné oběti. Zatímco on, okouzlen vůní, vzhledem i intelektem první svůdné bytosti spatřené po letech strávených v divočině, jí bez náznaku prozíravosti prozradí tajemství svého jediného triku (totiž toho karetního), ona jej nenápadně zaplete do svých intrik. Tradiční souboj pohlaví se nekoná, vítěze (tedy vítězkyni) známe od začátku. Žena, nikoli deus ex machina, dává ústřední pár po rozchodu opět dohromady. Ryzí femme fatale. V podání Stanwyckové balancující na samé hraně toho, co Produkční kodex připouštěl. Tak smyslná, že dokáže pozměnit hrdinovo vnímání skutečnosti (rozostřený subjektivní záběr očima omámeného Fondy). Jednoduše mu zamotá hlavu, ovšem s podtextovými náznaky, které by si tvůrci bázlivější než Sturges raději nechali pro sebe: had jako falický symbol a Fondovo zhmotněné podvědomí. Protože, nebuďme naivní, po tak dlouhém půstu mu jde jenom o jedno a v zásadě je osobou stejně málo ctnostnou jako Stanwycková. Oproti jiným screwball komediím je tato pomalejší (nejzjevnější jsou Sturgesovy problémy s rytmem, když dojde na slapstick) a méně sofistikovaná, než napovídá zápletka, ale své pro zásadní pozměnění obvyklého rozdělení rolí si určitě nezaslouží být při cestě ke kořenům žánru americké romantické komedie opomenuta. 75%

Ridley Scott ve svém debutu více „maluje“ než vypráví, což je vzhledem k atraktivnímu historickému kontextu trochu škoda, mrazivé dokonalosti obrazů (obzvlášť těch zimních) to ale nijak neškodí. Trojhvězdičkový základ za slast vizuální bych rád obohatil hvězdičkami za slast zvukovou (invenčnější hudba) a slast intelektuální (méně monotónní zápletka). Bohužel nemohu. 70% Zajímavé komentáře: tron, Shaqualyck, Sheldra, tartan

Lehkým stylem napsaná příručka, jak komunikovat se starými lidmi a Indy – pro ty, kdo své prarodiče deset let neviděli, v Indii nikdy nebyli a nic na tom nehodlají měnit. Madden bez jakýchkoliv okolků staví celý film na britských hercích první třídy (kteří ovšem věkově patří do univerzity třetího věku). Dává jim dostatek prostoru, aby se vypovídali o svých prvních láskách a posledních přáních. Jelikož dámy a pánové vskutku mají nač vzpomínat, mluví dlouze a často. Aby nás jejich dojímavé, vědomím nedlouhé budoucnosti prostoupené výpovědi náhodou nepřivedly k myšlence, že život je děvka (která ovšem víc bere, než dává), jsou vážná slova prokládána dynamičtější indickou milostnou linií a humornými scénkami na téma sex v pozdním věku. Lechtivý humor pozbývá na nepatřičnosti (a tedy na vtipnosti) ve světle filmů jako Sedmé nebe – to je dnes představa geronto-sexu ještě stále tak výstřední? Bohužel se mi nepodařilo rozluštit, jaký význam, kromě exotických lokací, mělo situování děje právě do Indie. Někteří z účastníků zájezdu mohou pamatovat zlaté časy britského impéria, kolonialistická minulost však ve filmu není nijak rozváděna, nanejvýš implicitně na postavě Maggie Smith, která se z nerudné rasistky jako zázrakem mění v celku vlídnou paní. Producentovi zřejmě přišla Indie jako vhodná lokace. Od Anglie odlišná dost, aby byl nevyhnutelný střet kultur nápadný, současně spojována s filozofií, ze které se západní člověk může hodně naučit. Netuším ale, proč by se něco radikálně nového měli učit lidé, jež již byli životem poučeni dosyta. Žádný z nich přitom nevypadá na dobrodružný „zážitkový“ typ a neboť do hotelu zřejmě (snad s jednou výjimkou) nepřijeli zemřít, nepůsobí jejich touha okusit na stará kolena něco exotického ani trochu věrohodně. Dobrými pocity zahalený a hřejivými barvami prosvětlený film zcela postrádá autentický odér stáří, smrti a indických ulic, zato na sto honů zapáchá scenáristickým kalkulem a tou nejprostší režisérskou rutinou. Je pěkné mít Nighyho, Denchovou a Wilkinsono pohromadě, přesto si raději pustím film, kde hrají sami a který netrvá čtyři hodiny psychického času. 60%

Dokument, který se točí v kruhu a nejvýstižnější komentář k celé situaci (i sobě samému) nabízí pouze na okraj a nejspíš nezáměrně, když ukazuje neschopnost novinářů odlišit obsah média od formy, která také nese významy.

Muži na pokraji nervového zhroucení. Dluhy, temná minulost a mizerné vyhlídky. Policajti berou úplatky, ženy prášky na spaní (ve velkém). Zločin představuje jediné východisko. Dobro nemá šanci, všichni jsou prohnilí. V podstatě nám nezbývá, než to přijmout za fakt a začít držet pěsti zločincům. I konec, v intencích „našeho“ světa spravedlivý, dává pocítit trpkost. Huston natočil proklatě temný, humoru prostý heist movie. Akce proběhne zhruba v polovině děje a Asfaltová džungle po ní, narozdíl od žánrových sourozenců, neztrácí na napínavosti. Situace se poněkud vyhrotí, aktéři strhávají masky a odhalují svá citlivá místa. Proměny rolí podle toho, kdo je zrovna na koni, mne bavily více než samotná loupež. Nikdo není nad věcí, nad každým je někdo. Těch postav je možná příliš, každá na druhou stranu stojí na jiném stupni složitě provázaného zločinného světa. „Organický“ název tím dává dokonalý smysl, porazíte jeden strom a zhroutí se celý (krimi)systém. 80%