Matty

Americké žánrové filmy dneška zjevně znají jenom dva extrémy. Úplné odmítnutí jistot a zpochybnění základních existenčních hodnot na straně jedné, bezpečný únik do pohádkově zidealizovaného světa na straně druhé. Nový film Camerona Crowea se do druhé skupiny řadí s tak neodolatelnou bezelstností, až je mi stydno mu jakoukoli naivitu vyčítat. Neboť se v mém případě neustále vnucovaný dobrý pocit nakonec nedostavil, nehodnotím výše, jedním dechem vám zároveň doporučuji dát tomuhle dojmovému, převážně na aktuálním rozpoložení odvislému filmu šanci. Zrežírován je solidně a i když dojde na zvířátka, vystačí si s vkusným humorem. ___ Svou příslušnost do kategorie vánočních (americká premiéra 23.12.) rodinných komedií ZOO nemaskuje, zároveň s ní nedokáže nijak chytře (sebereflexivně) nakládat. Jde zkrátka o cíleně hezký film a víc nic. Typizace postav je bezchybná, nehrozí, že by někdo vybočil z jasně vymezené dráhy. Radikální, ovšem jen dočasné odchylky jsou dovoleny buď v rámci přiznané hry (MacCready) nebo kvůli stvrzení dokonalého úspěchu hlavních hrdinů (Ferris). Úplně chybí záporná postava, kterou by šlo brát vážně. Na přesnost úchylný inspektor je karikaturou jako vyňatou z knihy pro děti. Stejně jako zvířecí osazenstvo ZOO slouží pouze k rozehrání komických situací, jež odlehčují truchlení za mrtvou manželkou a hledání cesty zpátky k lidem. Jedinou snahou o důmyslnější zapojení všudypřítomné zvěře do ústřední zápletky je patetická (i na filmem nastavené standardy) epizodka s umírajícím tygrem. Jinak zvířata jenom a) generují groteskový humor, b) sugerují nám, že je přirozené, když jsou zavřená v klecích. Nejvíc z nevděčné role dokázal vytěžit Thomas Haden Church, který svá velká moudra oproti Damonovi může podávat s lehkým nadhledem. Ten filmu jinak zoufale schází. ___ Se stupňovanou intenzitou dávkovaná „fajnová“ nálada u mne ke konci (zejména zásluhou vysmáté Elle Fanning) vyvolala podezření, zda Crowe nespojil tvůrčí síly s Divadlem Sklep a nejde-li tedy o záměrnou stylizaci a v důsledku velmi chytrou recesi. Ale spíš asi ne. 55% Zajímavé komentáře: FlyBoy, ZkuKol

Akční western s Riem namísto divokého západu, rychlými auty namísto koní a drogovým bossem namísto železničního magnáta (hned úvodní skok/pád do vody lze chápat jako navázání tam, kde Butch Cassidy a Sundance Kid končí). Rodinný podtext je zbytečný a akční scény, mírně řečeno, přemrštěné, ale kdyby pro nic jiného (jako třeba pro Gal Gadot), pro těžkotonážní konfrontaci dieselového motoru a skalního masivu filmu nefortelnost dialogů a despekt k fyzikálním zákonům milerád odpustím. Cenou za chytřejší podívanou by byla třeba absence scény, ve které desetitunový trezor přiheftovaný ke dvěma závodním auťákům vesele demoluje ulice brazilské metropole. Buď Rychlou pětku přijměte se vší její testosteronovou teatrálností, nebo zapomeňte, že existuje. 80% Zajímavé komentáře: Nathalie, JFL, Gilmour93, Othello, kubala, Anarion

Zápletka je ve své podstatě primitivní a kdovíjakým důvtipem scenáristé nevyšperkovali ani dialogy. Chytré a vtipné je, jak s obojím nakládá režisér. Úvodní minuty nás připraví na lehké drama ze slunného Španělska, kde bude prací přetížený syn hledat cesta k autoritativnímu otci. Vyprávění však rychle nabere docela jiný směr a mnohem prudší obrátky a najednou sledujeme macguffinovským kufříkem popoháněnou variaci na téma, které už zdánlivě vydojil Hitchcock – nevinný muž na útěku (rodiny coby jediné jistoty se film nicméně drží celou dobu). El Mechri tohle oblíbené thrillerové schéma neozvláštňuje jenom realistickými detaily během honiček madridskými ulicemi (nezničitelnost řady postav tomuhle žánrovému potěšení naopak zajišťuje přídomek „guilty“), ale hlavně neustálým přehazováním rolí. Vědomě přehnaným zapojením významotvorných prostředků určitého žánru (rodinné drama, akce, paranoidní thriller) dokáže vyvolávat dojem, že sledujeme co chvíli mírně odlišný film, jenž u nás má vyvolat jinou emocionální odezvu, než jaká byla žádoucí před pár minutami. Herci jsou pro něj podobně jako pro Hitche pouhými figurkami k manipulaci s divákovými emocemi. Willovi při pelášení před lidmi, kteří ho chtějí zabít, případně z něj vymlátit informace, které stejně jako my nezná, sotva zbývá čas, aby si odskočil a ofoukal rány (což v momentu jeho „zpasivnění“ musí učinit žena), natož aby vedl delší dialog. Na důkladnější dušezpyt nezbývá čas, což je jenom dobře. Všichni přecházejí z jedné role do jiné s takovou náhlostí, že by jejich bližší poznání akorát vyvolávalo zbytečné otázky po logice věcí. Ve filmu je hned několik scén, kdy se z oběti o pár chvil později stává lovec. Postavy nejsou dobré, případně zlé, pouze vysoce adaptabilní. Nejlépe je to vidět na Willovi, jenž se z pozice „nic nevím, nikoho neznám, španělsky nemluvím“ propracuje až do momentu, kdy stačí jediný pohled, abychom pochopili, nakolik odlišná role mu nyní náleží. Neustálé znejišťování diváka zahrnuje eliminaci romantické linie jejím faktickým znemožněním, odmítnutí pravidel star systému nebo vytváření soucitné nálady v nečekaných okamžicích (v souladu s rozmlženou hranicí mezi padouchy a hrdiny). Režisér si v jednom kuse pohrává s postavami i našim očekáváním, aniž by při tom nějak odbýval řemeslnou stránku, jakkoli nad ní nemá tak suverénní kontrolu jako nad vyprávěním, resp. nad neodolatelně proradným zatajováním a odhalováním informací. Za ty dva neskutečně vychytané záběry se zrcadly mu ale chaotičnost akčních scén s klidem odpustím. Ledový klid zvenčí svádí k jeho okamžitému odmítnutí coby další tupé akce, ve skutečnosti se pod béčkovým povrchem skrývá prozatím největší žánrové překvapení letošního roku. 85%

Pravdou se stalo nejméně pravděpodobně – mrzelo mne, že jsem v životě neviděl jedinou epizodu Star Treku a nemohl si tak Abramsovo vyšperkované sci-fi vychutnávat ještě víc. Smekám kulich, pánové, slastně přehledné akční scény (je to o kameře, ne o střihu!), chytré dialogy bez zbytečné hard sci-fi hatmatilky a sympaticky moderní postavy (hacker Scotty). Jenom jsem si u každé druhé scény říkal, „být trekkie, brečím dojetím a směji se radostí“. Emočně se k tomuto filmu mám podobně jako Spock ke svému okolí (teď už taky vím, podle koho byl vymodelován Sheldon z BBT). 85%Zajímavé komentáře: Nathalie, Bluntman, tron, Psema, k212, Triple H, Martinius

Etalon k hodnocení všech ostatních post-apokalyptických filmů, které vedle Vláken působí jako selankovité mýdlové opery. Není ale úplně fér Jacksonův super-realistický thriller posuzovat dle stejných kritérií jako „narativně integrované“ hrané filmy. Zápletka v tradičním slova smyslu chybí, inscenované situace doplňují dokumentární záběry a chladnokrevný mimoobrazový komentář (který oslabuje autenticitu sledovaného a vyvolává spíše pocit, že sledujeme edukační pomůcku). Stejný chlad jde z celých Vláken, která jsou skvělým prostředkem k šíření jaderné paniky díky převládajícímu pocitu bezvýchodnosti a vyeliminování přímé kritiky (ať už individualit, nebo systému) a tedy možnosti se vůči něčemu konkrétnímu vymezit (chybí jednoznačně daný nepřítel, člověk nebo objekt, jehož zničení by mohlo představovat řešení, jak tomu bývá v hollywoodských katastrofických filmech). Proč si však nalhávat, že ve skutečnosti by situace vypadala lépe. Film lze naopak považovat za optimistický alespoň v tom smyslu, že neoperuje s „alternativou“ hromadných sebevražd, která mi osobně přijde za podobných okolností vysoce pravděpodobná. 85% Zajímavé komentáře: Cappuccino, Martyr

„Jsem herec“ Také papežové mají své dny. Moretti odolal pokušení pojmout nakouknutí do zákulisí nejmocnější instituce dneška jako frašku, které není nic svaté a raději rozehrál úsměvnou skupinovou terapii bez jednoznačných vítězů a poražených (největší rozdíl oproti v obrysech podobné Králově řeči). Film se ubírá vpřed rychlostí papamobilu, ponechávaje dostatek času a prostoru pro drobnokresbu muže s rodičovským deficitem a problémem přijmout svou novou roli. Ve vší vážností natočené a odehrané drama jednoho muže (žádné vtípky založené na konfrontaci Jeho svatosti se světem bezvěrců) je prokládáno satirickými šťouchanci do fungování zapouzdřeného mikrosvěta továrny na víru. Moretti neříká „takhle ano, takhle ne“, nestraní ani svému psychoanalytikovi, jenom otázky tradičně zodpovídané s neochvějnou jistotou podrobuje pohledu člověka pochybujícího (nikoli rovnou člověka skeptického). Jistý není Bůh ani Freud, pomoz si, jak umíš. 75% Zajímavé komentáře: Marigold, Renesco, noriaki

Skicování venkovského naturelu nahradila charakterová drobnokresba, venkovskou frašku smutná komedie o srdečních záležitostech. Seriál nezmizel, jenom se děje na pozadí příběhu Pepika Hnátka. Díky Krobotovi jde o přesvědčivou, dílčími gesty komickou, avšak v celku tragickou postavu. Ani jako scenárista, ani jako režisér se Prušinovský trenérovu omezenému rozhledu nevysmívá, vlastně na něj pohlíží o poznání smířlivěji než na morálně vesměs ohebnější zbytek týmu. Film Hnátka ukazuje jako posledního muže, který věří svému poslání a zároveň stojí nohami na zemi dost pevně na to, aby sklouznul k fanatismu „Jiřiny“. Jeho hlavní charakterovou vadou a překážkou k překonání je neschopnost vidět, jak svou „zabejčeností“ a skrýváním přívětivé tváře pod nerudnou maskou ubližuje sobě i druhým. Od tvůrců šlo o mazaný tah. Hnátkem nejenže získali středobod vyprávění, ale zároveň se nemuseli vzdát nadsázky, s níž pohlíželi a nadále pohlížejí na jádro Slavoje Houslice. V jádru seriózní, k určitému cíli směřující hlavní dějová linie je prokládána bočními mikroepizodami, v nichž zas až o tolik nejde a kterým mnohdy, bohužel, třeba dodat, chybí uspokojivé vyústění nebo alespoň vtipná pointa. Náladotvorné záběry venkovské krajiny pak spíše suplují televizní reklamy, než aby vytvářely výraznější atmosféru, o niž se starají především postavy, v jejichž případě tvůrci poněkud odvážně sázejí na to, že k nim budeme přistupovat poučeni dřívějšími seriálovými znalostmi. Jejich neduživý slovník a mimoděčné odhalování vlastních slabin nás vtahuje do univerza, v němž přebývá siláckých gest a unáhlených rozhodnutí a v němž naopak zcela absentuje schopnost sebereflexe. Postavy samotné kritického pohledu schopné nejsou, pročež ten zůstává na nás. Smích nad malostí a trapností figurek obklopujících Hnátka nikdy nepřerůstá ve výsměch zásluhou elementární soudnosti, přítomné v české filmové tvorbě stále řidčeji. Z některých na povrchu komických momentů právě naopak až mrazí. Mrazivě či jinak vtipných scének zde v poměru ke stopáži sice není tolik jako v některých epizodách seriálů, přesto mnohonásobně více než v podstatné části toho, čemu nás bída naučila říkat „česká komedie“. 75%

Jestli má šílenství své meze, Herzog je v peruánské džungli rozdrtil na prach, který pak společně s Kinským mezi jedovatými hady a naštvanými domorodci šňupali. Oproti Aguierrovi je tohle (dvojnásobné) pokoření člověka přírodou bohužel patrné především z dokumentu o natáčení (Burden of Dreams), méně z filmu samotného. 70%

„Já nesním“ Na první pohled kluk, který ví, jak to chodí a jak v tom chodit. Záhy je ale zřejmé, že sám nástrahám společnosti, bezohledné jako on sám, jenomže bezohledné promyšleně, čelit nedokáže. Uvědomuje si alespoň souvislost mezi přežitím a rychlostí. Musí být rychlý a nezvykle rychlý je také film. „Chvíli zaváháš a přijdeš o něco podstatného“ platí pro Cyrila stejně jako pro diváka. Dardennové svého hrdinu charakterizují v akci a skrze akci, ne prostřednictvím slov, na něž nezbývá mnoho času. Sociologický rámec přitom není a nemůže být omezen prostředím rodiny, rozpíná se do mnohem širšího a tedy hůře „podchytitelného“ prostoru, což má nemalý podíl na ohromné autenticitě filmu. Ostatní zásluhy náleží představiteli hlavní role, jehož „bezvýchovnost“ působí naprosto přirozeně již sama o sobě, ještě více pak s vědomím okolností. Otcova lhostejnost Cyrila nutí hledat zástupnou figuru, přičemž je jasné, že Wes i Samantha jsou jenom dočasnými náhražkami, nikoli dlouhodobějším řešením. To může přinést jedině chlapcovo akceptování překážek, jež život přináší a jimž se po většinu filmu (vzhledem k věku zcela logicky) vyhýbá. Závěrečné pokorné přijetí tvrdého pádu (v doslovném i přeneseném významu) může značit předčasně počínající dospívání, ovšem také pasivní podrobení se nešťastnému údělu. Zůstává na nás, abychom si odpověděli, kam může kluk jako Cyril dojet. Nejenom otevřeným koncem Kluk na kole připomíná jiné dospělé dětské, resp. dětskou perspektivu zohledňující filmy, zejména Zloděje kol a Nikdo mne nemá rád. Díky nadčasovosti kladených otázek by stejně jako ony jednou mohl zklasičtět. 80%

Nevšední kouzlo všedního. Kitano ve své anarchistické road movie za přispění Hisaišiho nádherné hudby básní o jednom letním dobrodružství dvou osamělých kluků, kteří toho mají společného víc, než se na první pohled zdá. Činí tak s podobně neokázalým půvabem jako Tati v Mém strýčkovi, jenom je podvratnější a hravější a svou hravost neustále (a neuvěřitelně nápaditě) tlačí do popředí (v podstatě zdrsnil Tatim zjemněnou anarchičnost grotesek). Kromě toho, že jednotlivé, stále absurdnější epizody vedou ke sblížení ústřední dvojice (které je nadřazeno cestě za matkou - vyprávění pokračuje ještě cca hodinu po „dosažení“ tohoto cíle), nabízejí pestrou přehlídku různých žánrů a odkazů ke Kitanovým vlastním filmům, ke Kubrickovi i Caprovi, westernům i wu-šu. Únik před každodenními starostmi je tak zároveň sebereflexivním únikem do fikce v jejích rozmanitých podobách. Také proto jsem si přál, aby tyhle filmové prázdniny nikdy neskončily. 90% Zajímavé komentáře: Marigold, mm13, ScarPoul