darkrobyk

Barvotiskový úvod do vlkodlačí série vrcholí střetnutím vlkodlaka s upíry. Příslušník rodu Wolfsteinů, který se stal vlkodlakem, odpočívá se zaraženým stříbrným křížem v srdci v rodinné kobce. Hrabě Waldemar Daninsky potkává cestou z hradu Wolfsteinů mladý pár, který uvízl na cestě s povozem. Pomůže mu a pošle je na hrad, kde můžou přečkat bouřnou noc. Dvojice objeví zásobu vína, v bujaré náladě se vydá do podzemí hradu a tam objeví rodinné hrobky. Touha po majetku zemřelých je velká, avšak za otevření hrobek zaplatí daň nejvyšší. Vlkodlak je znovu oživen. Během lovu na něj ho Daninský zabije, ale sám je pokousán, a tudíž stižen vlkodlačí kletbou. Rozjíždí se kolotoč událostí, kdy jednotlivé postavy stále někam odcházejí, přicházejí, spěchají, střetávají se a pak se opět loučí. Ke konci místy nepřehledné, očekávaný závěr je tragický. Láska zde, jako i v některých dalších dílech, sice přináší vysvobození, to je ale v tomto filmu konečné. Krví se šetří, úsměvné kostry, krásná komtesa a výborná hudba. Pro příznivce fajnové, současný hororový divák asi příliš nadšený nebude.

Jacobův nevlastní otec mu zařídí, aby se dostal do výběrové internátní školy. Ta je tak mimořádná, že má ředitele a učitele v jednom a ze tří učebnic se v hodinách probírá látka pouze z jedné - Bible. Na neposluchy má pan řídící rákosku, ale používá ji jen na masochisticky založenou Christine. Jacob se ocitl mezi samými zrůdami a postupně začíná chápat, že jeho pobyt rozhodně dočasný nebude. Přicházejí zdánlivě nevysvětlitelná úmrtí a Jacob odhaluje hrůzné tajemství místa, odkud, jak to vypadá, není úniku. Sám Jacob se snaží být normální, leč postupem času se zdá, že i on má v sobě cosi zrůdného. Psychologické drama v artovém kabátě se skvělou kamerou, atmosferickou hudbou (některé ponuré pasáže připomínaly Vetřelce J. Goldsmitha) a slušnými hereckými výkony je spíše pro menšinové publikum.

Místo, aby se vojáci postavili zvláštní jednotce, musí bojovat o holý život proti smečce vlkodlaků. To ještě netuší, že farma, kterou si vybrali, není nejlepším místem k úkrytu. A jak se zdá, s kapitánem Ryanem není něco vpořádku, ba co víc, jejich zachránkyně Megan nemusí být tím, za koho ji mají. Jednoduchý scénář, děsivé dialogy, ve kterých vyniká Cooper (nás nezajímá, kdo jsou a proč tu jsou, ale kde se nacházejí), průměrné masky nejsou nejhorší, ale vlkodlaci vypadají jako vycpaní (čelisti se nepohybují, oči strnulé) a k tomu mizerná kamera. Přesto film nepostrádá napětí, akční scény a gore. Dojde i na střeva ven, utržené hlavy a probodnuté hrudi. Efektní je závěrečná exploze. Pro zábavnost ponechávám hodnocení z minula.

Pouze další varianta na původní příběh hraběte Draculy, kde Lugosi změnil jméno a stal se Armandem Teslou. Druhá světová válka, bombardování Londýna a hlava Scotland Yardu, která do poslední chvíle na upíry nevěří. A Tesla má pomocníka Andrease, jehož si pomocí magie proměnil v poslušného psa, tedy vlkodlaka. Ten se může proměňovat bez ohledu na den či noc, o úplňku nemluvě. Pokud se člověk oprostí od nabízené (ale dosti laciné) symboliky, pak dostane příjemně tajemné vyprávění plné mlhy, stínů a smrti. Vůbec nejkrásnější je hřbitov plný zkroucených, znetvořených stromů a větví, křížů a krypt a koberce z mlhy, který se stále přelévá, klesá a zvedá se. Působivé jsou momenty, kdy upír přivolává Nicki, aby za ním přišla. Dnes bych v tomhle snímku žádné podobenství nehledal, jen fajnové černobílé strašání.

Vpravdě klasický universalský horor, který potěší především příznivce starých černobílých příběhů s upíry. Krásná Allbrittonová, trochu tajemný Chaney Jr., odlehlé sídlo, močál, cikánská čarodějnice a přerostlý netopýr. Vcelku působivá je proměna upíra v obláček mlhy a naopak. Průměrný snímek nijak zvlášť nevybočuje, ale svým lehce mysteriozním romantismem potěší. A jako takový samozřejmě skončí špatně. Kupodivu hrabě i jeho společnice jsou sympatičtější než ostatní postavy. Milovníky současných hororů samozřejmě asi příliš nenadchne, já byl ovšem spokojený.

Detektivní příběh s vlkodlačím námětem zachraňují slušné herecké výkony, staré sídlo (i když by člověk čekal více temné gotiky) a především noční park s těžkým kobercem z mlhy. Uprostřed noci vychází ze zámku zahalená ženská postava, aby nebylo jasné, kdo je onou prokletou bytostí. Útoky jsou vedené mimo kameru, a tak se divák musí spokojit jen s křikem obětí. Jelikož se jedná o černobílý snímek, musí June Lockhartová na kameru říci, že má na rukou krev, protože poznat to není. Vražedný monolog Sary Hadenové si zaslouží hvězdu navíc. Čekal jsem poněkud atmosferičtější podívanou podbarvenou temnou hudbou, když už z vlkodlačí tváře není k vidění ani zub.

Třetí setkání s Ginger a Brigitte už logicky není prequel, jelikož se přeneseme v čase do 19. století. Kanadská divočina, Indiáni a bílí kolonizátoři (Francouzi a Angličané), kteří dovezli z Evropy zkázu a smrt. Alegorie o zničujících darech starého světa, co mají podobu prokletí vlkodlaka. Místo psychologického dramatu zde máme tentokrát dobrodružný příběh z chladné divočiny s přesahem do hororu. I když je Ginger infikována, tak láska obou sester je silnější. Není důležité, na které straně budou stát, ale to, že budou stále spolu. I do třetice jsou role jasné - silné ženy a slabí muži. Navrch fanatický kněz, co káže druhým o pekle, jenže sám je v něm již oběma nohama. Závěrečný masakr je rychlý a zdrcující. Vlkodlaci se sice jen míhají, ale i tak nejsou naštěstí tvořeni shluky levných pixelů. Mechanické masky nemusí být dokonalé, přesto působí stále věrohodněji, než počítačové bestie. Nejslabší část trilogie, hodnocení z minula však ponechám. 3,5*

Brigitte s vlkodlačím virem v krvi se snaží bojovat nejen s blížící se proměnou, ale i s vlastními démony duše. Ginger je sice po smrti, ale stále jí zůstává na blízku jako její temné druhé já (aneb jak chytře dostat K. Isabelleovou do pokračování). V momentě, kdy se předávkuje smrtící omějí, vše se změní. Nedobrovolné probuzení v léčebně a nemožnost dostat se k další dávce oměje jsou jen začátkem hrůz, které ji čekají. A jak se nakonec ukáže, tím nejhorším nebude ani vlkodlak, co jde v jejích stopách, ani personál léčebny. Zlo, jak už víme na příkladu Satana, mívá často krásnou nebo alespoň příjemnou tvář. Postupná proměna Brigitte odpovídá přesně divným filmům z Kanady, jejichž vlnu zahájil s největší pravděpodobností D. Cronenberg. Kromě studie rozpadu osobnosti jde i o varování pro nesoudné příznivce comicsu, že hranice mezi světem skutečným a fantastickým může být velmi tenká. Ještě lepší než jednička.

Ginger (Katharine Isabelleová) a Brigitte (Emily Perkinsová) jsou jako dvě siamská dvojčata. Cynické pubertální sestry natáčejí pro školní projekt vlastní smrti, odráží poznámky spolužáků a vzdorují rodičům. Když je Ginger pokousána vlkodlakem, shodou okolností má první menses, začne se měnit - stává se ženou, ale současně šelmou, bestií. Film je více alegorií, špinavým sociálním dramatem, než čistě vlkodlačím hororem. Pokřivené mezilidské vztahy signalizuje již první mrazivá scéna. Sousedka mající malé dítě najde svého psa roztrhaného na kusy. Její výkřiky zoufalství upoutají jen krátce pozornost hrající si mládeže, pak už je k ní okolí zcela lhostejné. Mužské postavy jsou v podřadných rolích, otec neřídí rodinu, rozhoduje matka, mladící jsou odsouzeni k ponížení nebo rovnou smrti. Útoky jsou brutální a krvavé, i když kamera masakr přímo neukáže. Rychlý střih a řízná hudba však podněcují divákovu fantazii, takže si chvílemi není zcela jist, co vlastně vidí. Krví se rozhodně nešetří. Monstrum je obstojné, dlouhými záběry se naopak šetří. Známé pravidlo - co nevidím, působí na mě děsivěji, funguje dokonale. Pohledná E. Perkinsová je zde dokonalou ošklivkou. Po letech mě bavilo ještě více.

,,Zlato, příště pojedeme Titanicem." Netušil jsem, že po dlouhých letech, kdy jsem film viděl, budu opět spokojen. Snímek sází spíše na dialogy a konspirace, přesto záběry na vzducholoď majestátně plovoucí nad mořem mezi mraky i na její pečlivě vyvedené interiéry vypadají báječně a věrohodně. Stačí jedna trhlina a o napětí je postaráno. Ritterovo rozhodnutí v závěru bylo logické vzhledem k tragickému osudu jeho syna. Dokumentární závěr přidal na syrovosti, mně se líbil. Klasický katastrofický film, kdy pixely byly ještě hudbou budoucnosti.