liborek_

I kdyby byl tenhle film pouhá fikce, na síle a působivosti by mu to neubralo. Greengrass se nepídí po nějakém smyslu, po důvodech těch chlapíků, co to všecko měli na svědomí, nesoustřeďuje se na následky, ale jediným jeho cílem je ukázat momentální tragédii, bez šminek a příkras, bez patosu a dojemného trylkování... Dokumentární styl je podle mě ten nejlepší možný způsob, jak se s tímto tématem obstojně vypořádat. Ještě jednou - i kdyby šlo o fikci, pět hvězdiček by si tento snímek zasloužil! A protože jde o skutečnost (navzdory všem konspiračním teoriím, navzdory spekulacím, jak to doopravdy na palubě Letu č. 93 probíhalo), je tento snímek ještě chmurnější a beznadějnější, protože je každému jasné, jak to dopadne...

Druhá část Andersonovy trilogie zavádí Micka Travise (Malcolm McDowell) do zvláštního surreálného světa, který je však tak nebezpečně podobný tomu reálnému, až to občas mrazí. Travis, mladý nadějný prodejce kvalitní kávy, je plný ambicí a optimismu. Je vyslán do světa, ve kterém touží dosáhnout úspěchu a uznání, avšak jeho cesta je vyplněna bizarními, absurdními až surreálnými epizodami, které zdánlivě spolu nijak nesouvisí, ale jejich pojítko je právě v tom reálném světě anglické společnosti. Ačkoli Anderson šil tento snímek na míru staré dobré Anglii, ve výsledku je obsah platný obecně. Více či méně skrytá kritika soudní i výkonné moci, kapitalismu, korupce atd. atd. je do jednotlivých epizod zakomponovaná skvělým a poutavým způsobem. Není divu, že z usměvavého a optimismem naplněného Travise se postupem doby stává přesný opak, obloukem se dostává do stádia, kdy se usmívá mnohem a mnohem míň, ale zato víc a víc myslí - viz. závěrečná scéna se samotným Lindsay Andersonem. Malcolm McDowell je v tomto tříhodinovém díle fantastický a jeho výkon je srovnatelný s Mechanickým pomerančem. Samotný film je neuvěřitelně silný, nepředvídatelný, neobvykle poskládaný, s originálním vyprávěcím stylem a pěknou "živou" hudbou, která prokládá jednotlivé epizody. Z celé trilogie je zřejmě Šťastný to muž nejlepší, rozvíjí předcházející Kdyby... a předznamenává následnou Nemocnici Britannia (viz scéna z nemocnice). Vynikající pětihvězdičkový film.

Dobrý nápad, dobré herecké obsazení, docela dost vtipných míst a hodně černohumorných fórků, ale od nejlepší komedie roku (jak tady tenhle film někdo nazval) bych toho čekal trochu víc... Občas se totiž objeví hluchá pasáž, která má tendenci nudit. Naštěstí se tento pocit vytratí, když se Nick Naylor (Aaron Eckhart) vytasí s něčím novým a uzemní své filmové oponenty dalším výstupem. Zkrátka slušná komedie o síle argumentace a vlivu médií. Lepší průměr - 3 a 1/2 *

Tento film z francouzsko-československé koprodukce je jedním slovem zvláštní. Alain Robbe-Grillet v tomto snímku důsledně popírá konvenční vypravěčské postupy, rezignuje na dějovost ve smyslu logického sledu událostí, uvádí diváka protikladnými pohledy na věc do rozpaků a ve výsledku ho dokonale mate. Hlavní postavou je Boris "Ukrajinec" Varisa (Jean-Luis Trintignant), který má snahu vyprávět svůj příběh, ale s každou scénou vyvrací svá předchozí tvrzení a balancuje mezi zcela protikladnými polohami. Popírá vlastně i sám sebe, když se v samém úvodu filmu představuje jako Jan Robin, z něhož se vyklube Borisův domnělý přítel. Film je komplikovaný a divák se vlastně ani v závěru nedoví, co je lež a co pravda. Robbe-Grillet si hraje s těmito hádankami opravdu důsledně, přechází z reálného prostředí vesnice do představ Borise a zase zpět, aniž by k identifikaci tohoto přechodu dával více indicií než je nezbytné. Muž, který lže je vzdáleně jakýsi Kafkovský příběh, který stylem velice připomíná Resnaisův film Loni v Marienbadu (ke kterému Robbe-Grillet napsal scénář). Muž, který lže je náročný snímek, který není vhodný k sobotním večerům... Pokud se ale divák nechá přemluvit k Robbe-Grilletově hře na hádanky, pak lze v tomto filmu najít nesporné kvality.

Studený bufet je další méně známý film s Gerardem Depardieu v hlavní roli. Tentokrát se Blier pustil do černohumorné, na hranici absurdity a surrealna balancující komedie, kde nic není, jak má být, kde zločin stíhá zločin a kde vše je prošpikované vražednou noční můrou ústřední postavy - nezaměstnaného podivína Alphonse Trama (Depardieu). Ten bydlí se svou manželkou v chladném paneláku, kde se setká se starým inspektorem (režisérův otec Bernard Blier) a časem též s vrahem své manželky (Carmet), s nimiž provádí ty nejneuvěřitelnější zločinecké kousky. Příběh samotný je zdá se nepodstatný, postrádá klasickou logiku kriminálních příběhů, zato je plný nejrůznějších symbolů, s jejichž významem si má divák lámat hlavu. Podobný přístup Blier zvolil už ve filmech Buzíci, Připravte si kapesníky a ostatně též v Kdybych byl špion. Film je to zajímavý, nemá sice takový spád jako skvělí Buzíci, ale přesto je to pozoruhodný film, v němž Depardieu podává jeden ze svých skvělých výkonů.

Bobby Deerfield je automobilový závodník, který každou chvíli na okruzích riskuje svůj život, Lillian Morelli je záhadná žena, jenž nečekaně vstoupí do jeho života a která jej konfrontuje se smrtí, jak ji doposud nepoznal. Tenhle snímek je hodně působivá lovestory, neobvyklá, zajímavě natočená a vůbec po všech stránkách skvělá! Al Pacino podává jako vždycky famózní výkon - není divu, vždyť byl v polovině 70. let v té nejlepší formě (Kmotr, Strašák, Serpico, Psí odpoledne...). Výborná je i režie a především hudba. Film nabízí několik velmi silných momentů, např. scéna v nemocnici nebo v závěru scéna s fotografováním - ale to je jen namátkový výběr, protože Bobby Deerfield je velmi silný jako celek. Zdá se mi, že BD je kapku nedoceněný Pacinův film - např. na imdb má hodnocení pouhých 5,2 - zbytečně, protože tento film je opravdu zajímavý a skvěle natočený, bez patosu i zbytečných příkras. Docela by mě zajímalo, jak by se s rolí Lillian vypořádala Catherine Deneuve, která o ni hrozně usilovala. Marthe Keller totiž Lillian zahrála opravdu výborně.

Slušná oddechovka, vtipná, svižná, zábavná. Jean Reno ve své typické roli a naopak vynikající Gerard Depardieu v naprosto nezvyklé poloze roztomilého idiota. Pravda, příběh je trošku jednodušší, ale to vůbec nevadí, vždyť jde komedii, která je založena na slovním humoru skvělého Gerarda.

Bertolucciho více než pětihodinová epopej popisuje první polovinu dvacátého století, kdy se prastaré svazky mezi pánem a podřízeným sedlákem měnily z "idylického" soužití v nenávistné politikaření. Celý příběh je symbolicky postaven na třech postavách - v roce 1900 se narodivších Alfredovi (Robert de Niro), pocházejícím z bohaté rodiny, sedlákovi Olmovi (Gerard Depardieu), a postupem doby též fašistickém kruťasovi Attilovi (Donald Sutherland). Film je ohraničen dnem osvobození Itálie a závěrečným bojem ideologií fašismu a komunismu, kteréžto definitivně pohřbily staré pořádky a zamíchaly dějinami dvacátého století. Většina filmu však sleduje osudy hlavních hrdinů od dětských let, kdy Alfredo a Olmo jsou nejlepšími kamarády (a přitom stojí na opačných stranách sociálního rozvrstvení), přes první světovou válku a zrod italského fašismu, který je zde symbolicky ztvárněn postavou Attily, až k druhé světové válce, kdy vztah liberálního Alfreda a socialisty Olma zřetelně ochladl. Bertolucci klade v tomto snímku důraz na marxistický pohled, zejména v poslední půlhodině se zdá vesnický idealismus místy až přehnaný, ale alespoň pro mě závěr vyznívá tak, že vítězem není ani černá ani rudá, že jde jen o střídání moci - viz emotivní a patetické výkřiky: "Pán je mrtev ale Alfredo Berlinghieri je živý" a následně, poté, co partyzáni sesbírají zbraně, Alfredovo: "Pán je naživu". XX. století je rozsáhlé dílo s několika na svou dobu hodně kontroverzními sexuálními scénami, ale po všech stránkách je to snímek výjimečný - skvělým scénářem, krásnou kamerou, hudbou (Morricone) prvotřídím hereckým obsazním i výkony oplývající. Řekne mi někdo, proč to u nás není tak známé?

Pravý břeh, levý břeh je zajímavý film o střetu spravedlnosti s vypočitavým, mocným a všehoschopným průmyslníkem, který je obžalován z prodeje nákladu humanitární pomoci Africe. Jeho právník Paul Senanques (Depardieu) jej nejdřív úspěšně hájí, ale poté, co zjistí, co je jeho mandant zač, obrátí se proti němu a po emotivním televizním vystoupení se věci začnou nebezpečně roztáčet. Mimoto Senanques válčí na dvou frontách, protože do jeho osobního života vstoupí nová žena, přes což se jeho manželka neumí přenést. Film má velice dobrý příběh, vlastně je to taková ukázková bitva dobra se zlem. Nemůžu se však zbavit dojmu, že tomuto "politickému melodramatu" něco schází, snad trochu té filmařské originality. Nicméně atmosféra osmdesátých let snad lépe vystihnout nešla (zejména hudba tomu přispívá), k vidění jsou krásné záběry Paříže a i Gerard Depardieu je jako obvykle výborný. Po filmařské stránce sice nic objevného a převratného, ale obsah je ohromně zajímavý a naléhavý. 3 a 1/2 *

Policie je u nás málo známý (dalo by vlastně říct vůbec neznámý) film s Gerardem Depardieu v hlavní roli policajta Mangina, který je na jednu stranu drsný a nelítostný ("...rád mlátím lidi, ale teď na to nemám náladu..."), ale na druhou stranu zranitelný a schopný podlehnout krásné dívce, i když tato je prolhaná až na půdu a morálně naprosto prázdná. Příběh začíná zatknutím jednoho ze tří bratrů, kteří vedou obávaný arabský drogový gang. Spolu s ním Mangin zatkne i jeho holku Noriu (Sophie Marceau), které postupně podléhá, ačkoli ta hraje dvojí hru a jde jí jen o osobní prospěch. Po propuštění Noria ukradla gangu 2 miliony franku a zásilku drog a hrozí ji (a jejímu právníkovi) nebezpečí. Nebudu dál spoilerovat, rozhodně stojí za to se na tenhle film podívat. Pialat snímek pojal velice syrově, všechny postavy jsou naprosto přirozené, vykresluje problematické podsvětí Paříže, kde prim hrají arabští dealeři. Depardieu je v roli inspektora bezchybný - za svého Mangina dostal v roce 1985 na MFF v Benátkách Volpiho pohár. Ostatně samotná postava je dokonale napsaná - není to ten hollywoodský hrdina bez chyb a kterému všechno vychází, ale zranitelný člověk, který se musí opravdu prát a překonávat skutečné překážky.