Felliniclub

Životní příběh dětí s ichtyózou typu Harlekýn, podaný v dokumentu střízlivě, bez zbytečných emocí, s uvedením důležitých faktů a nového genetického výzkumu v této oblasti. Vše je podáno srozumitelně a poutavě. Souhlasím s Koprskou. http://cs.wikipedia.org/wiki/Harlequin_Type_Ichthyosis

Ne, nechutná mi šéfův stereotyp, ani šéf sám a jeho vulgární líčka. Ale zvedl úroveň pohostinství, tak jako kdysi falešnej vrchní.

Mně z téhle komedie nakonec spíš běhal mráz po zádech.

Film jako oliva. Poprvé se člověku zvedne žaludek, ale po dvaceti letech člověk vychutnává spodní tóny. Skvělý komentář: Marigold.

Muž a žena, Romeo a Julie, Standa a Olinka. Ona je z Brna, on z Hluboček. Milují se, ale jsou jiní a seznámili se na sportovních hrách pro postižené. Kolem nich je mnoho lidí, kteří by chtěli také milovat, ale jsou příliš stejní a dělají chyby. Ne tak Standa (Jan Budař) s Olinkou (Kateřina Holánová), kterým osud nedopřál. Ale. Po krátkém váhání ti dva ví, na rozdíl od těch, kterým osud dopřál, jak na to. Jak na lásku. A to v Brně. Kde jsou nakonec šance pro všechny. Pokud se jich dožijí. Nuda v Brně sice nenudí, ale ani se nepovznesla nad současné popisy lidí obývajících českou kotlinu s Moravským krasem. Černobílý film má své kouzlo, ale ta černobílá nějak řeže do očí. Asi jsou ke sledování potřeba stejné brýle, jako má Standa, když přijíždí do Brna a na autobusovém nádraží se v jejich skle zračí nápis BRNO.

Středověcí rytíři Armin a Ondřej, sever a jih, rozum a cit, víra a pochybnost. Ondřeje otec zaslíbil Řádu, ale Ondřej z něj prchá, protože je mužem života a ne kontemplace. Jeho přítel Armin naopak. Proto jej hledá a má zavést zpět. Zpět od života, od ženy, z rodného údolí plného včel, zpět do kláštera na sever. Středověk lahodí moderní duši, obrací k podstatnému. Ale cesta, kterou Armin pomáhá Ondřejovi projít, by se mohla odehrát kdekoliv. Tísnivý příběh není bezvýchodný, jsme-li Arminem. Je bezvýchodný, jsme-li Ondřejem. Oběma věříme, ale jen Armin ví, že svoboda je poznaná nutnost. František Vláčil natočil film, kde se nesmějeme, nepláčeme a vlastně ani nebojíme, co je věčné, je citům vzdálené.

„Každá ženská holt ví to svý“, říká maminka socialistického kovboje Honzy (Jaromír Hanzlík), když se jí Doubravka (Daniela Kolářová) ptá, proč opustila svého muže a odešla s pěti dětmi k vdovci. A svoje ví určitě i Doubravka, když ochladne k neurotickému medikovi (Oldřich Vízner), se kterým je o prázdninách na chatě, a z celého srdce se zamiluje do kovboje. Honza si tedy odstraní tetování s nápisem Jituš a Doubravka se skamarádí s Honzovou vesnickou rodinou. Sbližování pracující inteligence (Doubravky) a jenom pracujícího kovboje (ale s inteligencí) se neobejde bez roztomilých zmatků, v nichž často hraje pasivní roli onen omezený medik, který jen šrotí a žere. Jako kráva. A Doubravka už ho pást nechce a nemůže. Příjemný letní film se sympatickou patinou (1976), zvlášť pokud jste v těch dobách trávili prázdniny.

Film se v angličtině jmenuje „Fearless Vampire Killers“, což je přesnější, protože Ples upírů je tak trochu bondovka, ale zkřížená s Mrazíkem. Lechtivý mix (lechtá bránici a nervy) všech atributů upírských historek od krvavých špičáků, rakví a pavučin, až po půvabnou a vnadnou dívku (Sharon Stone), pro kterou se už vyplatí topornému hrdinovi (Roman Polanski) riskovat v ukrutně zasněžené Transylvánii filmového studia krční žíly. Geniální hudební motiv! Vizuální hrůza!! Smích a úlek v jedné vteřině!!! Vstupné dobrovolné, kůl s sebou. Koho uštkne pan režisér Polanski, už ne-mů-že přestat...

V zapadlých Želarech se před pronásledováním skrývá mladinká městská odbojářka (Aňa Geislerová). Ochranu jí skýtá postarší muž, kterému předtím zachránila život, a aby ji místní přijali, uzavřou fingovaný sňatek. Protože je v roubence jen jedna postel, dívka chodí nejprve spát s nůžkami. Jak plyne čas, odloží nůžky a skončí v mužově náručí. Této proměně lze věřit, protože muž (György Cserhalmi) je mezi místními troupy králem a dokáže se ženy zastat. Jakmile si divák začne lámat hlavu, kam se vztah posune po válce, muž zahyne při vpádu osvoboditelů, kteří nejprve s místními hodují, ale pak plení. Na konci filmu se v krátké sekvenci odbojářka po letech do vsi vrací a divák poznává, jak to vše bylo pro ni silné. Jen roubenka už je v prach. Film se poněkud klopotně vleče, režisér si měl půjčit od hlavní hrdinky nůžky. Zvláště závěrečné plenění se dá skutečně oželet. Největší devizou filmu je vývoj vztahu dvou nesourodých lidí, bohužel se mu dostává vlastně menší péče, než si zaslouží. Želary.