Roudy

I přesto, že hlavní hrdina vede zcela obyčejný život – bydlí v malém bytě a jeho práce spočívá v umývání záchodů – vypadá to, že se neskutečně baví. Ráno vstane, vyčistí si zuby, upraví si knírek, oholí se, zalije květiny, autem vyrazí do práce, kde si na staré kazetě pustí svou oblíbenou písničku z mládí. Následuje práce čištění záchodů, které se věnuje s obdivuhodným zápalem. O přestávce se posadí v parku, sní si oběd, pozoruje stromy, a když ho něco zaujme, občas si to na starý foťák nafotí. Po práci se jde umýt do veřejných lázní, na kole jede navštívit tatínka nebo si zajde na skleničku a něco dobrého do levnější restaurace. Poté se vrátí domů, přečte si kus paperbacku a jde spát. A my jako diváci jsme právě dostali lekci z přítomného okamžiku. Dokonalé dny by se mohly zdát jako návod na život. Režisér se vysmívá moderní instagramové době, ve které se všichni předhánějí v tom, jakou dopaminovou nálož vysají z rychle dostupných potěšení. Ukazuje nám, jak člověk může být autenticky šťastný i s málem a že naše honba za dalšími vzrušujícími zážitky a věcmi je zbytečná. Adorace analogové doby je všudypřítomná. To dokládá například celá ta epizodka v obchodě s analogovými kazetami, fakt, že je film natočen ve staromilském formátu 4:3. Nebo skutečnost, že hlavní hrdina nemá smartphone, počítač a na televizi se podívá jen tehdy, když si zajde do restaurace na jídlo a po očku sleduje baseball, nebo když se na ni dívá s tatínkem v domově důchodců. Ne každý Hirajamův den je ale tak poklidný. Občas se stane, že se na něj vykašle kolega v práci a on musí pracovat přesčas dlouho do noci, jindy ho zase čeká nečekaná návštěva mladé neteřinky. Hirajamovi, stejně jako každému z nás, život přináší lepší a horší dny – nudnější nebo více vzrušující. I když klidné vlny občas střídají ty prudší, jsou to právě ty jeho každodenní rutiny, díky kterým  proplouvá každým dnem s úsměvem na tváři a užívá si svoje „Dokonalé dny“. Ale i když Hirajamův prostý způsob života působí idylicky a podrobuje většinovou společnost kritice, trochu překvapivě je předmětem režisérově kritiky i sám Hirajama. Pod vrstvou spokojeného života,  ve snových sekvencích probublává něco znepokojivého až hororového. Film to nikdy explicitně nevysvětlí, ale myslím si, že se do snů promítá to, co několikrát ve filmu v náznacích probleskne – samota hlavního hrdiny.   Hrdina citelně selhává ve schopnosti si do života implementovat plnohodnotné vztahy. To je podle mě důvod, proč jsou jeho sny tak znepokojivé, proč ho tolik zasáhne setkání se sestrou, ze kterého je cítit spousta nevyřčené historie a emocí, a proč v poslední scéně hrdina pláče. Dokonalé dny na mě udělaly obrovský dojem. Za mě si v sobě nesou dvě ponaučení. Tím prvním je, že krásný život si lze užít i s málem, klidně můžete mejt hajzly a i tak být šťastní jako blecha, stačí být pozorní k přítomnosti a vysát radost z každé sekundy. A tím druhým je, že i když se ocitnete v nebi, pokud ho nemáte s kým sdílet, není to nebe. I když Wim Wenders není Japonec, natočil ryze japonský film o japonském minimalismu, kvalitách analogové doby, důležitosti žití v přítomném okamžiku i nepostradatelnosti mezilidských vztahů. Nepamatuji si, kdy naposledy se mi stalo, že bych po dokoukání filmu začal tolik doceňovat drobnosti vlastního života a stal se na ně o tolik citlivější. I více než měsíc po první projekci v brněnském Špalíčku jsem film musel znovu vidět, tentokrát v úplně plném sále kina Světozor na Václavském náměstí. 今度は今度。今は今. (Kondo wa kondo. Ima wa ima.) 10/10

Nejvíce mě na tom bavil ten morálně nejednoznačný hlavní hrdina a to, že jsem měl pochybnosti, zda je vůbec v pořádku točit dokument o někom takovém, zejména vzhledem k tomu, jak film končí. Části, kdy Okuzaki vyšetřuje musely ve své době rozhodně rezonovat, a i dnes jsou napínavé a člověka nutí přemýšlet.

Audiovizuálně strhující podobenství o tom, jak tlak rychle se měnící a stále více technologizované společnosti deformuje japonského kravatáka, až se hrdina postupně promění v kovovou zrůdu. Film, který vznikl na konci osmdesátých let, prorocky ukazuje na naši destruktivní závislost na mechanických věcech, což je nejlépe vidět ve scéně, kdy si hlavní záporák s potešením zarývá kus železa do masa, i když ho to zjevně bolí. Brzy se v otevřené ráně objeví červi, což ho sice vyděsí, ale posedlost kovem to nezastaví. Stejně jako my se v dnešní době oddáváme Instagramu a jiným radovánkám, tušíme, že to zanechává hnijící šrámy na naší duši, ale nemůžeme si pomoct, stejně pokračujeme. Na Tecuovi je pozoruhodné, jak osciluje mezi žánry, jako jsou horor, erotika, existenciální drama a kaidžú akční film, všechno je to navíc zabalené v audiovizuálním provedení, které posouvá estetiku fascinujícího Lynchova "Eraserheada" o pěkný kus dál. Energie, která z filmu vyzařuje, je neuvěřitelná. I když mě osobně bavily hlavně první dvě třetiny, i závěrečná část má spoustu zajímavých audiovizuálních nápadů, často stavících na efektu stop motion. Nicméně přijde mi, že paralelně s tím, jak se začala rozpadat produkce (film postupně opustili všichni členové štábu až zůstal jen režisér Cukamoto, hrající hlavního záporáka, a představitel hlavní role Taguči), film postupem času ztrácí část své svěžesti a zábavy. Chyběla mi tam Kei Fudžiwara, která se podílela na vizuální podobě filmu; spoustu kreativních nápadů bylo z její hlavy a dokonce poskytla i svůj byt, ve kterém se odehrává velká část filmu. I přes to, že film ve finále trochu zaškobrtl, Tecuo zůstává neskutečnou peckou z Japonska konce 80. let, která si udržuje svou atraktivitu i v dnešní době.

Musím říct, že jsem ještě nikdy neviděl film o vyšetřování daňových úniků, a o to víc mě překvapilo, jak vtipná, hravá a napínavá jízda to může být. Navíc má všechno takový pěkný retro šmrnc Japonska 80. let. Nobuko Mijamoto je vynikající v roli neodbytné úřednice, která je roztomilá, legrační, ale rozhodně kompetentní. Dynamika mezi ní a hlavním záporákem je velmi zabavná, jejich hra na kočku a myš je zajímavá, protože nikdy nevíte, kdo je zrovna kočka a kdo myš. I když oba stojí na opačných stranách barikády, vytváří mezi nimi vztah, který bych se nebál označit za jemné sexuální napětí. Celkově je tenhle souboj úředníků proti daňovým podvodníkům mnohem šťavnatější, svižnější a akčnější, než by se na první pohled mohlo zdát. Film také ukazuje tzv. ekonomickou Jakuzu, která se spíše zabývá podvody s daněmi než klasickými gangsterskými praktikami. Bohužel troufalé zobrazování Jakuzy ve svých filmech režiséra Itamiho nejspíš později stálo život.

Mima se loučí se slibně rozjetou kariérou aidoru a chce se stát herečkou. Prvotina Satošiho Kona pojednává o tom, že když jste hvězda v showbyznysu, tak z jedné strany se o vaši duši přetahují producenti, kteří vás tlačí do věcí, které často nechcete dělat, a z druhé strany fanoušci, kteří si vás nějak idealizovali a nedokážou se smířit s vaším růstem. Obě strany se o duši přetahují tak dlouho, až nakonec duši rozervou. Film je o krizi identity do takové míry, že přestane být jasné, co je realita, co je Mimina fantazie a co je filmová fikce. Perfect Blue je pro mě asi nejlepší film Satošiho Kona. Bavil mě ten pocit napětí a izolace v ponurém, chladném Tokiu. Líbí se mi, jak film pracuje s tempem a vygraduje v geniální mindfuck, ve kterém si až do konce nemůžete být úplně jisti, co se děje, a ve chvíli, kdy už si myslíte, že víte, co se děje, vás další scéna vyvede z omylu. Baví mě, jak se Kon do tohoto poměrně komorního příběhu nebál zakomponovat i brutální, sexuální či působivé akčnější scény. Vzhledem k tomu, že internet byl v té době teprve v plenkách, tu navíc pěkně předpověděl, jak toxičtí mohou být někteří fanoušci na internetu. Miluju kino Aero za to, že takovéhle pecky oživuje na filmovém plátně. Naprosto vyprodaná projekce i potlesk během závěrečných titulků jen dokazuje, že Satoši Kon byl pan režisér, a je velká škoda, že jeho kariéra byla tak krátká.

Trochu mi ten humor připomněl některé naše cynické komedie o lidské malichernosti, jako například Hoří, má panenko, nebo Vlastníci. Na mě to bylo trochu moc pomalé a trochu moc cynické, ale i tak oceňuju, že mě to provedlo všemi japonskými zvyklostmi spojenými s pohřebem. Škoda, že tam nebylo víc odboček, jako byla epizoda s milenkou hlavního hrdiny.

Velmi feel good romantika, která bez zbytečného patosu vykresluje netradiční vztah studentského záletníka s tělesně (a možna i duševně) postiženou dívkou. Film, ke kterému se rád ještě vrátím.

Film pojednávající o zmatku, který se odehrává v hlavách lidí, kteří se nachází přesně na prahu dětství a dospělosti. Hlavními hrdiny jsou studenti nižší střední školy, kterým je kolem 14 - 15 let. Už od první scény, ve které vidíme, jak se party u školního bazénu téměř zvrhne v utonutí jednoho z protagonistů cítíme, že tyhle děti nebudou andílci. A andílci rozhodně nejsou. Chodí za školu, potají kouří a navzájem prozkoumávají vlastní sexualitu, zahrnující i dívčí lesbické experimenty. Snímek však není kritikou tehdejší mladé generace. Snaží se nám naznačit, že na předměstí žádní opravdoví dospělí nežijí. To symbolizuje především postava učitele matematiky, kterého před zraky jeho studentů poníží matka jeho přítelkyně, kterou si pořád není schopen vzít. Když děti učitele nejvíc potřebují a telefonují mu o pomoc, zastihnou ho opilého a pomoci se nedostane. Rodiče dětí se v příběhu nevyskytují, což podtrhuje scéna, kdy jedna z protagonistek, Rie hledá ráno svoji matku a když doma ráno nikoho nenajde, rozhodne se místo na vyučovaní zajít na nákupy do Tokia, což jí vžene do náruče vysokoškoláka, který s ní má nejasné záměry. Přesto, že první část filmu lumpárny děti vykresluje spíše komicky. S blížícím se Taifunem, který partu děti uvězní ve škole film přitvrzuje a naplno se z něj stane drama o dospívání. Japonský Šintoismus předpokládá, že za přírodními katastrofami stojí skutečné entity. Druhá polovina filmu se díky tomu dá vnímat až jako horor, ve kterém “duch Tajfunu” děti postupně zbaví posledních zbytků zábran a naplno nechá vyplout na povrch jejich traumata, sexuální touhy, strachy i pochybnosti, jestli má lidský život vůbec smysl.

Pod vrstvou výborné komedie plné mládí, krásných žen i sexu probublává sociální drama o přerodu japonských zemědělských vesnic v moderní města. Překvapivě temný konec.

Je opravdu otázka o čem film vlastně je? Na mě to působilo jako deprese člověka, který ztratil boha. Alespoň svět v Tenši no Tamago vypadá jako by ho bůh opustil. Lidé sice vybudovali Noemovu archu, ale potopa nikdy neskončila. Ve filmu je celá řada nejednoznačných scén, které lze interpretovat všelijak. Ovšem za mě film hlavně stojí na krásné audiovizuální stránce. Návrhy postav od Jošitaky Amana dají vzpomenout na starší Final Fantasy tituly a divil bych se, kdyby pochmurný, post-apokaliptický svět nebyl jednou z inspiraci Hidetaki Mijazakiho při tvorbě Dark Souls. Rozhodně snímek, který si zaslouží několikeré zhlédnutí!