Vodnářka

Proti děsivým snům z půlnočních projekcí, celodenních filmů a večerního popíjení je tu přesně o dvanácté noční kinosál B. A celé pásmo možná už dávno zapomenutých večerníčků.

Nemá sice nezapomenutelné Judeovy famfáry, roztomile ignoratnského Danny deVita, drsňácky rezignovaného Harvey Keitela, vlastně i "hlavní hrdina" chybí, ty dvě slevy milující dámy s touhou získat ten nejhezčí svícínek pro tatínka ovšem dodávají i letošní znělce onu pověstnou originalitu. Kdo jste ještě neměli čest vidět ji na plátně, utíkejte honem na další snímek, třeba se tentokrát poštěstí....

Tohoto uznávaného dánského herce budou definitivně lovit na festivalu všichni jeho fanoušci, ovšem i on sám se Honu věnoval v poslední době dost intenzivně. Pod taktovkou svého skoro dvorního režiséra Thomase Vinterberga si zahrál ve snímku protkaném mnohými vyhrocenými lidskými vztahy, jež zapůsobil i na mnohé porotce z velkého Cannes. Představit ho přijede sice jen Thomas Bo Larsen, o to více pozornosti mu ale můžeme věnovat. A určitě se do honu na tuto hvězdu snímků jako Dealer, Blikající světla nebo Když se muž vrací domů či na samotný Hon pusťte! Třeba jen pro ten chladně nezapomenutelný zážitek se střípky depresivně černého humoru, který dánská kinematografie ráda přináší. 

Ano, od slibovaného hltání nejnovějších filmařských počinů, artových pokusů, nadšených debutů a dalších režisérských snah to má sice docela daleko, ale uznejte sami, takové pohodlné válení se v sedačkách nejrůznějších sálů, pasivní přijímání tisíců filmových záběrů a snad milionů framů, po chvíli lehce omrzí, na nohách, zadku i zádech se začnou objevovat přesezeniny a ztuhlé tělo i mozek volají po změně! Pak nastal ten pravý čas na výše zmiňované atrakce, které festival přináší a o kterých vás tu průběžně informujeme a rozhodně ještě informovat budeme. Navíc, akční nejsou jenom pořádatelé samotného KVIFFu, ale také zástupci mnohých médií a filmových škol. 

Jeden z nejpropracovanějších programů připravili redaktoři a fotografové časopisu REFLEX. V Reflextoru, neboli nevšedním prostoru 1. patra Lázní III, čeká na návštěvníky festivalu stálá výstava "Doktor Rath a naše další můzy", bar, kavárna, hudba i obrazovka se vzkazy účastníků, tedy možná i vašimi. Kromě toho tu od soboty do pátku každý den v 17:00 čekejte "Čermákovu koupel", aneb polemické debaty na témata, která festival přináší (to první, sobotní se týká právě stavu české kinematografie, další můžete postupně nalézat na stránkách časopisu) a videomagazín "Od soumraku do úsvitu". Navíc se všem nadšeným fotografům nabízí během neděle, úterka a středy úžasná šance účasti na workshopu besedě či worshopu Jana Šibíka (aneb Jak se fotí Vary), ty s posedlostí moderními technologiemi  čeká workshop Tomáše Tesaře "iPhonography".

Pozadu však nezústává ani FAMU ve spolupráci s BARRANDOV STUDIEM, jejich akce Free Cinema!ole přináší filmové dílny i panelové diskuze  zahrnující témata od digitalizace starých Formanových filmů až po Český autorský film u nás a ve světě.

Nejen pro všechny nadšence do čajů a odpolední pauzy o třetí připravuje ČESKÁ TELEVIZE i letos od pondělí do pátku diskuze se známými osobnostmi. Informace na své webovky zatím nezveřejnila, věřme tedy, že zpovídaní budou letos opět tak zajímaví jako loni a vy už si pomalu připravujte univerzální otázky na kohokoliv, ať při letošních rozhovorech vymizí veškerá hluchá místa... 

Pokud vašemu tělu nestačilo přebíhání mezi různými lokalitami zmiňovaných akcí, doporučuji půjčovnu kol (ve spodní části odkazu) a projížďku mezi projekčními místy, využití sportovních míst stanového městečka či pořádné fandění na Evropské lize volejbalu žen konané v KV Areně v pátek 6.7.

Nezapomeňte však při tom všem právě na ty filmy, vždyť kvůli nim na festivalu budete, ne? :) 

Seděla jsem nedaleko Vltavy, kousek od vyšehradských katakomb a pod koly vlaků třesoucí se konstrukce Železničního mostu a místo stránek učebnice sledovala jen pár metrů vzdálený plakát. Kromě velké číslice 47th na něm skoro nic nebylo, jen malým písmem uvedený název nejslavnějšího českého filmového festivalu. Což nezůstávalo bez povšimnutí a nejrůznějších komentářů procházejících. "Co to je zas za výmysly?", "Trapas.", "Haha, Vary šetří, asi ekonomická krize..." nebo nevěřícné kroucení hlavou té staré paní a její tiché mumlání o tom, proč je tu pořád všechno divně a ještě anglicky... Mezi horkem zpocenými turisty, unavenými lidmi v projíždějících tramvajích, skupinami mladších i starších studentů nadšených z nastávajícího víkendu nebo rodinkami s malými dětmi nebyl téměř nikdo, kdo by aspoň na pár sekund neotočil pohled směrem k oné čtyřicetsedmičce. A pak šla kolem ta dvojice, docela nenápadná, on držel v ruce knížku, ona balonek z nedaleké reklamní akce. Před plakátem se nezastavili, ani si jej výrazněji neprohlíželi. Jen ona poznamenala, že už se těší do Varů. Na všechny ty filmy. Nezajímal je ten bílý kus papíru s číslem, oni znali ohromně nabitý program celého festivalu, snad věděli i o hostech, kteří letos dorazí, těšili se na nejrůznější program doprovázející projekce. Nemohli se dočkat posledních červnových dnů.

Podobné to bývá i s festivalovými filmy. V prvních minutách můžou působit nezajímavě, odbytě... Vyplatí se ale snažit se do nich proniknout víc, zamyslet se nad nimi, přemýšlet o nich, neodcházet po deseti minutách. Většinou si člověk až později uvědomí, jakým filmařských skvostem byl právě poctěn. A (nejen) proto, se letošních Varů opravdu nemůžu dočkat!

Začalo to docela kimkidukovsky - v Arirangu se bijí jeho tři já, ve mně se mísily pocity dva. Nejistota nad vlastními schopnostmi a nadšení z nabídky sledovat po celých deset dní nejnovější a nejvybranější filmy a psát o nich. Pak jsem si řekla 'Neměj strach', odepsala své nadšené ANO a začala se těšit.

A potom to byl skoro road trip přes celou republiku, jen teda s dvěma chybami - jeho předpražská část by se měla spíš nazývat rail tripem a jeho pokračování s Caym, Marvanem a POMem málem ohrozila má ztráta v prapodivných mezisvětech opuštěných parkovišť obchodního centra Pankrác. Ale štěstí stálo při mně a jakýsi restaurátor mi cestu zpět našel. Nemusel zrovna hledat piano a dílna, do které zrovna šel asi vydělávala víc než Fidelmanova, takže byl docela ochotný. Mohli jsme nasednout do auta a vyrazit. A všechno bylo stejně stylový jako Magic Tripu a navíc, narozdíl od něj, naše mise Agent 00-Vary měla mnohem hlubší smysl než ta Keaseyho.

Potom řekl POMO: "Ve tři v Thermalu.", což zní sice strašně festivalově, ovšem pro karlovarské debutanty, tedy mě a Caym, byla celková orientace trošku oříšek. Jestli nepřežiju svůj život, (který doufám nebude takový průser jak ten Evženův) ráda bych viděla architekta toho města. No vážně, koho to napadlo postavit asi milion úplně stejných mostů a uliček, strmé nekonečné zkratky, slepé cestičky, kolonády s identickými prameny, pítky, stánky a do posledního vlásku totožnými důchodci?! Naštěstí nás vedl nějaký schopný spodní proud (nebo spíš schopné rady ještě schopnější StarsFan), takže jsme dokonce bez takového boje, jaký podstoupila posádka severské rybářské lodi, dorazily až ke slavnému červenému koberci.

Tím okamžikem se to rozjelo a nás všech 8 agentů, nad nimiž držel po celou dobu ochrannou ruku dočasný zástupce slavné Jamesovy M, POMO, vklouzlo po hlavě do víru filmového života. Neobyčejného obyčejného života, akorát jsme místo fotonů, mozku a lidského prasete spíše rozebírali filmy a jiná, méně vědecká témata. Ráno lístky, Billa a press centrum a pak vzhůru na filmy, tiskovky, debaty... Největší objevy? 32. srpen na Zemi, Lollipop Monster a Backyard. Z osobností Denis Villeneuve, Jaroslav Rudiš a všichni milí seveřani. Po večerech šlo potom hlavně o to dávat bacha na podsvětí Varů, v některých případech nejspíš vycvičeného režisérem z Britského průvodce uměním předvádět se. A při nočních cestách parkem na intr, místo stínoher pohádek noci, spíš snaha nenarazit na erotic mana. I když někteří účastníci festivalu, co se sice nejmenovali Oliver Tate, ale Petr, Filip a tak, byli možná nebezpečnější i ve dne...

Deset dní uteklo jako čas hrdinů ve Vulkánu a náhle tu byla konečná... Doba to byla ale milionkrát lépe strávená, než Hannesova a konečná nebyla tak fatální jako ta uprostřed cesty. Bylo to bláznivé jako Cormanův svět, nespoutané jako Náš den přijde, sladké jako Graffitiger, geniální jako scénograf Svoboda, pracovité jako Pina a cool jako punkeři z F jako fotři. Z bezfilmové deprese a stesku po denních i nočních Varech, agentských i neagentských akcích a agentech i neagentech samotných mě začínají tahat milí olomoučtí nefilmaři, stejně bych ale z tlačítek REW-FFWD zmáčkla to první a dala si vše ještě jednou!

S posledními dny festivalu těch plakátů docela ubývá. Přes tuhle zeď ještě nedávno člověk neměl šanci vidět na druhou stranu, teď je tu snad víc skla než papíru. Je to jakási nepsaná soutěž o nejlepší ozdoby pokoje - odlákat organizátory, hlídače, ochranky, zručně odlepit plakát a vzít nohy na ramena. A přitom být rychlejší než ostatní soutěžící.

I on občas potřebuje úpravu, péči a plnou pozornost, aby byl každým okamžikem hezčím a připravenějším pro slavné hvězdy. Zvlášť na zítřejší zakončení festivalu.

...pohodlně usazený John Malkovich kritickým okem hodnotil, jak dobře vybrané hvězdy českého filmu odprezentují jeho novou pánskou kolekci Technobohemian. Do tónů francouzského chansonu nastoupila první pětice v oblecích, které se pouze pár detaily lišily od vždy stylových ohozů slavného herce a režiséra. Celá kolekce se nesla ve světle laděných odstínech modré, zelené nebo červené, vždy sladěných s béžovou nebo šedou. Všemu dominovala jemnost a hravost, většinu košil zdobily drobné vzory, nechyběly zajímavé vesty, lehké šátky nebo letní taška přes rameno. Herci-modelové za příjemné neformální atmosféry předvedli celou škálu modelů - od stylových obleků s kravatou až po ležérní sáčka a originálně střižené rifle pro volný čas. Zcela sladěni byli i v botách, v módě Johna Malkoviche teď letí tmavě modré nebo béžové tenisky s vyšší gumovou podrážkou. Jen Pavel Liška se občas nestihne obout a musí vyrazit naboso...

Ty nejzajímavější modely máte v předchozích příspěvcích:)

A pro ty, co si vzpomínají na moji ještě předfestivalovou otázku - Jak John Malkovich přišel na název této kolekce? - tu mám přímo jeho slova: „Technobohemian je pojem, na který jsem narazil v jednom dosud nepublikovaném italském románu, se svolením autora ho použil a doufám, že to je dobré využití“.

Ke konci dominovala hlavně červená...

Pevně věřím, že rádoby cool pohledy Vojty Kotka byly pouze vtipně zahranou parodií...:)

Z Pavla Lišky zahraniční novináři nechápali, Češi se bavili.

Začalo to obleky, košilemi, kravatami... I k nim vypadají tenisky elegantně.

Byl to hodně tvrdý boj. Pět minut u jednoho pána, pět u druhého a tak dvacet u dalšího. Hnusné pohledy, otrávené věty, zamítavá slova. Ale nakonec ty lístky máme! Se StarsFan nás za chvíli čeká přehlídka Malkovichovy módní kolekce Technobohemian, kterou na svém těle předvedou nejznámější čeští herci. Upsaly jsme se asi k milionu fotek a článků o celé show, určené očividně jen pro všechny very very VIP, takže je tu brzy čekejte a vašim úkolem je udělat nám i festivalu radost a pořádně si je všechny pročíst a prohlídnout!

Poté, co jsem si nedávno kvůli nadšení z pouhé jeho přítomnosti povídala s Jaroslavem Rudišem pouze o jeho knížkách, můžu konečně sepsat i nějaké větší informace o očekávaném snímku Alois Nebel. O jeho vzniku, inspiracích a natáčení se mohl kdokoliv z festivalových účastníků dozvědět na včerejším Čaji o třetí, debatní akci České televize za přítomnosti autorů předlohy Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99, režiséra snímku Tomáše Luňáka a Terezy Voříškové, která si ve filmu zahrála postavu Dorothe, jež se Nebelovi čas od času zjevuje v okolní neprostupné mlze. Dotazy padaly nejčastěji na techniku výroby snímku, rotoskopii, která byla použita v České republice poprvé. S jejím použitím se Tomáš Luňák a celý tvůrčí štáb snažili o zachování autenticity celého komiksu, příběh byl tedy natočen nejdříve jako hraný film a až poté se každé políčko překreslovalo do animované podoby. Jenom proces 'kreslení' zabral 26člennému štábu dva roky a to ještě odmítli animovat znamínko Terezy Voříškové, na což si ublíženě stěžovala:-) Film má tak možnost rozehrát mnohem lépe určité scény a i díky seškrtání hrabalovsky ukecaných dialogů z komiksu se podařilo příběh z železniční stanice Bílý Potok v Jeseníkách převést na plátno. Rudiš i Jaromír 99 se pak dostali i blíže k příběhu a hlavně místě, kde se odehrává - pohraničí, Sudety a atmosféra v nich autory hodně inspiruje, v Rudišových dílech navíc tuto oblast najdeme poměrně často (Grandhotel, Konec punku v Helsinkách).

Do hlavní role filmu byl obsazen Miroslav Krobot, který ve výsledku jako by Nebelovi z oka vypadl. Právě podle něho potom štáb volil i další herce, v roli Květy se tedy představí Marie Ludvíková, Wachka hraje Leoš Noha a toho neznámého muže, který za celou dobu nepromluví ani slovo, Karel Roden. Jedním z nejtěžších úkolů pro čtveřici v Čaji i o třetí bylo shodnout se na žánru filmu. Zatímco Jaroslav Rudiš i Tomáš Luňák zastávali názor, že se jedná o 'western ze sudet', Jaromír 99 trval na 'grafickém románu'. Tereza Voříšková tvrdila, že má sice svoje pojetí, ale protože je prý strašně okouzlená panem režisérem, zvolila diplomaticky možnost westernu.

Premiéra filmu je naplánovaná na 29. září, předpremiérová projekce zmiňovaná v jednom z mých předchozích příspěvků proběhne v dosud neznámém kině o devět dní dříve. Pro nedočkavé by měl být ještě předtím uspořádán koncert tří skupin, v nichž vystupuje Jaromír Švejdík aneb Jaromír 99 (Priessnitz, Umakart a Jaromír 99 and The Bombers), kde uslyšíte i filmový soundrack.

Nebelovým nadšencům jinak doporučuju tento web.

Milý tentokrát ne deníčku, ale milý pane novináři. Ty, který nevynecháš jedinou ranní press projekci, ty, který si ráno přivstaneš, nehledě na to, jaký film právě dávají. Stejně tak myslím nehledíš na to, jak zábavný, kvalitní či přínosný snímek je, Tebe prostě baví ho strávit vždy stejným způsobem. Od začátku do konce. Chápu to, každý jsme individuální a každý si film užije po svém, ale, promiň, to tvé chrápání docela ruší. Každý den. Možná tím chvílemi zpestřuješ nudný snímek, ale stejně, co pozoruju, tak Tvé spolusedící docela otravuje do Tebe pořád žduchat. To, jak snímek pak hodnotíš a píšeš o něm, je asi Tvoje věc, ale, PROSÍM, zítra si zkus jít lehnout dřív. Nebo...prý už na chrápání existuje docela účinná operace...

Díky.

Pokud si myslíte, že konec Varů představuje hotel Pupp a za ním se rozprostírá už jen pár lesů a skal, děláte docela chybu. Jen pár set metrů za ním ve směru podél řeky totiž najdete ukrytou, ale zato už zvenku velmi mile působící galerii, která se rozhodla držet krok s festivalem a v jedné z jejích místností najdete i výstavu dobových kostýmů a pár fotkek z historie natáčení studia Barrandov. To slaví letos kulatou osmdesátku a pokud vás nadchne ukázka tady ve Varech, můžete se zúčastnit v Praze přímo komentované prohlídky. I festivalová výstava má ale výbornou atmosféru a za menší procházku určitě stojí. Focení i dotýkání se kostýmů je přísně povoleno;)

Tak znovu ahoj...deníčku.

Právě jsem si povídala s pánem, na kterého jsem se těšila víc než naše tři (tři pro každého, ne tři pro všechny) agentská trička na každé další setkání s pořádným pracím prostředkem. Spisovatel a autor textu komiksové předlohy k připravovaném snímku Alois Nebel, Jaroslav Rudiš, tu byl společně s režisérem filmu Tomášem Luňákem a hlavními představiteli. Bavili jsme se hlavně o Berlíně, který najdeš ve většině jeho knížek. V Aloisi Nebelovi teda moc ne, ten je ztracen v mlhách jesenické nádražky, atmosféře absithu a ztracených existencí. Právě Jeseník taky vede v hlasování o předpremiéru snímku a já osobně doufám, že vyhraje, ztratit se po Nebelovsku v pravé jesenické mlze (nemecky Nebel) a bloudit podél bůhvíkam vedoucích kolejí, slyšet vzádlené houkání vlaků a možná v dáli zahlédnout podivnou temnou postavu v nádražácké čepičce, může být docela zážitek. Z výstavy v horním patře Thermalu vypadá snímek s podmračeným Miroslavem Krobotem, záhadným Karlem Rodenem a spoustou vlaků docela zajímavě, takže pokud najdeme i kino, čeká nás snad jeden z nejmileji podivných zážitků mlhavých životů;)

Foto opět od mé téměř osobní fotografky StarsFan.

David Morse obdivuje přístup, s nímž Martin Donovan jedná s herci i jak se vypořádává s trojrolí scénárista-režisér-herec a natáčení s ním považuje za skvělý zážitek. Pozici herce totiž zná režisér až moc dobře, ve filmových rolích se objevuje již od roku 1984, zatímco pohled z režisérského křesla si vyzkoušel teprve podruhé. Snad nechce dopadnout stejně jako depresivní dramatik Robert, jehož kariéra i osobní život míří v Donovanově nejnovějším snímku Spoluautor strmě ke dnu. Tento film má světovou premiéru právě dnes večer tady ve Varech a na tiskové konferenci o něm režisér Martin Donovan, představitel Guse David Morse, producent Ted Hopes a střihačka Luca Matrundola prozradili zajímavé detaily.

Morse si chválil také herecké zkoušky před začátkem natáčení, které mu umožnily pozat více osobu, kterou hraje a ztotožnit se s ní. Naopak Donovan přiznal, že dá rád herci příležitost pojmout roli vlastním způsobem, protože "pokud je herecký výkon špatný, je třeba hledat první chybu u režiséra a ve scénáři". I jemu chvílemi docházela trpělivost, finančních problémů prý taky nebylo málo a určité momenty procesu vzniku snímku nazval přímo 'utrpením'. Právě proto se oba shodli na nezbytnosti vzájemné důvěry, té ale bylo při natáčení dostatek a společný zážitek hodnotili všichni přítomní velmi nadšeně.

Docela překvapivou informací bylo prohlášení režiséra, že příběh nebyl téměř ovlivněn divadlem ani jeho vlastními divadelními zkušenostmi a rozhodně tento film nehodlá do divadelní podoby předělávat. Prý má rád kontrolu nad celou akcí, která se při představení ztrácí. Téměř ke konci tiskovky ještě zmínil vlivy těch, kteří jej při spolupráci jakýmkoliv způsobem ovlivnili, z nichž nejdominantnější byli určitě Hal Hartley a Jane Campion.

Během půl hodiny tiskové konference se otázek sice moc nestihne, další diskuze se tak doufejme rozpoutá ještě po zhlédnutí premiéry ve 20:00 ve Velkém sále.

(photo credits: StarsFan;) )

Poté, co záhada Chlupis byla rozluštěna a my zjistili, že tento agent není jen pouhý bůh, o kterém všichni mluví, ale ještě ho nikdo neviděl, je tu další tajemství. Tedy série utajených projekcích na skrytých místech. První sraz je 5.7. před desátou večerní u Mlýnské kolonády. Při objevování ukrytého snímku všichni účastníci absolvují povinný lyžařský výcvik, takže minimálně kulicha s sebou! A...nebojte, kromě mnoha doprovodných akcí bude připraven i Royal psycholog, prý pro ty, kteří zážitky úplně tak...nepoberou. Těšte se, momentálních 9 stupňů naznačuje, že do úterka nám třeba i nasněží!