Vodnářka

Ceny předány, závěrečná party je v plném proudu, davy lidí se již popřesouvali zpět do svých měst, Radim Jančura počítá zisky z posilových spojů (díky za ně!), rozebírají se pódia a mizí festivalová místa. Nebuďme však sentimentální, bylo to krásný a bude to krásný příští rok zas!

Začala jsem dokumenty, budu jim tedy věnovat i příspěvek poslední. Soutěžní sekci zcela oprávněně vyhrál snímek Vitaly Manského Svědkové Putinovi, ráda bych ale zmínila pět dalších, které by určitě neměly uniknout vaší pozornosti.

1.       V Mosulu Jany Andert, která autenticky zprostředkovává atmosféru z předních linií prestižní armády Golden Division bojující proti Islámskému státu, z každodenního života místních obyvatel a zdravotnických stanů.

2.       Oči Orsona Wellese Marka Cousinse aneb dopis jednomu z největších režisérů všech dob, v němž mu neméně charismatický Cousins vypráví o dnešním světě a společnosti.

3.       King Skate Šimona Šafránka, tedy jedna velká párty na skejtech, vzpomínky, svoboda a skvělý výběr hudby.

4.       Nic jako dřív Lukáše Kokeše a Kláry Tasovské. V kinech už běží nějakou dobu a pro mě je jedním z nejpříjemnějších filmových zážitků poslední doby. Až neuvěřitelná smršť lidskosti, životní energie a nakonec vlastně nadějná zpráva ze Šluknovského výběžku.

5.       Mimořádná zpráva Tomáše Bojara aneb jeden důležitý den ve dvou českých médiích.

To už je vážně vše, moc díky všem, kdo při tom byli, mimo jiné také bistru Sluníčko za nejmilejší obsluhu a obědy (včetně malého piva) zhruba za osmdesát, o poznání prázdnější raw restauraci Vitariana za dodání pocitu, že žiju zdravě, a vyprávění o Sokolově, klukům z festivalového stánku s kávou za příběhy o místním ruském podsvětí, všem, kteří tu se mnou kratší či delší chvíli byli, své mámě, že sledovala mé pokusy o rozhovory, ostatním agentům za společné filmové rozhovory u vína či piva a POMOvi, že to celé zorganizoval. Sleduji jedinou svou (velmi špatně vyfocenou) pseudofotku, kterou jsem v tom shonu ve Varech pořídila, a ze sentimentu (ano, porušuji svůj původní slib, že se k němu neuchýlím), ji sem přidávám. Mějte se krásně a přijeďte příští rok zas!

Festival končí a co dál? Karlovy Vary nabízejí spoustu bizárně zajímavých možností, jak se zabavit... Tady je top 7 z nich!

1. Lekce ruštiny s místními návštěvníky i dlouhodobými usedlíky. Jsou všude a jinou možnost vám stejně nedají.

2. Návštěva podivného Muzea voskových figurín. Spousta děsivých historických a náboženských postav v prostorách malého anglikánského kostela. Nejhorší sny budete mít z voskového Jana Pavla II. (na obrázku), který vypadá, jako by přímo v tomto kostele po nocích znásilňoval malý karlovarský kluky.
3. Čtení Nového zákona na pokoji. Dostupný v němčině a ruštině.

4. Muzeum medvídků! 7000 medvídků po jednou střechou - k tomu nemám co dodat. 

5. Koncerty postarších dlouhovlasých žen, na které je po městě spousta plakátů. Více informací pouze pokud umíte rusky (v jiných jazykových verzí plakáty neexistují).

6. Návštěva lékáren. Myslím, že Karlovy Vary mají minimálně jednu lékárnu na každého obyvatele. Byla by docela zajímavá bojovka je projít všechny během jednoho dne.

7. Poslouchání hitů v chodbách místních sanatorií. K tomu přidávám top 3 nejhranější písně, pokud je uslyšíte méně jak třináctkrát za den, máte právo na reklamaci pobytu. (I. Hanička Zagorová - Je naprosto nezbytné, II. Karel Gott - Adresát neznámý, III. Hana Hegerová, Waldemar Matuška, Karel Gott - Tak abyste to věděla)

Přestože mé hodnocení Houpačky nebylo příliš nadšené, její režisér Cyril Aris mě přesvědčil, že má vše dobře promyšleno a že snímek si své fanoušky najde. Mluvili jsme o jeho rodině, o tom, jaké je to být filmařem v Libanonu nebo co chystá dál.

Houpačka (2018)

Cestu k Aeroportu lemovalo několik plakátů s ruskými nápisy. Ve Varech vůbec nic zvláštního, kdyby ovšem plakáty vlastnoručně nevyvěšoval Filip Remunda a za jeho zády nepostával Bohdan Bláhovec, který zval kolemjdoucí dovnitř. Tam pak člověk sešel po tmavých schodech s vykachličkovanými zdmi do velké místnosti se starými pouličními lampami namísto lustru, z níž byl na chvíli vytvořen provizorní projekční sál.

Celá akce se konala mimo oficiální karlovarský program, což jí na důležitosti rozhodně neubíralo. Čeští dokumentaristé společeně s Vitalijem Manskim připomínali 52. den hladovky svého kolegy, Ukrajince Olega Sencova, který je na základě vykonstruovaného politického procesu již čtvrtý rok držen v ruském vězení. Cílem hladovky je propuštění všech ukrajinských politických vězňů neprávem držených na území Ruska. Výzvu za jeho propuštění již podpořily mj. Doc Alliance Films, dok.incubator, Institut dokumentárního filmu, České filmové centrum i MFDF Karlovy Vary. Manskij, který akci uváděl, vyzýval, abychom ani při večerních koktejlech nezůstávali lhostejní ke svému okolí, a kritizoval, že málokterý z jeho ruských kolegů přítomných v Karlových Varech, se akce účastní. Poté byl promítán Gamer, snímek Olega Sencova z roku 2011.

Mimochodem, i vy máte možnost se k výzvě připojit, buď vlastním dopisem adresovaným českým či ruským politikům, případně  podpisem pod oficiální dopis Evropské filmové akademie.

Mark Cousins, britský dokumentarista, filmový kritik a někdejší ředitel Mezinárodního filmového festival v Edinburgu,  letos ve Varech uvádí snímek Oči Orsona Wellese. Co k tomu dodat? Cousins je tak charismatický, veselý a nadšený člověk, až z toho koktám a ani nevím, jak si sednout. No, snad můj výkon v roli moderátorky bude příště o něco lepší :)

Oči Orsona Wellese (2018)

Kolem ní postává vždycky pár lidí s mobilními telefony, občas něco přilepí na stěnu, jindy něco rychle ťukají do telefonu. Chvíli na to přicházejí další lidé, něco si předají, zaplatí a vydávají se každý zase svou cestou. Skupinka asi osmnáctiletých kluků v oranžových košilích, co tu fungují jako ochranka, to celé nedůvěřivě pozoruje. Ač by se tak mohlo zdát, nejde (většinou) o obchod s drogami nebo nepančovaným alkoholem. Tady, u nástěnky kousek od hlavních pokladen, se jede velký business s lístky, bydlením, dopravními prostředky, svačinami a předraženými dárkovými předměty z loňských let.

Mnozí návštěvníci očividně zvolili koncept, který mě nepřestává fascinovat. Je to vlastně geniální! Divák si koupí za 1500,- Kč akreditaci, na ni si každý den vyzvedne 3 lístky, což je 27 lístků za 9 dní festivalu. Cena jednoho lístku na nástěnce se pohybuje kolem 100,- Kč, takže za předpokladu, že se vám podaří získat vstupenky na nejžádanější filmy, se vám za devět dní vrátí 2700,- korun! Pak si jdete na pohodu stoupnout bez lístků do fronty, což se většinou při troše trpělivosti vyplatí. Jako bonus k tomu máte dostatek peněz na alkohol po celou dobu festivalu. Hrdinou dne je pro mě inzerát nabízející za 140,- Kč vstupenky na Duklu 61(momentálně dostupnou zdarma na webu České televize).

...štáb ve složení režiséra, scenáristy, producenta a představitelů hlavních rolí ve snímku Všechno bude. Dnešní tisková konference se proměnila ve velmi příjemnou debatu, kterou zpestřili mimo jiné i začínající herci Tomáš Mrvík a Jan František Uher. Řešilo se mnohé, třeba to, že ke scénáři inspiroval Petra Pýchu pár let zpátky novinový článek o čtrnáctiletém chlapci, který sebral rodičům auto a přejel s ním asi půl republiky. Když to Pýcha zmiňoval svým studentům na střední škole, kde vyučuje, přihlásila se jedna z nich, že to byl její bratranec, a že chtěl jet za dědou do Krkonoš, protože "ho má fakt rád". Olmo Omerzu s Eliškou Křenkovou se zase rozpovídali o herecké přípravě, kterou se Tomášovi s Janem snažili dát a kam je to posunulo. Nebo o práci se strachem diváka, improvizacemi ve scénáři a možných alternativních koncích. A Pechlát s Pýchou se nakonec shodli, že těm klukům celou dobu drželi palce, ale "doma by je mít nechtěli". Já zase držím palce tomuto štábu, ať má s filmem co největší úspěch.

Právě teď, až do 13:30 se můžete zúčastnit v Thermalu ve Vodafone Lounge debaty s uzvánanou dánskou herečkou Trine Dyrholm, známé zejména ze snímku Thomase Vitnterberga Rodinná oslava, a která ve Varech letost představuje snímek Nico, 1988. Dozvíte se nejen o tom, že v dětství chtěla být buď majitelkou cukrárny, nebo slavnou herečkou, která z písní, které už od 12 skládá, ji proslavila, nebo jaké herecké praktiky si vymýšlela v počátcích filmové kariéry. Poslední půl hodina je vyhrazena na vaše dotazy, máte tedy ještě velkou příležitost vyzjistit od této sympatické seveřanky, cokoliv vás zajímá.

Debata je součástí KVIFF Talks, které v následujících dnech nabízejí například debatu s tvůrci pobaltského poetického dokumentu, Richardem Linklaterem, Davidem Zellnerem nebo Jaromírem Hanzlíkem.

"Já jsem ve Varech nikdy žádnej film neviděl.", "Je to business, slečno.", "Mám důležitý věci na práci, na filmy nemám pomyšlení", "Nejsem jako ňákej baťůžkář."...

Za poslední roky se s tímto setkávám čím dál častěji. Důležití týpci (a dámy), kteří na kviff přece nejezdí kvůli filmům. Jde o velkej business, že, filmy jsou pro trapný fanoušky, co mrhají svými příležitostmi... A tak Karlovy Vary první víkend často připomínají surreálný mišmaš nejrůznějších osob a osobností, že člověk vážně přemýšlí, jeslti tu někdo ještě přijel kvůli filmům. Zejména v pátek, před zahajovací party, jsou ulice města a zákoutí Thermalu plné zástupců známých společností, prestižních advokátních kanceláří a samozvaných pražských elit. Dámy se předhánějí, která bude mít dražší šaty a lepší výstřih, a postarší břichatí pánové se naparují, že se jim podařilo sbalit jednu z nich. Alespoň na jeden večer. Všude se fotí selfíčka a na záchodech si slečny v nevídaných róbách desítky minut upravují make-upy. Mezi nimi před Thermalem postávají desítky místních, kteří před tímto shonem neodjeli "na dovču" a nepronajali svůj byt na Airbnb. Když už je v jejich městě fesťák, chtějí aspoň pořádně vidět Barťáka. "Prý má taky přijet ten herec ze Stmívání", říkala paní v davu přede mnou. Všude v ulicích je rvačka o předražené koktejly a místní mládež, která míří jako každý pátek na party, zuří, protože vše tento víkend stojí třikrát tolik, co normálně. Spokojí se nakonec s šáňěm, co mají v Bille v akci, čím rychleji však bublinky stoupají do hlavy, tím agresivněji reagují na své okolí. Všude běhají děti s svítícími balonky, barevní rozdavači všelijakých prapodivných reklamních předmětů se pletou do cesty a občas kolem vesele s písní na rtech protančí vyznavači hnutí Háré Kršna. Většina lázeňských hostů si raději rychle nabere do pítek dost vody z pramenů a ustupuje do hotelů a sanatorií. Ne však ruští důchodci, kteří se odmítají vzdát titulu nejsilnější bizár skupina Karlovarska a vyrážejí do této prapodivné tlačenice v plné síle, hlučnější než obvykle. O půlnoci se do všeho přidá ohňostroj a zábava trvá do rána.

Je to celé otravně veselé a absurdní, že je mi líto, že o tom Forman nenatočil film. Já se mezitím těším, až víkend skončí a v ulicích budou hlavně filmoví fanoušci. A ruští lázenkáři, samozřejmě.

Dokument. Svět sám o sobě a někdy trochu pro sebe. Je to taková nenápadná a často opomíjená kategorie, kterou příznivci akčních holywoodských bijáků opovrhují a mnozí při nich s radostí usínají. Když pár let zpátky na karlovarském festivalu představoval Petr Horký svůj připravovaný dokument Století Miroslava Zikmunda, sám se smál tomu, kolikrát víc úsilí musí mezi konkurencí hraných filmů k získání pozornosti médií i diváků vynaložit. I dokumentární film má však své věrné fanoušky, mnoho festivalů všude po světě a ve Varech vlastní soutěžní kategorii. Přináší aktuální témata, nové pohledy, přibližuje dosud neznámé a podněcuje k diskuzím. A přestože hranice mezi hranými filmy a dokumenty splývala i za Dzigy Vertova, dokáze dokument vše výše zmíněné přinést často mnohem autentičtěji. A právě to mě baví.

O tom, že dokumenty nejsou jen nudnou učební pomůckou s mluvícími hlavami, ale naopak příležitostí ke kreativnímu a inspirativnímu zážitku, se můžete přesvědčit i letos ve Varech. Pro ty, kteří si dokumentem rozhodnou zpestřit festival tu mám už předem pár tipů na snímky, které by nebylo dobré minout. 

Jak jsem již zmiňovala v úvodních otázkách, nejočekávanějším bodem programu je pro mě Mimořádná zpráva Tomáše Bojara, film mapující den ve dvou médiích, která jsou dnes snad pod největším drobnohledem ze strany politiků i velké části společnosti, tedy v redakci České televize a Hospodářských novin. Den, kdy Miloš Zeman oznámil svou druhou kandidaturu na prezidenta ČR. Už teď se mezi kritiky, novináři a dalšími odborníky vedou dlouhé diskuze, jaká témata vlastně snímek otevírá, jak moc jsou redaktoři před kamerou přirození nebo zda právě ta média, která nebyla Zemanem pozvána k jeho prohlášení, právě nakonec nepřispěla jeho zvolení...

Hned poté vyražte na dokument s prezidentem, který má rád novináře stejně jako ten náš (a možná ještě trochu míň) - Svědkové Putinovi, který detailně mapuje několik let následujících po prvním zvolení Vladimíra Putina prezidentem Ruska. Jeho režisér Vitalij Manskij uvedl tři roky zpět do kin geniální snímek V paprscích slunce, v němž se mu podařilo propašovat ze Severní Korei autentickou zprávu nejen z přípravy oslav nejvyššího vůdce. Věřím, že Svědkové Putinovi bude podobná pecka.

Opominout byste ovšem neměli ani Daleko od snu, lehce surrealistický dokument z prázdného egypstského města Šarm al-Šajchu, kdysi prestižní destinace bohatých turistů, z níž po arabském jaru a porevolučních letech zůstalo jen pár opuštěných hotelů a zklamaných místních. Houpačka Cyrila Arise nás zase na chvíli přenese do až bolestivé blízkosti stárnoucího páru, Mosty času mezi pozapomenuté pobaltské básníky a Malá moudrost do buddhistického, nepálského kláštera. 

Je tedy na co se těšit, kromě soutěžní sekce dokumentů však nezapomeňte ani na spousty dokumentů ukrývající se v ostatních  sekcích. Bude to dobrý!

Můj milý deníčku.

Bylo to takový... srdíčkový. Bála jsem se, vždyť měl vedle mě sedět ten nejhustější český herec, nejgeniálnější (doteď) umělecký vedoucí Dejvického divadla, nejtalentovanější divadelní režisér, nejkouzelnější postavička z jesenických končin, milovník sci-fi, zelené a Skandinávie, nejtišší společník a teď i filmař. A hlavně Alois Nebel, sám osobně...

Pak to byla taky depka, ráno po sotva třech hodinách spánku jdeš na dvojitý espresso (s třemi cukry, jak ho pila ta životem zničená učitelka z Eleanor) a snažíš se vymyslet otázky, na který se ještě nikdo neptal. Taky v nich chceš vyjádřit to nejhlubší porozumění s tímto pánem, jenže pak ti dojde, že kdyby to video náhodou někdo viděl, těžko si asi pročetl celý press kit a poslouchal dotazy na tiskovce, takže se asi budeš muset vrátit k některým už párkrát položeným otázkám. A pak to chceš rozebrat s Jindrou, kterej má ke každé otázce sto připomínek a Ty s tím chceš prásknout, protože Tě to už fakt štve, chceš se konečně vyspat a taky Ti dojde, že jsi sebestředná egoistka a jak nenávidíš, když Tě někdo kritizuje...

Jenže... Pak přijde Mirek a jeho obrovské charisma, dokouří cígo, povídáte si, a pak jdete točit ten rozhovor. A je to super, oslavíš ho zelenou a hloupě se usmíváš... Tak Ti to tu, deníčku posílám... Vím, že neumím moc mluvit a pokládat otázky, ale myslíš, že ho budu moct v sedmdesáti ukazovat vnoučatům? Víš, abych taky pro ně byla nějak zajímavá...

Tak zatím. Teď už mám v plánu jenom sbalit Járu Rudiše a strávit s ním pár týdnů v Berlíně a bude můj život naplněn... A Jirka Macháček je taky cool.

Tvoje Š.

Do Varů přijíždí představit Olgu, dokumentů má na svém kontě ovšem už hodně. Jako kameraman a střihač pracoval ve Spojených státech a Itálii, od roku 1996 žije v Praze. Před rozhovorem nám dal jasně najevo, že spěchá na pivo, což bylo k pozdní hodině docela pochopitelné, některé otázky ale přece jen odpověděl...

Aneb dnešní prezentace toho, co se v ČR připravuje na příští rok... Rodina Svěrákovic, Vojta Dyk, Irena Pavlásková, Jan Saudek a další představili svoje plány, rodina Spáčilovic pokračovala ve svých roztomile kreativních otázkách a Petr Horký úspěšně akčně přesvědčil novináře, aby ještě zůstali, i když tu má "jenom" dokument. Na co se tedy těšit, čeho se bát?

Století Miroslava Zikmunda

Režie: Petr Horký

Jak už jsem zmiňovala, dokumentaristi to mají prostě těžké. Svěrák přijde ležérně a všichni jsou vděční za každé jeho slovo, dokumentarista, zvyklý na těžký boj o místo na slunci, musí využít všech možností a přemlouvacích schopností, aby ho někdo poslouchal. Petr Horký má tuhle schopnost ale vypilovanou bravurně, jeho snaha byla silně viditelná, ale taky silně úspěšná. 

Kdo by je neznal, tuhle cestovatelskou dvojici a příběh, jak se, dle režisérových slov "z obyčejných dvou cucáků stali respektovanými, bohatými osobnostmi". Málokde se ale dozvíme, jaký byl jejich život zblízka, o jejich prvních láskách, rodinách, trablích, problémech, o tom, jak blízko bych Miroslav Zikmund koncentráku, málokdo přemýšlel, že byli v 70. letech něco jako průkopníci erotismu.. Tři roky přemlouval Petr Horký svého blízkého, dnes pětadevadesátiletého Zikmunda, aby mu povolil proniknout k jeho osudu i s kamerou až nakonec Zikmund podlehl a dal mu k dispozici své deníky, kterými zachycuje své cesty po světě i cestu životem už celých 80 let. Slavný cestovatel nechal režisérovi naprosto volnou ruku a snad i divák pozná opravdového Zikmunda, protože celá tato vzpomínková cesta byla možná právě tou "nejdobrodružnější ze všech."

Fotograf

Režie: Irena Pavlásková

Když Roden hraje Saudka a Saudek tvrdí, že při neúspěchu filmu "spáchá sebevraždu". Film, který jde právě do střihu byl nápadem samotné režisérky, Jan Saudek se dle svých slov nejdřív zdráhal: "Čekal jsem, že za tím bude něco jinýho, ty ženy si chodí pro nějaké to oplodnění docela často..". Pak ale zjistil, že jde "jen" o film a docela nadšeně se přidal. Snímek začíná jeho tipy, které dává Karlu Rodenovi, aby se mu lépe hrálo, následuje hraný celovečerák, který bude mít premiéru 15.1.2015. Základní dějová linie je prý stoprocentně pravdivá, nakolik jsou určité vedlejší postavy a zápletky fabulací, si asi musí každý rozmyslet sám...

Gangster Ka a Gangster Ka 2

Režie: Jan Pachl

Režisér Cirkusu Bukowski se přidává k vlně vyprávění o daňových podvodech a "české mafii" a pokouší se přinést ucelený, reálný pohled i nové informace ohledně života a kauz Radovana Krejčíře. Natáčet se bude letos v prosinci, premiéry filmů jsou naplánovány na 17.9.2015 a 12.11.2015.

Nejsme v Británii, takže si tradiční pátou čajovou hodinu můžeme přesunout na třetí... a čaj teoreticky vyměnit za pivo nebo šálek kávy. Porušit můžeme i nepsané pravidlo, že rozhovory s tvůrci jsou jen pro press a tiskovky, kdokoliv z festivalových hostů se totiž může zúčastnit debat s představiteli snímků uváděných v Karlových Varech při besedách České televize. V Domě České televize na vás čeká ještě diskuze s dramaturgy o nových filmových plánech ČT (středa), představení snímků Fair Play (čtvrtek) a Malá z rybárny (sobota) a debata s Čestmírem Kopeckým o dokumentárních cyklech mapujících naši kinematografii: Československý filmový zázrak a Zlatá šedesátá II (pátek). Připravte si otázky, čaj, kávu, pivo, víno, foťák a vyražte. Debaty zpětně můžete zhlédnout na webu ČT, např. debatu ke Krobotově filmověrežisérskému debutu Díra u Hanušovic.

Kebab a horoskop, snímek plný sympatických outsiderů a jeho režisér. Pro něj je tento film prvním celovečerákem, jeho předchozí krátké filmy byly prezentovány na mnohých světových festivalech a snad i pro tento jeho debut nejsou Karlovy Vary posledním festivalem. Sekce Na východ od západu...

Letos zase, mezi pár zatoulanými světluškami, v odlehlém letním kině, pod pár červencovými hvězdami, s vínem či bez, vždy s odbitím půlnoci... Přiletí ten malý kluk v novinové čepici, jež se tu na festivale ve vedrech nosí jako největší módní hit, projede se na houpacím koni, autem i jednokolkou a uvede dva slavné králíky, největšího psa, dva nešikovně geniální gumové panáky nebo nejmoudřejšího muže z Krkonoš. Zavzpomínáte, pobavíte se a určitě si to užijete. Dobrou noc.

...opusťte Vary, změňte prostředí, vylezte z kina. Jen na chvíli, samozřejmě. Autobusem číslo 23 jste za 25 korun a 25 minut v Lokti, asi třítisícovém ostrůvkovém městečku obklopeném Ohří. Láska vodáků, cyklistů, kulturních nadšenců i milovníků poetických domků, kaváren i hospod. A taky láska mnohých filmových štábů. Na chvíli se přestanete brodit a proplétat karlovarskými davy, naopak potkáte dokonce i některé místní, ochotné pomoci vám zachraňovat kotě se zlomenou pánví.
Ani půlnoční karlovarské večerníčky vám nepředstaví naráz tolik až přeslazeně roztomilých domků, jako hned první ulice při vstupu do města. Mezi nimi stojí na první pohled trochu nenápadná Galerie Café, snažte se ji ovšem neminout. Dejte si silné presso, macchiato či jiný výborný protispánkový povzbuzovák v okouzlujících hrníčcích - vychutnat si je můžete na vnitřní kouzelné terase, jež je sama jakýmsi vlastním uměleckým dílem, venku při sledování kolemjdoucích, nebo uvnitř mezi vystavenými obrazy. A nezapomeňte se poptat poetického pana kavárníka Foresta (ne podle toho slavného filmového, ale v souvislosti s jeho studiem lesnictví) na okolní zajímavosti, loketské záhady či na přípravu kvalitní kávy.
Ke slavnému hradu, jež platil díky své skvělé pozici za nedobytnou pevnost a později i velké party place Johanna Wolfganga Goetheho, je to jen pár kroků. Nejlepší výhled na něj je ale z místní zapadlé trati (doplněné roztomile ušmudlaným nádražíčkem) vedoucí podél výborné cyklostezsky. Hrad, který od třicetileté války fungoval jako věznice dnes potěší nadšence do archeologie svou expozicí a pravidelnými prohlídkami.

1. Největší životní beauty tip vám dá devadesátiletá paní v tramvaji mezi Letenským náměstím a Vltavskou, když vás popadne za ruku a řekne vám "Na ty nehty si dávejte citron, taky jsem to říkala svým žákům, co je kousali..."

2. V pražské MHD jezdí vše naprosto jinak, než píšou v jízdních řádech.

3. Mí spoluagenti Jindrusa a sskrblik zvládnou bez problémů zastavit novinářský autobus, aby na vás počkal...

4. Pokud chcete půlnoční schizofrenickou tragikomedii na dobrou noc, vyjděte do karlovarských ulic a sledujte chvíli skupinky opilých Rusů s invalidním vozíkem, který očividně nikdo nepotřebuje a opilé slečny potácející se na podpatcích před Thermalem, oslovující každého, kdo by mohl být třeba úspěšným a bohatým režisérem.

5. Pro přípravu homemade varské piña colady potřebujete zevněnou "piña coladu" z Lidlu, ananasový džus od Vietnamců, led z nedalekého baru, který Jindra coby agent Jindrusa pohotově zachytí do dlaní, skleničku na led nenápadně vypůjčenou z baru naproti a kelímky se slámkou z Mekáče. Pijte, dokud z toho nejste znechuceně přeslazení a dalších pár let toto pití opět nebudete muset ani vidět.

Filmy jsou filmy, ale pak jsou tu ti za nimi... Peníze sice stejně musí sehnat schopný producent a jeho studio, ale (aspoň v mých ideálech) pak krásu osobitosti, stylu a samotného filmu dodají pánové a paní v režisérském křesle. Se kterými se letos můžete na diskuzích, karlovarských promenádách, večerních klubech, či hospodách potkat?

Začneme-li hezky od našich sousedů, v Polsku se narodil několikanásobný držitel nejrůznějších filmových ocenění (včetně ceny BAFTA) Paweł Pawlikowski. Student slavného Oxfordu začal po škole točit pro BBC osobité dokumenty kreativně mísící fikci s realitou (From Moscow to Pietushki nebo Dostoevsky's Travels) v Británii nakonec zůstal až dodnes. Po dokumentech si na svůj filmový účet připsal například snímky Poslední útočiště a Moje léto lásky. Svůj nejnovější snímek Ida, jež vypráví příběh osmnáctileté slečny, která se v Polsku v 60. letech připravuje na dráhu řádové sestry, představí právě letos ve Varech v sekci Horizonty.

Když u Británie zůstaneme, nesmíme zapomenout na multižánrovou hvězdu pocházející z této země - Davida Mackenzieho. Ten má doma cenu BAFTA dokonce čtyřikrát, vedle ní Stříbrného medvěda z Berlína a jeho snímky byly uváděny v Cannes a Sundance. Znát můžete nejen jeho krátké filmy, na nichž začínal, ale hlavně díky adaptaci románu Alexandera Trocchiho Adamovo tajemství, snímky Ústav, Perfect Sense nebo docela neklíšovité romantické komedii z jednoho rockového koncertu You Instead. Hned 4.7. v 15:30 si nenechte ujít jeho Hvězdu kriminálu...

Italská milovnice literatury, filozofie a nadšenkyně do hudby a divadla Alice Rohrwacher se stejně jako Pawlikovski dostala k hranému filmu přes ten dokumentární. Na něm pracovala ale hlavně jako střihačka, později jako asistentka režie. Pod hraný film se sama režisérsky podepsala až v roce 2011 a přidala si k němu i roli scenáristky... Tento snímek Corpo celeste zhlédli nadšení diváci v Cannes i v Karlových Varech a stejnou festivalovou cestou si prochází i nejnovější snímek Zázraky. Pokud vás tento snímek o šíleném otci, co miluje včely a svou rodinu za každou cenu chrání před zlem současné společnosti, zláká, máte 3 příležitosti ho ve Varech vidět - 7.7., 10.7. a 12.7.

Z Itálie pochází i režisérka Asia Argento (na obr.). Proč toužit potkat zrovna ji? Snad vám povypráví historky z dětství s otcem režisérem hororů a matkou herečkou nebo jaké to bylo jenom v dětství hrát v 60 filmech. Můžete si taky nechat podepsat její povídky či knihu Miluju tě, Kirku. Ale hlavně si popovídejte o dramatu matky narkomanky zneužívající své dítě Srdce je zrádná děvka, jež Argento režírovala v roce 2004 a letošním karlovarském snímku Nepochopená.

Režisérské osobnosti potom doplní Jihokorejec Bong Joon-ho, Američanka Debra Granik a ruský režisér Andrej Zvjagincev, který uvede snímek Leviathan. A samozřejmě slavný Mel, kterého snad netřeba představovat a na nějž už netrpělivě čeká Křišťálový globus...

a Petr Marek, jejich nejslavnější písničky i ty nové ke snímku Polski film, včerejší večer a nezapomenutelná atmosféra Aeorportu. Ti, co viděli (a slyšeli), mají na co vzpomínat, pro ostatní je tu ještě stále velká možnost navštívit charismatické prostory klubu Aeroport. Letos naposled. Bohužel.