Tetsuo

Nevím, jestli chtěl Woody Allen oslavit Španělsko, nespoutané umělce a svobodomyslný přístup k životu, anebo ukázat, jak Američané (Američanky) nemají sebemenší šanci přiblížit se cizí kultuře a vnímají ji pořád turisticky. Bohužel film sám působí jako turistická pohlednice. Takže: dobří herci, pár zábavných scén, trocha erotického napětí a hodně snobismu, který, jak se zdá, není moc terčem kritiky. Woody vás zve na dovolenou a svou zdravou skepsi zapomněl doma.

Mám Švankmajera dost rád, ale tenhle film mě svojí délkou otravoval. Surrealistické filmy fungují do 20 minut, viz Buňuelův Andaluský pes. Jistěže by se dalo mluvit o tom, jakým stylem je tento film natočen a jestli mu je vůbec třeba přidávat nějaký -ismus, ale mezi ranými autorovými filmy mě tento zkrátka bavil nejméně.

S 3D brýlemi nás ten film vrací do dětských let, kdy plátno není nedoknutelná pohlcující plocha, ale najednou se celý kinosál stává prostorem, který si chceme ohmatat. 2D verze musí být nekoukatelná. Bez 3D brýlí také, to jsem zkoušel :) Celkově velmi primitivní animace, příběh i humor. Kdyby mi bylo tak 5-8, tak to beru. Těsně před koncem jsem usnul, což se mi v kině moc nestává.

Velmi divadelní a přepjatý snímek. Dokonce si myslím, že celý ten projekt je v principu nesmyslný. Mendes se po Americké kráse pouští do znovuobjevování dějin amerického předměstí a v roce 2009 není schopný přijít s ničím objevnějším, než co už bylo ve filmech z 50. a 60. let (Kočka na rozpálené plechové střeše, Kdo se bojí Virginie Woolfové). ____________________ Nehledě na to, že oba hrdinové Nouzového východu těžko mohou demonstrovat zničující vliv předměstského prostředí, jelikož hlavní problém je v nich - ona je magor a on je nýmand, akorát o sobě mají přehnané mínění. Čili celá zápletka filmu "chceme se vymanit z pout konformismu a nakonec si tím zničíme vztah" těžko může vyvolávat nějaký upřímný soucit. ____________ Chápu, že někoho vezme za srdce deziluzivní pohled na rozpadající se manželství, ale mně nejde překousnout, že oba dva si vymýšlejí nesmysly a za své neštěstí si můžou sami. Překvapuje i to, jak hrdinové pořád mluví o tom, že je omezují děti, které se ve dvouhodinové stopáži mihnou na dvě minuty. To působí až absurdně. ___________ Jinak jistě hezká kamera, výprava a kostýmy a velmi snaživí herci. Otázka je, zda obsazení DiCapria se stále dětskou tváří byl nějaký tah pro to, aby věta postavy Winsletové "Jsi to nejúžasnější na světě - muž" vyzněla z diváckého odstupu ironicky. Asi ne.:)

Přesně ten typ hřejivého filmu, který nemám rád, natočený Danny Boylem, přesně tím stylem, který mám rád. Jinak - změny oproti knižní předloze činí ze snímku něco mnohem přitažlivějšího a oscarového, bohužel se tím definitivně potlačuje možnost, aby Britové natočili film, který bude opravdu o Indii, a ne o britských post-koloniálních představách o Indii. I u kulturních mišmašů a crossoverů totiž je možné určit, který element a úhel pohledu převládá. Zde jednoznačně ten západní. Nicméně ve výsledku jde o vcelku plodné spojení poetiky bengálské (sociálně-realistické) a hindské (bollywoodské) kinematografie. Samotný děj je podáván velmi mechanicky.

Dardennové mají lepší filmy, ale "o něco horší film od Dardennů" = mnohem lepší film, než je schopno natočit většina filmařů zabývajících se sociálními tématy.

Hýbe se to líp než Sin City, respektive využívá to lépe zákonitostí comicsového média a jeho převoditelnost do filmu. Evidentně to má být taky nějaká persifláž klasických comicsů z 30.-50. let a zároveň sebeironie Millera vůči sobě samému coby "autorovi kultovního Sin City". Jenomže, když neznáme ani Spiritovu původní mytologii, a když film nenabízí srozumitelný příběh, a všechny "vtipy" jsou zbytečně roztahané, tak to čiročirým způsobem nudí.

Nemá cenu rozplývat se nad tím, že si Poledňáková pořídila dobré mladé filmové řemeslníky a že její poslední snímek nevypadá úplně jako český televizní seriál, ale už skoro západní televizní seriál. Základem jejích filmů byl, je a zůstává absolutní nevkus, trapnost a amorálnost, které se vydávají za humor a pozitivní pohled na svět. _______________ Líbáš jako Bůh se tváří jako romantická komedie pro starší zkušenější lidi, ale není v ní nic romantického (jakékoli náznaky se tu zavile sabotují), nic komického, nic dospělého, nebo snad pravdivého. Je to vylhaná slátanina a úplně umělá fikce, která jen předstírá, že má něco společného se životem. Právě v této snaze manipulativně nás přesvědčit, že film vypovídá cosi o každodennosti, spatřuju cosi obzvlášť arogantního a nesoudného ze strany autorky, která zřejme od normalizace žije v alternativním vesmíru. __________________Postavy se do jedné chovají jako zlí a sobečtí idioti, kteří navíc nejsou schopni na chvíli udržet rovnováhu, takže pořád "komicky" padají. Tvrdit o nich, že zastupují pestrost lidských typů a že v jejich soužití se ukazuje tolerance, je zvrácené. Děj nedrží pohromadě žádnou vnitřní logikou (ani nevím, kolikrát jsem si řekl WTF), jen se tu za sebe zoufale lepí scénky. ____________ Jistěže tu od předchozího paskvilu Jak se krotí krododýli víceméně zmizela "estrádní čísla" a ubylo nechutného "vizuálního šišlání" na děti (kýčovité detaily rozesmátých tvářiček), ale kvůli tomu není Líbáš jako Bůh lepší film, jen je o trochu snesitelnější. Je to rozdíl asi jako mezi bércovým vředem a pásovým oparem. Ani jednoho nám není zapotřebí.

Oba úhly pohledu jsou možné: 1) Velice dobrý životopisný film, který je ubit a postupně odrazuje silným a přesvědčeným politickým aktivismem, jenž sám sebe bere jako úplně samozřejmý. 2) Film, který díky skvělým hereckým výkonům a sympatické, dokonale hladké režii, polidšťuje jinak protivné politické aktivisty. ________ Netradičně proti svému zavedenému typu obsazený Sean Penn přesně vystihl postavu homosexuála a jeho herecké pojetí je o půl zdviženého malíčku před hranicí, kdy by už z toho byla parodie.

Michele Soavi získal asistentské ostruhy na Demons Lamberta Bavy a v Dellamorte Dellamore (aka Cemetery Man) už naplno projevil svůj vlastní talent. ____ Ten se projevuje romantickou poetičností, cynickým vtipem i kinematickou virtuozitou. Ruppert Everett, hrající správce hřbitova, jemuž probouzející se mrtvoly narušují milostný život, vypadá jako prokletý básník a jeho příběh je jakousi zombie verzí orfeovského mýtu, o lásce, která překonává smrt. Zamilovaný nebožtík, jak by se dal titul přeložit, je (v kontextu žánru zcela výjimečně) krásný, velmi brutální a vtipný film (což je pro žánr typické). Ostatní Soaviho dílka jsou vedle Dellamorte Dellamore sotva poloviční. ________ Podmanivé jízdy kamery, smysl pro expresivní úhly, detaily a vizuální pointy, to všechno umí Soavi zúročit tím nejlepším možným způsobem. (Např. hned v úvodu hlavní hrdina vychází ze sprchy a někdo klepe na dveře. Otevře je, venku stojí bledý muž s knírkem. Pohledem mu sklouzne na ruku s nehty od čerstvé hlíny, detail na ucho, po němž leze mravenec, střih - napřažená pistole. Suše a beze slova mu vystřelí mozek z hlavy a jde zvednout zvonící telefon. V pozadí dveří je přes uvolněný výhled padlého těla vidět světélkující hřbitov.)__________Jde o snad jediný zombie horor, který tak pečlivě dbá na obrazovou kulturu. Možná je to proto, že jeho styl (světlo a studiové dekorace) odkazuje k filmům, předcházejícím divoká, nezávislá a drogově odvázaná 60. léta, a shlíží se spíš v tradici nejslavnějšího období Universalu a RKO (tj. 30. a 40. letech). Zároveň si z této tradice trošku utahuje a navíc má dost dynamiky, aby se vyrovnal zběsilým splatterům jako Evil Dead a Braindead. A úplně navrch k tomu má ještě v hlavní ženské roli italskou Pamelu Anderson, Annu Falchi, dokonale ikonickou, s uzlem vlasů a la Hitchcockovo Vertigo, který si v erotické scéně na náhrobku svého otce rozpustí a odhalí se před námi v plné nahotě.____________________________ Časoprostor tohoto upřímně kašírovaného snímku připomíná mikrokosmos těžítka, v němž sněží umělé vločky, což je obraz, jímž vyprávění začíná i končí; obraz, který je i emblémem stylu Soaviho vyjadřování. Nikdy bych neřekl, že zombie film může být i přes záplavy krve tak něžný.