Enšpígl

Příjemně plynoucí film, zaměřující se na životy a vztahy lidí s kurzu plavání. Film nenabízí náhled do života všech účastníků kurzu plavání a nezatíží vzájemnejma vztaham všechny účastníky plovacího kurzu, ale vyzobne si dva, tři učástníčky včetně instruktora a na nich se pak pase. Asi ne náhodou jsou zvýrazněni, ti plováčci, co tak trošku plavou i ve svým osobním životě.

Chtěl bych poděkovat filmu za to, že díky jeho sledování už vím jak se cítí teroristi při mučení na Guantánamu.

Kamera je mistrovská a spolu s hudbou vytváří krásnou poetickou atmosféru, ale chvílema jsem měl pocit, že tvůrci se až příliš soustředí na divákovu oko a zapomínají na divákův mozek. Zejména některé jednání hlavních hrdinů bylo jak kdyby se natáčel další díl Pata a Mata. Některé věci mě přišli nedotažené a zkratkovité, mám pochopení pro pointu příběhu, ale víc jak tři hvězdy nad filmem ode mě nezasvítí.

Od začátku roku uplynulo devět měsíců, po celou dobu jsem chodil do kina s nadějí že objevím něco co mě sejme svou vnitřní silou, ale bylo to marný, bylo to marný, bylo to marný. V záplavě všech těch digitálních komiksovek, filmů plných efektů jsem už přestal doufat že letos najdu film, který bude mít duši, který má na povrchu málo, ale uvnitř mnoho, ale nemožný se stalo skutkem i letos jsem v kinech objevil vrcholně poctivou filmařinu ve všech jejích složkách. Scénář geniální, film realistickej jak prase, herecký výkony bohovský (ach Philipe, škoda každýho super talentu co nás navždy opustí ). Dialogy, práce kamery, hudba, režisérské vedení a herci zase jednou předvedli, že divák se dá uspokojit bez haldy digitálních efektů. Po celý dvě hodiny patřily mé myšlenky i emoce jenom filmu a i když už film skončil, tak moje myšlenky i emoce pořád zůstávali na návštvě u Nejhledanějšího muže, takovou sílu v sobě ten film má.

Musím se přiznat, že ještě dlouho po závěrečných titulcích jsem na tenhle film myslel. Je to taková černohumorná satira, která, ale ve skrytu duše ukazuje jeden z nejzásadnějších problémů současnosti, který se může stát každýmu z nás - ztrátu zaměstnání. Pravda, tvůrci si tady s tím poradili poněkud neortodoxněji a člověku bylo někdy až hloupé se tomu smát, když si vemu, že do tak absurdního jednání hlavního hrdinu dotlačila naprosto reálná záležitost. Námětově výborný, ale ta extrémnost různých žánrů mě udělala děsnej guláš v mých pocitech z filmu.

Nejvíc oceňuju závěrečnou pointu, která co se sdělnosti příběhu týče, film pěkně narovnala a současně pobavila. Film má zábavné pasáže, pohodové pasáže, ale i nudnější části. Za nejzábavnější považuju postavu Mattiova otce, který mě rozesmál snad po každý když promluvil. Hrozně hezký byl vztah mezi Stefanií a Mattiem. Tohle všechno vyniklo jen díky tomu, že tvůrci měli soudnost a nehráli s příběhem žádnou natahovanou.

Nevím, zda je to zvýšenou spotřebou omamných látek, která je v Holandsku vrcholová nebo čím, ale náměty některých holandských filmů překonávají hranice standartního lidskýho uvažování. Bylo zajímavé, že ve filmu sedí na kůlech výhradně muži, přitom z běžných životů víme, že na kůly většinou dosedávají ženy, zkrátka holandský originální hrátky začínají od píky. Film má v sobě kapku sociálního dramatična, kapku romantična a kapku humorečna. Vypráví příběh o životě kluka, jeho osudem se stal kůl a když v jeden moment dochází k osudovému střetu, kde si hlavní hrdina musí vybrat mezi kůlem a ženou, všichni držíme palce, aby Taeke zůstal drsnej a vybral si správně. Je to poklidná vyprávěcí hřička u který si člověk příjemně odfrkne a nějak se emočně nevyčerpá.

Evička Green nám dopřává velkolepou kozí podívanou při který způsobí nejdenomu chlapovi neklid v kalhotech. Mickey Rourke je v masce zrůdy hezčí než ve skutečnosti, Josh má charisma, Joseph dopřává ženskému očku a Bruce Willis hraje nejzbytečnější roli ve svý kariéře. Silná stránka filmu spočívá ve vizuálním pojetí a teď nemyslím ani kozy Evičky Greenové, ani prdelku Jess a ani tu armádu bojechtivých čubek ze starýho města, teď myslím animaci, ta je hravá, nápaditá a originální, horší je to už se samotným příběhem ten se občas řídí heslem co se vleče, neuteče a ztrací na tempu, což je způsobeno vyprávěním několika dějových linek najednou. Jako zábavná jednohubka co se zapije a spolkne však film funguje docela dobře.

Jako malej kluk jsem se vždycky těšil na léto až pojedu na chalupu do jedný vesnice v jižních Čechách. Pod střechou jsem moc nepobyl, za to venku jsme se s klukama vyblbli. Kradli ovoce ze sadu, chytali na černo ryby, stavěli bunkry, škádlili holky, hráli fotbal a rozbíjeli okna. Bylo celkem jedno jestli svítí sluníčko, prší nebo bylo hnusně, pravda někdy jsem nepřišel domů sám, ale doprovázelo mě bahno a prach, ale hadice se studenou vodou byla v rámci mé spartanské výchovy dostačující řešení. Občas jsem dostal celodenního zaracha, to třeba když jsem domu přišel celej od asfaltu a babička pro naši hru na asfaltéry nenašla dostatečné pochopení. Samozřejmě jsem v chalupě trpěl jako zvíře, ale jen do tý doby, než jsem objevil knihovnu a v ní krásný starý vydání knížek pana Hanzelky a pana Zikmunda. Na tu chvíli, kdy jsem tu knížku poprvé otevřel a uviděl první obrázek nikdy nezapomenu, protože jsem se okamžitě ocitnul v jiným světě. Bylo to krásné živé čtení, po každý kapitole jsem zavřel oči a představoval jsem si v těch dalekých a neznámých zemí sám sebe. Od tý doby kdykoli slyším jméno Hanzelka a Zikmund si mě vybaví tenhle moment, vybaví se mě daleké země a dobrodružství, vybaví se mě ta jiskra v oku babičky, když mě o panu Hanzelkovi a panu Zikmundovi vyprávěla u ohně při opejkání buřtů v teplých letních večerech. Proto když jsem se dověděl, že se na září chystá premiéra dokumentu o panu Zikmundovi, měl jsem v tom, co chci vidět jasno.Aby byl dokument dobrý, musí mít kvalitní téma, informační hodnotu a nesmí nudit. To všechno tento dokument má, jenže Století Miroslava Zikmunda má ještě něco navíc, je děláno z velkou láskou a respektem a to je cítit z každého záběru. Nečekejte žádný dobrodružný cestopis i když záběrům a fotografiím z dalekých končin se nevyhneme (fotografie z vrcholu pyramid jsou neskutečný ). V tomhle dokumentu nám pan Zikmund dává srdce na dlani. Vypráví nám o svém životě, o svém vztahu s panem Hanzelkou, o své rodině, o tom jak se na jeho životě podepsali komouši, samozřejmě i o cestování a deníčkování a vypráví poutavě, a hlavně zcela upřímně. Když se pan Zikmund divá do kamery, tak člověk v jeho očích vidí upřímnost, poctivost, radost i bolest. Některé vyprávění pana Zikmunda je zábavné, jiné dojemné. Petr Horký nedělal tento dokument kvůli svýmu egu, ale aby dal prostor člověku, který si svůj dokument zaslouží. Rovnice H + Z ovlivnila drtivou většinu současných českých cestovatelů, mnoho otevřených dušiček naučila respektu k cizím kulturám a ukazovala nám čechům krásný, pestrý svět v době, kdy nám komouši dopřávali jen nekonečnou šeď fádnosti. Vím, že pan Zikmund můj komentář nikdy nebude číst, protože jeho domeček je plný knížek a krásných obrázků a pro technologickej blevajz v něm není místo, ale i tak. Přeji Vám pan Zikmunde pevný zdraví, spousty důvodu k radosti a moc děkuji za ty krásný chvíle nad vašima knížkama, které mě naučily snít, poznávat, respektovat a díky kterým jsem pochopil, že skutečná hodnota je umět poznat sám sebe a pro takové poznání je cestování ten nejlepší recept.

Precizně a velmi realisticky natočená psychárna z pornoprůmyslu. Pokud by někdo pochyboval o síle příběhu, tak at si představí, že je táta, který zničehonic ztratí svou milovanou dceru a najednou zjistí že točí tvrdý porno. Jenže to není všechno, tady díky velmi naturalistickým záběrům člověk vidí všechen ten humus a lidskou špínu, která se v téhlě oblasti vyskytuje. Závěrečný dialog by rozemlel i mletý mlaso. Výtečně zpracovaný silný téma korunuje mistrovským hereckým výkonem Geroge C. Scott .