OJan

Snímek o učitelce, která po čerstvém nástupu do školy dostane skutečně bujarou třídu, se rozjíždí pozvolným tempem. Zpočátku působí docela nahodile, protože psychologii postav se ještě moc času nevěnuje. A tak se do prvních kroků ke zklidnění třídy od paní učitelky v podání Michelle Pfeiffer nedá moc vžít. Někdy v polovině počinu však nastane zlom. A rozjíždí se zajímavý příběh o tom, že se dá se všemi pracovat naprosto stejně nebo třeba, že všichni mohou číst poezii. Protože jak je ve filmu řečeno, když se naučíte číst poezii, naučíte se číst všechno. To je v podstatě hlavní motto snímku. Že ačkoliv máme každý odlišné životy, které se dají popsat jinou básní, není záhodno na někoho hledět špatně jenom kvůli předsudkům či komplexům. Stačí je jenom odbourat. Což se sice mnohdy dělá dost těžko, ale za to se pak mnohem lépe žije. Nebezpečné myšlenky přece jenom obsahují pár nedostatků. Příběhová kostra je totiž vcelku jednoduchá a trochu klišé, a tak děj občas kvůli nerozpracovanosti působí ploše. Je to škoda, z námětu se dalo vytěžit mnohem více. Naopak potěší soundtrack obsahující song Gangsta's Paradise od Coolia. Nesmím opomenout pochválení práce s kamerou. Může sice působit naprosto průměrně, ale není tomu tak. Společně se střihem dodávají počinu tu správnou atmosféru. |75%|

"Lvice je zase se svým lvíčetem a v džungli se ji daří dobře." - Po fenomenálně natočené jedničce, která skvěle rozehrála tuto galerii krutosti, brutality a dalších synonym pro tato slova, přichází trochu jiné pokračování. Není však horší, pouze... vyzrálejší. Divákovo oko se již nedočká totálního krveprolití. Akce je zkrátka méně, ale vůbec to nevadí. Je nahrazena rozpracováním postav a dalšími dějovými liniemi, které se ke konci skvěle protnou. Takže když dojde k nějaké bitce či přestřelce, je přirozenější a uvěřitelnější. Původně jsem byl rozčarovaný ze závěru, ale jakmile jsem nad tím popřemýšlel, tak dává velký smysl. Dále, stejně jako v předchozí části, potěší soundtrack, kamera a samozřejmě styl vyprávění. |100%|

Moje první setkání s tvorbou Quentina Tarantina dopadlo tak, jak jsem si přál - výborně. Kill Bill je přehlídkou čiré brutality a surovosti, jež je přitom krásná. Nebo tedy krásná... nejsem žádný samuraj nebo člověk podivných chutí. Chci říct, že je krásně zpracovaná. Akční sekvence jsou zde zkrátka takřka bezkonkurenční. Nedá se jim odepřít téměř nic. Krom již zmíněné brutality a surovosti, překypují autentičností a jsou šťavnatější více, než i to nejlépe ugrilované hovězí maso. Pomáhá tomu také to, že všelijaké bambitky jsou upozaděny a bojuje se tu hlavně meči a jim podobným nástrojům. Dočkáme se tedy špičkové choreografické práce, kterou když zkombinujeme se skvělou kamerou, hudbou a střídáním barevného a černobílého obrazu, dostaneme opravdu nezapomenutelný zážitek. Příběhová linie společně se zajímavým vyprávěním po kapitolách tento dojem ještě umocňuje. S touto odnoží akčního žánru jsem začal více méně u série Johna Wicka. Nedám na ní dopustit, ale teď když jsem viděl tento snímek, nemůžu se ubránit pocitu, že je to velmi, velmi podobné. A i dnes vznikají filmy, které jsou do jisté míry jako tento či Wick. A neříkám, že je to špatně. Myslím si opak. Jen aby to však časem neztratilo kouzlo. S tím však toto mistrovské dílo nic neudělá. Musím si Quentina více nakoukat. |100%|