bratr.Milan

„To je ale děsivé,“ řekl jsem, jakmile se na scéně objevila loutková postava. A to jsem ještě netušil, co mě vzápětí čeká. Dvě molitanové hvězdičky dávám za podivný umělohmotný svět doplněný aluminiem. Konec byl možná inspirovaný Švankmajerem.

Dobře se na to dívá i se to poslouchá, ale je to až příliš filozofické a experiment sám pro sebe. Bez vysvětlení si člověk řekne: „To bylo ale pěkné animační cvičení.“ A bylo!

Absolutní mistrovské dílo, vrchol vizuálně myšlenkové kinematografie! Tam, kde na začátku dobrodružství zvaného animovaný film Émile Cohl kreslí na filmový pás své Fantasmagorie (1908) a fantastické obrazy se v podobě hravé grotesky vynořují na světlo ze zákoutí mysli tvůrce, tam se Jacques Drouin o šedesát osm let později ponoří mnohem hlouběji do archetypů, které z hlubin mysli vyplouvají k hladině vědomí a ukazuje nám, jak funguje fantazie a lidská kreativita. Filmový záznam proudu kreativních myšlenek pomocí špendlíků. Špendlíkové plátno se tímto stává mojí nejoblíbenější animační technikou. Hned za ní samozřejmě následuje olejomalba na skle.