bratr.Milan

První film od Dona Hertzfeldta „The meaning of Life“ se mi nelíbil, tento druhý už mě zaujal. Zvláště jeho animací, zvukem a hudbou znázorněné temné stránky šílené duše jsou výborné. Monologu jednoho obyčejného blázna sluší jednoduchá animace. Donovi pětimužíci jakoby z oka vypadli animovaným postavičkám průkopníka filmové animace Émile Cohla. Vltava Bedřicha Smetany samozřejmě potěšila.

Animace se mi moc líbila, ale přiznám se, že jsem nejspíš nepochopil motivace a rozhodnutí postav v tomto dramatu. Šlo to celé tak nějak mimo mě.

Extrémně divadelní film. Podvratný, potutelný, satiricky parodicky ztřeštěný. Nelíbí se mi, že těm lumpům všechno prochází. Některé dialogy jsou perly:  - Smutný manžel: „Moje žena byla protestantka.“ Majitel pohřební služby (s anglickým klidem): „Po světě chodí kde co, tuhle jsme pohřbili vegetariána.“  - Lupič namítá: „Policisté přece bývali poctiví!“ Inspektor kontruje: „To byla chyba, kterou jsme již napravili.“  - Inspektor při zatýkání: „Všechno, co řeknete, může být překrouceno, pozměněno a použito proti vám.“

Nemám problém filmu, který je po technické stránce natočený dobře (na ***), dát plný počet, pokud je o jednom z největších superhrdinů lidskosti. Filmaři si nemuseli nic vymýšlet, stačilo jen natočit, co reálně vykonal. Kam se hrabou všichni Supermani a Ironmani létající ve svých vymyšlených neexistujících světech. Nicholas Winton byl skutečný hrdina a to je bez debat, který stál pevně na zemi, ale srdce měl v nebi. Byl svobodný a kreativní v tom, jak žít a konat při tom dobro. A kdyby mu různí lidé na důležitých i nedůležitých místech neházeli klacky pod nohy, pro předsudky nebo vlastní pohodlí, mohl těch dětí zachránit mnohem víc. Šest set šedesát devět zachráněných dětí před koncentrákem byla skutečná Mission impossible, která se mu podařila! Ke konci života měl Nicholas opravdu velkou rodinu. Moudro, které jsem si odnesl s projekce filmu: „Nikdy nezačínej nic, co nedokážeš dokončit.“

Animovaná stránka filmu je velmi příjemná, ale to, co ho skutečně pozvedá, je zvuk. Ten je tady opravdu důležitý. Živá panenka truchlí nad mrtvou panenkou. Text pod filmem na stránkách Australian screen tvrdí, že má snímek atmosféru filmů Davida Lynche. Posuďte sami, jestli je to pravda.

Arnoštek se v klipu zamilovaně dívá na tygřice v kleci, které bičem popohání krotitel. Kdo ví, o čem sní? Naštěstí si detaily svých snů, ve kterých vystupuje tygřice, nechá pro sebe. Jednu hvězdu dávám za převzatou hudbu od Modern Talking a dětskou nostalgii, když jsem tuto píseň poslouchal na konci totalitní doby v naivní nevědomosti. Text je, pokud se do něj opravdu chcete zaposlouchat, legračně děsivý, jak je u Arnoštka zvykem.

Dnes jsem se dozvěděl, v ČSFD zajímavostech, že předobrazem diskžokeje Arnoštka z filmu Kouř byl Arnošt Pátek. Zvědavost mi nedala a vyhledal jsem si několik jeho videoklipů. Zde přede mnou stojí skutečný Arnoštek, ten z filmu Kouř mu nesahá ani po kotníky! Nevěřím vlastním očím a uším. Ze stínů vystoupil mnou dávno zapomenutý zpěvák z dětských let, zástupce nejslizčího socialistického pop music. Musel jsem si pustit několik jeho písní za sebou, abych tomu uvěřil :) Kromě této písně, kde můžeme vidět Arnoštka jako drsňáka v ringu, si nenechte ujít vrchol jeho hlasového projevu v písni Julie, nejdokonalejší text obdivujte v písni Dívka a guilty pleasure z mých dětských let jsou samozřejmě Sny o tygří lady.

Maybe this film deserves five stars and maybe it doesn't. You just bloody never know. Kafka by se možná divil, že australští Aboriginci natáčejí adaptaci jeho povídky, a možná taky ne. Líbí se mi ta čistota a australské reálie.

Mluvené slovo tohoto filmu má silné téma, smrt otce, ale vůbec mi k tomu neseděla animovaná stránka filmu. Ta se mi navíc moc nelíbila. Připadlo mi to, jako dvě umělecká díla, která k sobě nepatří. Tak tedy pět ozubených koleček pro mluvené slovo a dvě pro vizuální stránku filmu.

„Na rozdíl od lidí - husy po ránu - radostně štěbetají“ (báseň haiku Kobajaši Issy v překladu Antonína Límana) Óóó! Jak já jsem rád, že někdo dá peníze, aby mohli vznikat podobné nefilmy. Copak je tohle film, jak ho běžně chápeme? Prvních třicet minut sledujeme rituály a každodenní činnosti samotářského podivína a uklízeče veřejných záchodů v Tokiu, který se o ně stará, jako by byli jeho vlastní. Jakoby každý vyčištěný pisoár byl umělecké dílo. Ukazuje tím bezděčně cestu ze slepé uličky západního umění, které se už mnoho desítek let motá v kruhu. Čistič záchodů Hirayama dává knockout Marcelu Duchampovi s jeho pisoárem. Tradiční japonský přístup ukazuje západním umělcům, že mají přestat filozofovat nad tím, co to je umění, ale začít umění skutečně dělat ve všech oblastech života. Po jednom celém obyčejném dni pak zbytek stopáže sledujeme několik dalších dní jeho obyčejného života, ve kterých se vlastně „nic“ zvláštního nestane. Zápletky a podzápletky, které byste si přáli, aby někam směřovali, nebo byly vysvětleny, nikam nesměřují a bez vysvětlení je odvane čas. To, co bylo včera už dnes není a co bude příště bude příště, dnes je dnes. Charakteristickým projevem vnímání času a prostoru v japonské kultuře je tzv. prezentismus, zjednodušeně vyjádřený termíny „nyní“ a „zde“. Německý režisér tento fenomén dokázal vystihnout dokonale, samozřejmě s vydatnou pomocí rodilého Japonce Takuma Takasakiho. V Japonsku pojem „nyní“ můžeme zjednodušeně definovat jako kratší či delší časový okamžik, který jsme schopni obsáhnout svojí pamětí, včetně schopnosti promítnout historickou zkušenost do událostí budoucích. Pojem „zde“ můžeme chápat jako přesně ohraničený prostor sdílený určitým okruhem lidí na určitém místě. Japonci nevnímají dějinný proces jako úsečku (začátek a konec) u židovsko-křesťanské kultury, nebo jako polopřímku (počátek bez jasné představy konce) u buddhistického přístupu. Limity neohraničený tok času v japonském vnímání nelze strukturovat; jinými slovy řečeno, na časové ose vyjádřené přímkou nelze najít bod, jehož poloha by byla jednoznačně určena vztahem k počátku či konci této osy. Čas se tak stává jen nepřetržitou posloupností jednotlivých, vzájemně oddělených přítomností a přítomnost sama o sobě je nejdůležitější součástí života jedince (více o tom: viz esej japanologa Jana Sýkory v knize „Vyrobeno v Japonsku“). Čistá esence toho, co jsem právě, popsal, se projevuje v japonském zenovém buddhismu. Tento přístup se také proplétá celým filmem Wenderse a Takasakiho. Nejsrozumitelněji je to vyjádřeno ve scéně, kdy se Hirayama se svou neteří při výletu na kole zastaví na mostě (scéna „Dnes je dnes! Příště je příště!“). Při sledování Perfect days v kině jsem cítil, že celý film je natočen jen jako kulisa pro dva okamžiky, které se tu několikrát zopakují. První: Protagonista s úsměvem vzhlédne k nebi, když ráno vychází do práce (poděkuje za nový krásný den). Druhý: Během dne se několikrát podívá na větve stromů, na jejich stíny mihotající se na stěnách toalet při vynucené přestávce v práci, nebo přímo do korun stromů během přestávky na oběd, jak skrze ně svítí slunce. To je vše.