bratr.Milan

Někdy mívám podobné sny, dříve častěji než nyní. Po shlédnutí tohoto snímku jsem poznal, že to nejsou sny, ale realita. Rád vědomě cvičím s dechem, ale na výdrž potápěčů Guillaume Néry a Julie Gautier nemám ani zdaleka. Takže si tento zážitek nemohu užít v moři naživo a občas si musím pustit jejich film. Když už dlouho nemám podobné sny, pomůžou mi zažít tu pokojnou hlubokou radost i v bdělém stavu. Když pak vyjdu z vody, po setkání s vorvani a keporkaky, znovu nacházím smysl života.

Oceňuji technickou náročnost a subtilní projev. Je to krátkometrážní film, který uchvátí hlavně ženy. Pro mě to bylo až moc líbivé. Přesto plně chápu proč film Julie Gautier natočila. V nejlepším smyslu slova je to „ženský“ (mateřský) film. Mě jako muže mnohem více zasáhnul film One Breath Around The World, kde byla Julie Gautier v roli kameramanky.

Miluji animované klipy Petera Gabriela. Nebývají animačně uhlazené, ale zato jsou kreativně ulítlé. Big Time je motivační píseň pro všechny, kdo se chtějí stát slavnou hvězdou, ale pocházejí z malé zapadlé vesnice :)

Mám rád nevšední způsoby animace a tento je spojen s velmi intenzivním zážitkem. Snímek můžete vnímat jako jednoduše přímočarý, nebo se otevřít k hlubším filozofickým úvahám. Oba přístupy jsou u tohoto krásného díla relevantní. --- (Pozor! Následuje lehounký spoiler. Pokud si nechcete zkazit moment překvapení ze sledování, nečtěte dál.). Zepo působí jako epizoda vystřižená s nějakého většího příběhu a má nejodpornější záporáky, jaké jsem kdy ve filmu viděl. I psychopat z filmu Tahle země není pro starý vedle nich působí, jako člověk jehož chování jste ochotni pochopit a tolerovat. A to už je co říct, protože na projevení své odpornosti nemají ani tři minuty.

Škoda té animace. Český mýtus o Bruncvíkovi by si zasloužil lepší technické zpracování. Během sledování jsem neustále viděl, jak by to natočil Karel Zeman. Rozhodně zde byla cítit silná inspirace Zemanovou poetikou.

Klasický televizní dokument o nejdelší rybě světa. Obsahuje všechny známé informace o bájném mořském hadovi, rybě hlístounovi červenohřívém. Což znamená téměř žádné, protože i v dnešní době se o něm neví téměř nic. Dvěma potápěčům se podařilo natočit živé hlístouny přímo v moři a dokument sleduje jejich snahu.

Podívat se na tento dokument je nutností pro všechny, kdo jsou fanoušci podmořského výzkumu, jako je například James Cameron, nebo já. Podá vám poměrně přesný pohled na to, jak se věci mají. Není to žádné epické proplouvání barevnými korálovými útesy se spoustou druhů ryb a živočichů, jako u jiných Attenboroughových dokumentů. Uvidíme všehovšudy jeden druh korýše, ryby, sumýše a jeden druh červa. Jedná se o šedomodré dlouhé hledání pár druhů vizuálně nezajímavých živočichů v podmořské poušti. Výzkum nejhlubšího místa na Zemi nazvaného Challenger Deep v Mariánském příkopu je podobně technicky náročný jako lety na měsíc. Existuje spousta paralel a v některých ohledech je možná ještě náročnější. Bohužel mediálně tomu není věnována taková pozornost jako kosmickým letům. Vždyť to známe, raději jezdíme do daleké ciziny, než abychom lépe poznávali rodnou krajinu. První lidé, kteří se na dno oceánů v hloubce 10 916 metrů dostali pomocí batyskafu Trieste byli Švýcar Jecques Piccard a americký námořní poručík Don Walsh. Pak se uskutečnil jen jeden bezpilotní ponor v roce 1995. Teprve po padesáti dvou letech se se třetím člověkem na dně oceánů stal nikdo jiný než amatérský oceánograf James Cameron. V tomto dokumentu sledujeme další bezpilotní ponor japonských vědců. Z celého finančně a technicky náročného projektu mají nakonec jen pár mlhavých záběrů na hlubokomořské okurky (příbuzné mořských hvězdic) ležící v bahně a na plovoucí různonožce (Amphipoda). Ti jediní jsou schopni přežít obrovský tlak vody, který se dá přirovnat k tunovému závaží na špičce vašeho prstu. V dokumentu vidíme i výpravu do menších hloubek kolem šesti a osmi tisíc metrů. V nich je schopen žít i jeden druh ryby Snailfish (Pseudoliparis swirei). Takže se podíváme i na tanec těchto éterických rybiček. Na svahu příkopu natočí vědci ještě chemické vývěry krápníkové útvary, u kterých se krmí mořští červíci. A to je vše. Dokument dělali samozřejmě Japonci a aby nalákali k nepopulárnímu výzkumu více lidí, nechali namluvit komentář slavného Davida Attenborougha.

Na mě to bylo až příliš americky zběsilé. Celou dobu se tam přehnaně křičí, a tlačí se na pilu. Kadence je asi třicet hlášek a vtipů za minutu. Některé jsou geniální, jiné trapné, ale při té rychlosti je obtížné rozlišit, které jsou které. Nestačil jsem se nad tím ani zamyslet. Herecký projev mladého komunistického manžela Otty mi byl nepříjemný. Udělal jsem asi chybu, že jsem si před tím pustil slovenskou televizní adaptaci Raz, dva, tri s Milanem Lasicou v hlavní roli. Scénářem i herecky je mnohem lepší, škoda, že nevznikla jako plnohodnotný film.

Pěkné animované grotesky. Kratičké epizody založené na neustále se opakujícím jednom nápadu, mají všechny stejnou neklesající úroveň. Obměnami prostředí a situací vytvářejí vtipné scénky, které nenudí a jsou roztomile vtipné. Viděl jsem epizody první a druhé sezóny, které všechny dohromady trvají jen něco málo přes půl hodiny. Každá jedna epizodka má přibližně dvě minuty.

Nemáme čas. Stačí jedna věta: Herecký koncert, který funguje jako dokonale promazaný stroj.